0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
11. prosince (úterý)
19:00 schůze staršovstva v kostele U Jákobova žebříku
12. prosince (středa)
9:30 bohoslužba v domově seniorů Slunečnice na pomezí Bohnic a Čimic

15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v Psychiatrické nemocnici Bohnice

17:00 setkání mateřského centra Benjamin v kostele U Jákobova žebříku

19:30 setkání mládeže v kostele U Jákobova žebříku
13. prosince (čtvrtek)
17:00 zkouška pěveckého sboru Conciola Jacobi v kostele U Jákobova žebříku

18:30 biblická hodina v kostele U Jákobova žebříku
14. prosince (pátek)
14:30 dětská biblická hodina v kostele U Jákobova žebříku
16. prosince (neděle)
9:30 bohoslužba (v češtině) v kostele U Jákobova žebříku (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba (v korejštině) v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba (v japonštině) v kostele U Jákobova žebříku
zpět ...
Co to je sborová Diakonie
ptali se mě v časopise Diakonie Modré z nebe. Tak jsem se pokusil o odpověď, která je natolik blízká kobyliskému sboru, že ji otiskuji v Terase.

Dobrá otázka. Co je to sborová diakonie? Ještě to není nic resp. nic oficiálního. Ale schyluje se k tomu, že to něco bude. Ale co by to mělo být? Názory se různí.

Nevlastní nebo vlastní dítě křesťanské služby. To podle toho, jak a co v genech zdědí, narodí-li se. Mladší sestra jmenované. To jestli sbory starší sestře poděkují za život ve složité době a pošlou ji do některého z domovů odpočinku Diakonie instituční, aby tam ještě konala kus dobrého díla. A nebo, a to bych si i jí přál ze všeho nejvíc, naplno otevřenými dveřmi sborů naší církve vstupující svébytná zralá osobnost, nesvobodná jediným imperativem, totiž Kristovým imperativem lásky k bližnímu, a tudíž vlastně svobodná pro podporující, asistující nebo doprovázející lásku, stejnými dveřmi ze sborů vystupující tam, kde je potřebná, žádaná, očekávaná. Sborová diakonie.

Jen těžko si po létech práce se seniory v Diakonii ČCE a po roce práce faráře ve sboru ČCE v Praze-Kobylisích umím představit, že by ty dveře byly zavřené. Můj předchůdce v Kobylisích farář Jiří Štorek, na jehož myšlenkový odkaz kazatelský i diakonický v mnohém rád navazuji, kdysi řekl: „Skutečná potřeba diakonie se odkrývá tam, kde se poctivě káže. Kázání pak vyvolává pozoruhodnou diakonickou aktivitu, aniž po ní programově čenicháme… Tou světovou událostí, vyvolanou kázáním Slova, není velkolepý plán na záchranu lidstva, ale soustředění k jednomu člověku. Tím, že se diakonie soustředí na takový skutek, nese v sobě odlesk světové slávy, Božího království“ (Konference o Diakonii v Brně 7. 6. 2004). To soustředění k jedinému člověku, to pokládám za stěžejní téma, hovoříme-li o sborové diakonii. Velké prostory, více lidí - klientů i pracovníků, ředitelky a ředitelé, náplně práce, široký dosah, sledování kvality péče, standardy služeb atd, to již sedmnáct let dělá výborně instituce, zvaná Diakonie Českobratrské církve evangelické. Ne že by jí unikali jedinci, vztahující ruce k pomoci, ale její širší poslání, cílové skupiny, organizace jsou jiné. Ten fokusing na jedince je ve chvíli, kdy je již klientem Diakonie. Zatímco sborová diakonie přichází za člověkem dávno před tím, než se stane klientem instituce.

Kristova služba, mající svá ohniska v kázání a uzdravování, jeho vidění světa nikoliv svrchu, ale zezdola (ó jak tímto pohledem není možné přehlédnout nejmenšího bratra), jeho stálý ukazatel k Božímu království, kdy šipkou byl potřebný člověk, kterému Ježíš poskytl pomoc, jeho solidarizace s člověkem v aktuální nouzi, říkejme tomu všemu Kristův živý imperativ lásky, ten zaměřuje naši pozornost do nepřeberného množství míst a situací a především k lidem, kteří se ocitají v situaci prázdných rukou, okoralých rtů, prázdného žaludku, zmírňování bolesti posledních okamžiků, vyřazování ze společnosti pro jinou sexuální orientaci, řeč, barvu kůže, uplakaných očí, zraněných srdcí, rozbolavělé duše… – cítíte, jak je to náš život i život kolem nás? Jak není možné přehlédnout, přeslechnout, pokud ovšem – a jsme na začátku – žijeme ve sboru, kde se „poctivě káže a kázání vyvolává diakonickou aktivitu“, žádné takové volání? Citlivé srdce (k empatii s Marií, plačící u kříže svého syna i těch, kteří pod křížem svým daleko před křížem Kristovým padají, neschopni dojít), napnuté uši (ke slyšení Božího slova i volání potřebných), ostrý zrak (k vidění kříže Kristova i kříže, který si my lidé neseme), to jsou nástroje sborové diakonie, bez jejíž práce – kam to vlastně to kázání dopadá?

Sborová diakonie, je-li a bude-li (to není čínsky, tedy že bychom nerozuměli, to je naopak velice srozumitelná přítomnost a budoucnost), je velice praktická záležitost. Vyrůstá, jak bylo naznačeno, z bohoslužeb. Usazuje se ve staršovstvech. Pokračuje např. do skupin, staršovstvem k této činnosti pověřených. Profesionalizuje se ve vzdělávacích programech. Prohlubuje se v modlitebních chvílích, osobních meditacích, přímluvách, biblických hodinách a jinde. A vyráží mezi lidi. Ven z kostelů a modliteben. Na všechna ta zmiňovaná a mnohá jiná místa. A pak se vrací. A jako dobrý strom přináší dobré ovoce. Nové bohatství sborům, novou inspiraci a povzbuzení kazatelkám a kazatelům. Ujištění o tom, že Boží království je mezi námi.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz