0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle postní (27. března 2011)
Jan 4; 39 - 42

První čtení: Jan 4; 7 - 18 + 28 - 30

Text kázání: Jan 4; 39 - 42
(39) Mnoho Samařanů z onoho města v něho uvěřilo pro slovo té ženy, která svědčila: „Všecko mi řekl, co jsem dělala.“
(40) Když k němu ti Samařané přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. I zůstal tam dva dny.
(41) A ještě mnohem víc jich uvěřilo pro jeho slovo.
(42) Oné ženě pak říkali: „Teď už věříme ne pro to, cos nám ty o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“


Bylo to u města Sychar, nedaleko pole Josefova, ta studně byla Jákobova, na Ježíše padla únava, usedl u studny, bylo kolem poledne... Hodně podrobností se dozvídáme o setkání Ježíše se samařskou ženou. Její jméno nám ale evangelista nepověděl. Kdyby byl pověděl, určitě by se ta žena ocitla v seznamu svatých žen a měla svůj den v kalendáři. Ta žena byla svatá – pokud svatostí rozumíme příkladný vztah k Ježíši Kristu. Ta anonymní Samařanka ať je nám příkladem, a kdyby pro nic jiného, tedy pro zvídavost na pravém místě, když se ptá: „Jak ty, žid, chceš od Samařanky, abych ti dala napít.“ Svou otázkou umožnila odhalení, že učitel Ježíš na rozdíl od jiných rabínů své doby se rozhovoru se ženou nejen nebrání, ale sám k němu dává podnět a hlásá takové uctívání Boha, které se obejde i bez chrámových budov. Samařanka se Ježíše dotazovala, přemýšlela o Ježíšových slovech a chtěla se dozvědět víc, než věděla.

Kdybychom znali její jméno, třeba by se ta žena od studně stala patronkou studnařů a všech, kdo se starají, aby nevysychaly prameny a měli jsme my lidé po planetě zemi co pít. Možná ale je lepší, že zůstala ta žena v bez jména, to pak k její postavě snadněji můžeme připojit jméno svoje, poznat se v ní, ztotožnit se s ní. A to určitě máme, už proto, že ta žena není jenom příkladná.

Když jí Ježíš sám nabídne živou vodu, vodu života, tak tomu moc nerozumí, a když k ní Ježíš drží delší vysvětlující kázání, ukáže se nakonec, že nepochopila vůbec nic. Ano, správně žádá: „Pane, dej mi pít té vody.“ Jenže pak prozradí, že Ježíšovo zaslíbení, že kdo se napije jeho živé vody, této vody, nebude už nikdy žíznit, pochopila hodně po svém, hodně omezeně: „abych už sem nemusela chodit pro vodu.“ Očekává, že Ježíš ji osvobodí od dřiny, dodá takovou vodu, že už pak nebude muset tahat těžké vědro a trmácet se k studni, která je od vesnice dost daleko. Pochopí nabídku vody života od Ježíše jako pouhé usnadnění dosavadního života, omezeného na uspokojování potřeb.

Jaký je smysl Ježíšových slov, o čem vypovídají naše žízně, k čemu odkazují naše touhy a kdy se spokojí naše neklidné srdce, tím se ta žena nezbývala, přenechala to až dalším v řadě těch příkladných, například Aureliovi Augustinovi. Žena něco málo z Ježíšovy řeči chápe a hodně nechápe. A Ježíš ji pro její nechápavost nijak nekárá, její inteligenci neznámkuje. Takže i my, když nechápeme docela, nezoufejme, však Ježíš vždycky říká více, než jsme schopni pochopit, než jsme sto vědrem svého chápání nabrat.

Ježíš ví, co je v člověku. Když žena tvrdí: „nemám muže,“ řekne jí, jak na tom s těmi muži skutečně je. Pro ženu je to odhalení silným zážitkem. Nadšeně utíká ke svým sousedům, aby jim pověděla, s kým se setkala, s výjimečnou postavou, určitě s Mesiášem – vždyť: „Řekl mi všechno, co jsem činila.“ Ženu uchvátilo, jak Ježíš uhodl, že už vystřídala pět mužů a teď s tím šestým žije v jakémsi volnějším svazku než je řádné manželství. Na rozdíl od Ježíše do srdce té ženy nevidíme, její niterný vztah k spasiteli Ježíši neznáme, snad to podstatné přece jen pochopila, snad ji neuchvátila jenom Ježíšova schopnost nahlédnutí do její 13. komnaty.

Jisté ale je, že o Ježíši vykládala svým krajanům dost nepovedeně. Mít Ježíše za Mesiáše jenom proto, že mi spočítal všechny muže, které jsem měla, a odhalil i toho, kterého mám teď, to je trochu kuriózní podivná víra.

A v tom se právě žena Samařanka podobá církvi. I církev bývá zaujata něčím vedlejším až okrajovým, k jádru evangelia Kristova, k samému zřídlu neproniká, její víra je vždycky směsí víry a nedověry, porozumění Ježíši i hlubokého neporozumění, církev nikdy nezvěstuje Krista takového, jaký opravdu je.

Na základě svědectví té ženy však mnoho jiných Samařanů uvěřilo v Krista. Tedy i to její poněkud ujeté svědectví přivedlo mnohé k víře. Je součástí velikého tajemství Boží prozřetelnosti, že se víra v Ježíše Krista probouzí a oživuje i díky všelijak nedostatečnému, nepovedenému svědectví všelijak nepovedené církve a jejich údů, církve plné poskvrn a vrásek, církve, která si pořád plete to podstatné s malichernostmi a které nadto dnes většinou i schází svaté nadšení ženy Samařanky. Ale v tom snad i kus útěchy úzkostlivým křesťanům, kteří mají strach, že Kristus je stále více zatlačován do rohu a vytěsňován ze světa, až z něj bude vytěsněn docela. Nebojme se o budoucnost evangelia Kristova, však i z kamení si může Bůh probudit syny Abrahamovy a nástrojem toho probuzení může být i naše svědectví - nás křesťanek a křesťanů, kteří sami úplně Ježíši Kristu nerozumíme a jsme, jací jsme.

Žena Samařanka svědčila o Kristu., taková, jaká byla a jak to uměla, A své spoluobčany zaujala, skrze ni uvěřili. A pozvali pak Ježíše k sobě, zůstal u nich dva dny. To je pozoruhodný detail: v Lukášově evangeliu čteme (9,53), že jednou v jedné samařské vesnici chtěl Ježíš přenocovat, ale nepřenocoval, nepřijali ho. Tady ho přijali; nejsou tedy všechny samařské vesnice stejné, a že nejsou stejné, za to může žena od studny, která pro to vlídné přijetí Ježíše ve své obci připravila půdu. I jedna jediná žena zmůže mnoho, mnoho Samařanů na základě jejího svědectví uvěřilo.

A ještě mnohem víc jich uvěřilo, když slyšeli Ježíše tak říkajíc z první ruky. Tím by vyprávění o bezejmenné Samařance, která v pravé poledne potkala Ježíše a přivedla k němu celou obec, mohlo krásně a prosluněně skončit. Ale nekončí. Alespoň pro Samařanku ne, ta žena si musí na závěr příběhu o velkém setkání vyslechnout něco, co ji mohlo také zranit a ponížit, ale snad i potěšit a poctít.

Ti, kdo uvěřili přímo pod vlivem Ježíšových slov, jí pověděli: „Ne pro tvé vypravování věříme.“ Tak to překládají kraličtí. To je přeloženo hodně mírně. Mohli bychom to slovo „lalia“ přeložit jako povídání, až i plácání či plkání. Znamená to, že ti, kdo skutečně, plnohodnotně uvěřili, kdo rozeznali, že Kristus je spása světa, že sám je slovo odvěké a jasné, že on je skutečný logos, hodnotí zprostředkující svědectví ženy Samařanky jako plky.

Počítejme s tím, že ti, kdo skrze svědectví církve uvěří, nebudou třeba mít k církvi uctivý, poddanský vztah, slova plná díků a květin vděčnosti. Budou mít třeba slova kritiky. Nemusí top být jen ti, kdo přijdou odjinud, ze Samařského města nějakého. Mohou to být třeba naše děti. Bude-li jim dána milost, aby samy uvěřily, postavily svou víru na vlastní nohy, může se stát, že svědectví, které od nás přejaly, se jim bude jevit jako nepatřičné, ujeté a budou mít pravdu, či velký kus pravdy. A nám nezbude než si přát, aby podobně o jejich svědectví mluvili zase i jejich děti, až vyrostou – a tak dále, až do skonání světa.

Však Ježíšovo slovo a naše svědectví o tom slově není jedno a totéž, církev není Kristus., Církev je pouze hlasatel, který stejně jako žena Samařanka volá: „Pojďte a vizte.“ Na nás je, jestli naše svědectví bude pouze něčím méně, než je slovo samotného Krista, nebo bude-li naše řeč ve srovnání s jeho slovem pouhým povídáním, žvatláním anebo bude-li něčím přímo protikladným, pustým žvaněním, souborem polopravd a mystifikací, navyklým opakováním něčeho, čemu už sami dávno nevěříme.

Prosme Pána, ať svým oživujícím duchem v nás probouzí zvídavé nadšení pro Ježíše, jaké měla žena od studny, touhu naslouchat mu, dotazovat se ho a svědčit o něm tak, jak to umíme, svými slovy a svými činy, všem lidem, s nimiž ve svých obcích žijeme. Kéž i nám je dáno někdy zaslechnout od doposud nevěřících: „Ne pro vaše povídání a všechno, co tam pod Jákobovým žebříkem říkáte, zpíváte a děláte, jsme poznali a uvěřili, ale vámi ke Kristu pozváni, jsme uslyšeli jej samého a poznali a uvěřili, že on je spása naše i celého světa.“ Samařanka od Jákobovy studně takové hodnocení svého svědectví uslyšela. Šťastná to žena.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz