0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Hod Boží velikonoční (24. dubna 2011)
Jan 20; 11 - 18

Text kázání: Jan 20; 11 - 18
(11) Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu
(12) a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou.
(13) Otázali se Marie: „Proč pláčeš? “ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“
(14) Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on.
(15) Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“
(16) Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘.
(17) Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“
(18) Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“


Milé sestry, milí bratři,

tak jsem si vzal balíček papírových kapesníčků a šel se podívat, co se to tam v Jeruzalémě u hrobu, kam uložili tělo ukřižovaného, děje. Nějak jsem tušil, že budou potřeba. Chcete jít se mnou? A máte s sebou také kapesníčky? Skutečně, budou potřebné. Alespoň pro ty empatické, kteří se vcítí do pocitů druhých, kteří se nebojí také své city projevit. Kteří strach nazvou strachem a smutek smutkem, zklamání zklamáním a slzy slzami a zmatek v hlavě i v srdci zmatkem v hlavě i srdci. Kterým není lhostejný pláč druhých, umí být druhým nablízku. Tak mě také napadlo, že tam do toho hrobu bylo uloženo tělo toho, který šel ve své empatii až za hranice, za horizont našeho vědění, zkušeností a možností. A že šel před tím pro tu svou empatii, která u něho měla podobu dokonalé lásky, až na kříž a smrt. Láska k člověku, vrcholící obětí pro člověka a jeho záchranu.

Ano, láska se ta podoba empatie ukřižovaného jmenuje. Protože tím ukřižovaným a do hrobu uloženým je, vlastně jsem Vám to ještě neřekl, je Ježíš Kristus. Ano. Nejede na koni v triumfálním pochodu vítěze, odosobněný vůdce; na kříži umírá, blízký nám ve svém lidství, královský ve svém poslání. Do hrobu jen uložen, hrob zajištěn kamenem. Je rozhodnuto s konečnou platností. Jistota smrti.

Jenomže jeho tělo nestihly ženy nabalzamovat. Jdou třetí den ke hrobu, a to mě zajímá. Slyšel jsem, a možná vy také, takové všelijaké řeči, že by měl vstát z mrtvých. Ale kdo to jakživ viděl, zkušenost se smrtí je přece známá. Konec a tma. Nic neubereš a nic nepřidáš. Říká se, že smrt je jediná neochvějná jistota. A člověk přece jistoty potřebuje a nenechá si je brát. Na něčem přece musíme život postavit a nelze všechno znejistit. A tak tam jdu. Jdu za jistotou smrti. Jdu se podívat, jak i ta moje dříve či později také jistota vypadá v reálu, jdu se přesvědčit o definitivním konci. O neměnné jistotě.

A již z dálky vidím, že jsem udělal dobře, když jsem si vzal ty kapesníčky. Venku před hrobem stojí nějaká žena, ne nějaká. Marie Magdalská to je, ta, co byla Ježíši tak blízko, blizoučko, u jeho nohou, vnímala jeho lidství, ta tam teď usedavě pláče. Hlasitě pláče, překládá jeden německý překlad. Přibližuji se, nedá se to vydržet. Ta má bolavé srdce. Také mě píchlo žalem nad ní u srdce. Ještě že mám ty kapesníčky. Ano, za čas mi řekne apoštol Pavel, abych také já plakal s plačícími, a přidá, že se mám také radovat s radujícími. Taková biblická empatie, dobrá, moc dobrá. Náramně vás přibližuje k člověku, otevírá srdce. Ale tady k nějaké radosti není důvod. Tady je zkušenost a jistota a ta vede k pláči. Chudák Marie. Té musí být zle. A také že je.

Utírám si oči a snažím se vidět dál. Marie nahlédla do hrobu. Snažím se dívat se jí přes rameno, v hrobě je přítmí a přesto je tam nějaké podivně světlo. Začala se mi podlamovat kolena. Že by to byli andělé? Tak to jsem tedy ještě nikdy neviděl. Ne, to jsem nikdy neviděl, andělé přece nejsou skuteční, jen pomyslní, a znám je jen z obrazů, mají křídla a vytvarované pozadí. To je moje jistota. Ale tady žádná křídla nejsou. To neznám, tak to není. Další jistota se proměňuje v nejistotu. Slyším nějaká slova, ty hlasy něco říkají Marii. A jak citlivě, s jakým zájmem a opravdovostí. Oni se ptají Marie, dávají ji najevo zájem, že si všimli a že je zajímá, co si Marie myslí a co cítí a hlavně proč pláče.

Ano, to jsou ta slova, řečená s opravdovostí, účastí, citem. Žádná zvědavost, žádná touha po senzaci nebo zlehčení, bagatelizaci a zesměšnění Mariiných slzí. „Proč pláčeš.“ Kraličtí překládají doslovně z řeckého: “gýnai, tí klaíeis“: ŽENO, proč pláčeš. Ponechme si v kralickém překladu ono ženo, nepřekročme nevšímavě milující – proto nyní tak bolavou – ženskou duši. Ženský pláč, plný bezradnosti a nejistoty – všimněme si, Marie šla najisto, za mrtvým tělem, pomazat mrtvé tělo, to byla její jistota. A ta nyní padá. Veliká nejistota. Ta ji přibližuje k pravdě, k nové situaci, k tomu vyššímu, co je za viditelnými a uchopitelnými jistotami.

Tomu andělé rozumí, méně již člověk. Tak takoví jsou andělé, říkám si. Nemají křídla, jistě ani nebudou bezpohlavní, jak se o nich říká, to by nám tolik nerozuměli. Ale mají zájem o člověka, o jeho pocity a emoce. Ve chvíli, kdy žena Marie, kdy člověk ztrácí jistoty hovořící o smrti a tím také ztrácí i půdu pod nohama, andělé přichází s více než empatickým zájmem, přichází se zájmem, který do zbourané jistoty přináší pokoj, naději, nový pohled. Že padla nějaká jistota? Nic se neděje, dokonce je to dobře. Zde je víc než jistota – jistota smrti. Zde je nabídka – nabídka života. „Ženo, proč pláčeš?“ Přistihuji se, že už zase potřebuji ten kapesníček. Neptá se ten anděl také mě?
Marie vypadá překvapeně. Ta otázka jakoby ji uklidnila, ten zájem o ni, o její uplakané oči. Vyjadřuje bezradnost. Cítí, že nebude vysmívána. Může si dovolit svoji bezradnost, může si dovolit být pravdivá, na nic si nehrát, do žádné role se nestylizovat. Jakkoliv je v malém skalním hrobě, může pociťovat nekonečný prostor svobody. Ale ještě vidím opět překvapenou Marii Magdalskou. Sotva se otočí, aby opustila hrob, zase za ní někdo stojí. Tentokrát nevidím nikoho a překvapuje mě, s kým to Marie hovoří.

Také slyším, slova. Opět to již známé: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Snad zde jakési podivení je slyšet z toho hlasu, jehož nositele nevidím. Koho tady, v místě smrti a beznaděje, v místě, kdy a kde je již vše skončeno, hledáš? Možná i „co tady vlastně děláš, vždyť tady již nic a nikoho nenalezneš“. Marie, ale ani já a jistě ani nikdo jiný netuší, že ta otázka má ještě hlubší význam, který je uchopitelný pouze vírou.

Tedy opuštěním jistot poznání a zkušeností a učení a ověřených pravd a vyplutí na moře nejistot v rozkymácené loďce víry. Vyjadřuje ji jiný evangelista: „Proč hledáš živého mezi mrtvými?“

Jenomže Marii se těžko opouští zkušenosti a představy. Má svoji verzi. A opět: je v tom, co říká, bezelstná, bezbranná, snad i naivní, taková čistá. Tu postavu pokládá za zahradníka. Ano, zahradníka si na hřbitově umíme představit i my. Vždyť navštěvujeme hřbitovy a s hrobníky a zahradníky se na nich setkáváme. Rozumíme Marii: „Kam jsi ho položil, řekni mi to, já pro něj půjdu.“ Také dávku zoufalství cítíme z jejich slov. Já si to mrtvé tělo přinesu a nabalzamuji, proto jsem tady. Poslední pocta, dopřej mi to, prosím. Takhle to přece nejde. To mi nemůžeš udělat, zahradníku. Když už mi ho popravili, a bylo to hrozné, nikomu bych to nepřála, tak se s ním chci alespoň důstojně rozloučit. Naplnit tradici. Poslední dotek, pohlazení. Zabránit nebezpečnému traumatu, vzniklému z nemožnosti naplnit alespoň onu poctu mrtvému. A jsme zase u té jistoty. Už zase vytahuji z kapsy kapesník. Dojímá mě ta žena, soucítím s ní. Ta musela Ježíše milovat.

Ten, kterého nevidím, ale také jako Marie slyším, ten najednou změní barvu hlasu. Tak mi to nějak připadá, vždyť mám také dost problémů s přijetím toho, co z dálky vidím a slyším. Snažím se tomu porozumět, jenže je čím dál více zřejmější, že tomu nejpodstatnějšímu porozumět schopen nejsem. Buď to přijmu, nebo opustím, ale neporozumím. Jistota, kterou mi až dosud skýtal můj rozum, mé zkušenosti a vzdělání, ta bere za své. Rozhodl jsem se to celé dění přijmout bez nároku na porozumění.

„Marie,“ slyší překvapená žena z Magdaly. Ten hlas ji zná jménem, oslovuje jí. Ta postava, kterou až dosud měla za zahradníka, což jí dávalo jakous takous jistotu, že alespoň něčemu porozumí, ta postava je jí najednou zřetelná, vyslovuje její jméno, zná ten hlas a v uších jí ještě zní, jak až dosud její jméno vyslovoval: „Marie.“ „Rabuni, mistře,“ vydechne Marie. Setkává se se vzkříšeným. Vše se mění. Kapesníčky již nejsou potřeba. Přichází to druhé, k čemu později zve apoštol Pavel: radost. A spolu s radostí také úkol velmi důležitý. Úkol, který kdyby Marie nesplnila, nekřtili bychom dnes ty dvě děti a vlastně ani bychom zde nebyli. Vyřiď. Pověz mým bratřím. A Marie běží a běží a vyřizuje: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“

Marie běží staletími a nese zprávu o vzkříšení. Nese naději a nese víru. Nepředává zkušenost, to ani dost dobře nejde, nepředává jistoty. Naopak. Předává nejistotu. Ne jakási krkolomná snaha o pochopení a uchopení, o ujištění. Ne „musíte mi věřit, musíte to vzít“. Žádný imperativ. Sdělení. Prosté sdělení: „Viděla jsem Pána.“
Milé sestry, milí bratři, dívám se zdáli na to místo, kde se všechny jistoty ukáží jako liché. A myslím na to, že se člověk, chce-li dosáhnout vyšších hodnot, musí leckteré své jistoty zříci. Zkrátka ty naše jistoty, vytvořené námi, našimi zkušenostmi, naší praxí, vzděláním, usilovnou prací, jistoty, na kterých stavíme svůj život, které nám pomáhají udržovat se v úrovni vidění tohoto života a my se jich zuby nehty držíme, a pak smrt, nestačí. Avšak víra, rodná sestra nejistoty, zato však matka svobody Kristem vykoupené, ta stačí.

Ukazuje dál, než je naše zkušenost, než jsou naše vezdejší jistoty. Ukazuje kamsi za hranice smrti, ukazuje k místu, o kterém píše autor knihy Zjevení Janova: „A slyšel jsem veliký hlas od trůnu. Hle příbytek Boží uprostřed lidí. Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude, neboť co bylo, pominulo“.

Jestli jsem na začátku říkal, že je potřeba vzít si s sebou na tu cestu k jeruzalémskému hřbitovu a Kristovu hrobu kapesníky, zdá se, že je vše jinak. Kapesníky již nejsou třeba. Marie utřela slzy a šla vyřizovat tu dobrou zprávu. No, a pokud jsme ji přijali, pokud věříme, že i pro nás byl Kristus Pán vzkříšen, pak pláč není namístě. Pak je namístě radost. A slzy radosti ať si klidně tečou.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz