0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Velikonoční dopis sboru
Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Mk 16, 15

A to jsou velikonoce. Evangelium pro celé stvoření, nabídka pro každého člověka. Dobrá zpráva o cestě ve světle Boží lásky. O Boží přítomnosti, blízkosti, solidaritě s člověkem. O Bohu, kterého zajímá, co člověk myslí a cítí, co ho bolí a čím se trápí, čím žije, co prohrává a kde vítězí. O Bohu v Kristu mezi námi. Kristu ukřižovaném a vzkříšeném.

Povím Vám, milí čtenáři, jeden příběh. Udál se mi v předvelikonočním týdnu. Vedl jsem supervizní rozhovor, jakých vedu desítky. Stalo se však v tom rozhovoru něco neobvyklého, nečekaného. Jen tak mezi pracovními tématy mi účastnice, pečovatelka v domově pro seniory, řekla, že se těší na velikonoce a obzvlášť na sobotní vigilii. Ptal jsem se proč. Odpověděla, že bude pokřtěna a těší se na křest. Nedalo mi to, abych se nezeptal, jak se dostala k víře a ke křtu. „Nikdy jsme neměli s církví a vírou nic společného. Mám dvě pubertální děti, žili jsme jako rodina docela dobře bez víry, bez církve, bez kostela...“, říkala. „Přede dvěma léty se manžel vyboural na motorce a byl devět měsíců v komatu. Trvale jsem ho navštěvovala. Bylo to těžké. Nevěděla jsem, co bude dál. Nevěděla jsem, kde brát sílu. Asi po prvním měsíci mi doporučila kamarádka modlitbu. Že by mi to mohlo pomoci. A tak jsem se denně modlila ale protože jsem to neuměla, hledala jsem na internetu různé modlitby a vždy si je tiskla a modlila se je a prosila za manžela a jeho uzdravení. Cítila jsem se silnější“. Musím říci, že jsem byl v napětí, očekával happyend, trochu se bál takového mezi lidmi rozšířeného: „Modlila jsem se a dostala jsem, zač jsem prosila“. Jenomže mě čekalo bolavé překvapení.

„A jak to šlo dál? Co Váš manžel?“ „Zemřel“, šokovala mě. „Po devíti měsících bezvědomí a mých modliteb zemřel“. Bylo to pro mě nesrozumitelné. Znám mnoho lidí, kteří když se za něco a především za uzdravení někoho blízkého modlí a když on zemře, víru ztrácí nebo ji přímo zapudí. A tak jsem se ptal: „A co Vy a Vaše víra? Nějak teď nerozumím tomu, že chodíte na katechezi a toužíte po křtu a přitom jste prožila takové zklamání. Vaše modlitby nebyly vyslyšeny. Pomozte mi to pochopit“, prosím tu ženu a trochu se stydím za to mé tradiční, poněkud šablonovité myšlení. Pochopit. Stále jen něco chápat. Copak Kristovo vzkříšení je pochopitelné?, běží mi hlavou. A nebývá touha pochopit barierou pro přijetí člověka, situace, příběhu? „Tak jak to vlastně u Vás je?“, ptám se té paní. Byla se mnou trpělivá a bylo vidět, že ji mé otázky nevadí, spíše naopak. S jistou hrdostí mi řekla: „Víte, ono to těch devět měsíců modliteb a hledání Boha a hledání pomoci bylo dost dlouhých. Kdyby manžel umřel třeba již za měsíc, nebyl by čas na to, aby se vytvořila taková vazba, vztah mezi mnou a Bohem. Ale skoro rok denodenních modliteb a přemýšlení o Bohu a o víře, hledání naděje, doptávání se na Boží vůli, to byla dlouhá doba. Vznikl ve mně vztah, který ani smrt mého manžela nemohla zrušit. Po celou tu dobu jsem měla v modlitbě oporu. Věděla jsem, že to vše nemohu a nechci opustit“.

Tedy to byla síla, co mi ta žena říkala. Bez slz, smířena, v pokoji. Síla. Bůh se dal té ženě nalézt. Jakési poselství jejího zemřelého manžela. Možná ukazatel ke smyslu jeho i jejího utrpení. Nalezení víry. Řekl jsem jí, že budu o velikonicích také křtít dospělou ženu. A k tomu ještě dvě malé děti. A že na ni budu o sobotní noci myslet. A tak se se mnou slovy „...a myslete v předvečer velikonoční neděle na mě“, loučila. Myslím na ni již teď. Myslím na tu ženu každý den. Ukázala mi, jak také mohu rozumět velikonocům. Odehrává se v nich evangelium. Něco, co nelze pochopit. Trpící Zachránce, umírající Zachránce, vzkříšený Zachránce. Ježíš Kristus. „Nebo tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný“, napadá mě biblický verš z evangelia podle Jana. A také další text, tentokrát z knihy Skutků apoštolských: „Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko“ (Sk 17, 27). V Kristu blízký Bůh. Dává se nalézt. Dal se nalézt apoštolu Pavlovi a mnoha následovníkům. Dal se nalézt té ženě z příběhu, který jsem Vám vyprávěl. Dal se nalézt mně, dal se nalézt Vám milí čtenáři, milé sestry a milí bratři. Úžasné. Dobrý důvod k vděčnosti, dobrý důvod k radosti.

Tak tedy: radostné velikonoce.

Váš farář
Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz