0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
4. neděle postní (3. dubna 2011)
2. list Korintským 1; 3 - 7 + 2; 3 - 4

Text kázání: 2. list Korintským 1; 3 - 7 + 2; 3 - 4
(1; 3) Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy!
(4) On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha.
(5) Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha.
(6) Máme-li soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse; docházíme-li útěchy, je to zase k vašemu povzbuzení; to vám dá sílu, abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme my.
(7) Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy.
(2;3) To vám píšu, abych, až přijdu, nebyl zarmoucen těmi, kteří by mě měli potěšit; spoléhám totiž na vás všecky, že moje radost bude radostí vás všech.
(4) Psal jsem ve veliké stísněnosti a se sevřeným srdcem, s mnohými slzami – ne proto, abyste byli zarmouceni, ale abyste poznali, jak veliká je má láska k vám.


Milé sestry, milí bratři,

silné, opojné víno, které Korinťanům nalévá. Jenomže v tom je právě Pavel silný, umí se otevřít, umí nabídnout své nitro. A to je ta nejlepší bariera v cestě situaci, kterou lze nazvat trápením, soužením a tísní a to nejen již ve smyslu Pavlova soužení, kdy je zklamán jednáním Korinťanů, ale utrpením obecně. Ve smyslu podpory, pomoci člověku, který je v jakékoliv tísni, v jakémkoliv soužení, utrpení. A že ho v nás samých, v našich vztazích, rodinách, kolem nás, na celém světě je. Tedy upřímnost, otevřenost, srdečnost, čitelné emoce. A také slzy.

„...Slzy očišťují srdce a odhalují tajemství života a jeho záhadu...slzy spojují člověka se ztrápenými...,“ napíše libanonský spisovatel Chalil Džibrán.

Se dvěma příběhy, situacemi, které jsem prožil a které jsou hluboko ve mně, se s vámi, milé sestry a milí bratři, sdělím. O přestávce semináře, který jsem vedl a který byl na téma umírání a smrt, za mnou přišla jedna žena a ptala se mě, co má dělat, co má říkat. Měla kamarádku, které umíral třicetiletý syn na leukemii. Měl před sebou pár týdnů života. Ráda by za ní šla, ale nevěděla, co jí má říci. Říkala mi: „Vždyť já jsem tak bezradná, sotva na ni a jejího syna pomyslím, tečou mi slzy, nevím si rady, bolí mě to, nemám slova. Vůbec nevím, co jí říci. Nemůžu za ní jít. Nejsem připravena, nevím jak se připravit.“

Řekl jsem jí: „Jste připravena nejlépe, jak jen je to možné. To co říkáte mně, řekněte i té kamarádce. Povídejte jí o své bezradnosti, nejistotě, o svých slzách. Tak jí budete nejblíž. Tak vám bude rozumět, neboť bude vnímat, že rozumíte vy jí“.
Na takové situace hotové odpovědi nemáme. Máme jen sebe a své vnímavé srdce. A jako křesťané máme víru, že Otec našeho Pána Ježíše Krista nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoliv tísni.

Ten druhý příběh byl ze semináře pro zdravotní sestry o utrpení. Také tam se mě jedna vrchní sestra ptala. Její otázka byla jiná: „Co mám dělat, abych lidem odňala utrpení, zbavila je trápení.“

Byla to upřímně míněná otázka, na kterou jsem musel říci, že to bohužel nejde. Utrpení je součástí života. Má nekonečně mnoho podob a co je pro jednoho jen lehká starost, může být pro jiného neunesitelné břemeno. Co však může ta sestra udělat a co můžeme tak či onak udělat my, je to utrpení na kousek cesty odlehčit, pomoci ho nést. Svoji blízkostí, empatií, porozuměním. Svými slovy i mlčením, dotekem, pohlazením, modlitbou, těmi již zmíněnými slzami a mnoha jinými způsoby. Ale jen kousek cesty. Aby se mohl ten druhý narovnat, nadechnout a opět své utrpení nést.


Připomínám vždy cestu Krista Pána na Golgotu. Nese svůj kříž. Padá pod ním. Nemůže dál. Rány bolí. Dochází síly. Kolem jde jakýsi muž, Šimon z Kyrény. Vojáci mu nařídí, aby s křížem Kristu pomohl. Šimon vezme kříž z Kristových sehnutých a bolavých zad a nějaký kus cesty ho vedle slabého, belhajícího se Krista nese. A pak, na vrcholku, na místě lebek mu ho vrátí. A Kristus je na něm ukřižován. To utrpení Kristus donese až do konce. Naplní, co naplnit měl. Jen kousek cesty mu ho někdo pomohl nést. Avšak důležitý kousek cesty.

Co všechno se na takovém kousku cesty, kdy jsme druhému člověku nablízku, kdy se neptáme, proč se do takové situace dostal, kde udělal chyby, neříkáme, že si sám něco natropil a tak ať si také sám pomůže, a kdyby byl jiný, lepší, tak nemusel trpět a kdesi cosi, nenasazujeme vlastní kritéria, neprosazujeme vlastní vidění věci, neprohlubujeme tak utrpení člověka ale přijímáme ho a respektujeme na jeho životní cestě a v jeho aktuální situaci, co všechno se může odehrát.

A co všechno se může odehrát na kousku cesty, někdy jen v jedné chvíli, v jedné hodině, v jednom dni, kdy nevyléčitelná nemoc ukracuje život, kdy zklamání z blízkého člověka bere nejen prázdné iluze, ale i nosné naděje, kdy samota a opuštěnost vytváří vakuum tísně a přináší pláč – a ejhle, nablízku je člověk, podaná ruka, objetí, pohár vody a kus chleba, laskavé slovo a empatické mlčení, co vše se může odehrát.

Vzklíčí nová naděje, zrodí se víra, nastane uvolnění, člověk prožije ten zázrak, že někomu na něm záleží, že má člověka, spolučlověka, blízkého člověka, vzniká společenství, je odkryt pramen radosti. Jak mnoho se může odehrát na nepatrném úseku cesty někde uprostřed životního příběhu člověka. A jak mnohé bohatství, nové a netušené může přijmout ten, kdo je na tom krátkém úseku cesty tím doprovázejícím, rozumějícím přítomným spolučlověkem. Sdílené utrpení přináší nečekané bohatství života.

Milé sestry, milí bratři, slzy apoštola Pavla nás přivedly k přemýšlení o utrpení a potěšení v něm. Pavlovi záleželo na korintských křesťanech, až tak mu na nich záleželo, že se nebál odložit své teologické, racionální, promyšlené výklady, nepochybně důležité a nosné pro život víry (ale ony se v epištole také objevují) a sdělil své emoce? Byl v nich čitelný a srozumitelný, i když zranitelný.

Ale copak jeho Mistr a Pán Ježíš Kristus, copak ten skrýval své emoce? Cožpak ten nebyl zranitelný? Copak se v Getsemanské zahradě nemodlil, plný tísně, za to, aby Bůh od něho ten kalich odňal? Cožpak neříká ve stejné zahradě svým učedníkům, když na něho padl zármutek a úzkost, že jeho duše je smutná až k smrti? Copak na kříži nevyjadřuje ten až hrůzný pocit opuštěnosti Bohem Otcem? Právě tyto chvíle Krista Pána byly nejen tehdy pro apoštola Pavla, ale jsou i dnes pro nás, oním potěšením v našem všelijakém zármutku a utrpení. Sdělují nám, že v něm nejsme sami.

Tu cestu již před námi šel náš Spasitel a Pán. A na té naší cestě, na cestě našeho života, je námi, doprovází nás. Protože mu na nás záleží.

Proč vlastně píše apoštol Pavel svůj druhý nebo lépe další dopis korintským křesťanům? „Abyste poznali, jak veliká je má láska k vám,“ píše.

Proč vlastně Kristus Pán jde s námi našimi životními cestami, proč pro nás, pro náš hřích, pro naši záchranu prochází posměchem, utrpením, umírá na kříži?

Nabízím nám, milé sestry a milí bratři, stejnou odpověď: Proto, abychom poznali, jak veliká je láska Boží, láska Stvořitele, dárce života, k nám. Láska v Kristu Ježíši dokonalá a dokonaná. Můžeme na ni postavit své další životní cesty, celý svůj život.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz