0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
6. neděle po Velikonocích (5. června 2011) - výročí 40 let od otevření kostela U Jákobova žebříku
Zjevení Janovo 21; 1 - 4

První čtení: Žalm 27; 1 + 4 + 7 - 8

Text kázání: Zjevení Janovo 21; 1 - 4
(1) A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo.
(2) A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.
(3) A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi,
(4) a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“


Milé sestry, milí bratři,

jakpak to bylo podle biblických svědků víry na počátku v ráji? Čteme o tom v prvních kapitolách bible. Kde byl Bůh a kde byl člověk? Co stálo mezi Bohem a člověkem? Nic. Bůh byl uprostřed lidí. Volná komunikace. Lidé se prochází rájem, pojídají dobré ovoce, setkávají se lidé, zvířata, muži i ženy, Eva s Adamem, lidem je dáno panovat nad veškerým tvorstvem v moři, na nebi i na souši. Lidé jsou požehnaní a jakoby jejich jediné určení vedle panování bylo ještě plození a množení se. Lidé mají jídla, kolik potřebují, nikdo netrpí nouzí, ideální stav. Příroda jen žádoucí na pohled, stromy mají plody, dobré k jídlu. V ráji jsou řeky, které zavlažují úrodnou půdu. Země je plná skvělého zlata, vonných pryskyřic.

A vedle panování nad vším živým a vedle plození a množení se má ještě člověk obdělávat zahradu Eden a střežit ji. Lidé chodí v té zahradě Eden, v tom biblickém ráji nazí a nestydí se. Nikde nečteme nic o nemocech, bolesti, trápení, o lžích a podrazech, o lhostejnosti a zlobě.

Také nečteme nic o smrti. A nikde také nečteme o domech, bytech a už teprve nic o chrámech, kostelích, modlitebnách. Bůh má s člověkem přímé společenství. Komunikuje přímo. Jakoby již tehdy platilo to slovo Martina Bubera: Bůh nás stvořil jako své partnery k dialogu.

Všechno jde, jak má jít, jenomže ona idyla netrvá dlouho. Vedle mnoha plusů je v ráji jedno minus. Člověk nesmí jíst ovoce z toho nejatraktivnějšího, nejzajímavějšího, nejdůležitějšího stromu. Strom uprostřed zahrady. Jakýsi reprezentant přítomnosti Boží. Strom poznání dobrého a zlého. Můžeme v tom stromu vidět pomyslný soudný stolec Boží. Boží trůn. Bůh rozhoduje o člověku, o tom, kdo je dobrý a co je dobré. Člověk nemá a nemůže a nesmí rozhodovat o druhých lidech. Jedny povýšit, druhé zavrhnout. Podle svých měřítek, podle svých kategorií. To by to dopadlo. A to to v dějinách dopadalo. Samá bolest, krev a mrtvoly. Soudcem je Bůh, ne člověk.

Jenomže to se člověku nelíbí. Chce víc. Chce všechno. Chtít všechno. To nelze. Také chtít být na Božím místě. To také nelze. Na místě bez Boha. Bez autority vyšší než je člověk. Sám být jedinou autoritou. Ani to nelze. Říká se tomu, milé sestry a milí bratři, hřích. Člověk chce všechno. V ráji je had. Symbol našeho jiného já. Možná horšího já. Ber a jez. Nedej na Boha. Přece se jím nenecháš omezovat. Jen výš a víc a všechno. Můžeš mít přece všechno. Zde je jablko. Krásné ovoce krásného stromu. Můžeš mít, člověče, v ruce žezlo i jablko. Budeš rozhodovat. Okusíš, jak chutná moc. Tvá moc nad druhými. Nikým, ani Bohem neomezená moc. A ta teda chutná. Jablko je šťavnaté a Adamovi i Evě se sbíhají sliny. A už mají tu slaďoučkou, opojnou šťávu na bradě. Už ji mají na rukou. Ale co to? Konec ráje. Zjistí, že jsou nazí, stydí se a oblečou se. Skryjí svoji přirozenost.

Už má také Kain na rukou krev svého bratra Abela. A už má praotec Jákob ušpiněné svědomí a kalhoty plné strachu díky svým lžím a úskokům. A už má také král David na klíně vdanou Betsabé a na rukou krev jeho manžela Uriáše, kterého nechal zabít. Ale to již Bůh dávno nebydlí s člověkem. To jsou již na poušti stavěny stánky mluvy, bohoslužebná shromaždiště, to jsou pak již stavěny kostely výstavní a honosné, to již také o druhých rozhodují diktátoři Hitlerové a Stalinové a Pol Potové a Kim Ir Senové. A to již v době nocí kostelů jsou v jiných částech světa vražděni lidé a za srbského diktátora a vraha se bijí soukmenovci a provolávají mu slávu.

Máme tady kostely a máme tady i tento náš kostel a noc kostelů se i zde velmi vydařila a máme z toho kostela, kterému nedávní předkové dali název „U Jákobova žebříku“, radost. Již čtyřicet let tu ten kostel stojí. Opravujeme ho a zdokonalujeme a přistavujeme a nastavujeme a obestavujeme a těší nás, že se zaplňuje. Dobře že ho máme.

Ale napadlo nás někdy, že takový kostel je vlastně symbolem padlého ráje? Symbolem hříchu, který odděluje člověka od Boha, člověka od člověka, člověka od jeho lidské přirozenosti? Kdybychom si v Novém Zákoně přečetli Štěpánovu řeč v sedmé kapitole Skutků apoštolských, možná by nás ta slova překvapila: „Naši praotcové měli na poušti stánek svědectví, tento stánek odevzdali svým synům. Tak tomu bylo až do časů Davidových. David nalezl u Boha milost a prosil, aby směl vyhledat místo, kde by přebýval Bůh Jákobův. Ale teprve Šalomoun vystavěl Bohu chrám.

Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou. Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout?“ Kostel jako symbol padlého ráje. Kostel, který jako strážný upozorňuje, že to není poslední situace, kterou by člověk mohl ve vztahu k Pánu Bohu prožívat. Do kostela zkrátka Pána Boha nezavřeme. Ani do tohoto, který byl vystavěn jako jediný protestantský kostel v době komunistické totality.

Ale v kostele se setkáváme, shromažďujeme, v kostele čteme Bibli a modlíme se, v kostele chválíme Pána. V kostele sbíráme síly na ty přemnohé zápasy všedních dnů. A v kostele si také připomínáme konečnost kostelů. Do kostela nezavíráme Boha, v kostele, také v kostele s ním máme zprostředkovaně společenství. Začalo to tehdy, kdy se Bůh rozhodl člověka zachránit. Osvobodit od hříchu. Nabídnout obnovený ráj. Přichází Spasitel Kristus Pán. Bůh je zase s člověkem. Bezprostřední vztah. Bůh v Kristu mluví s člověkem opět jako s partnerem v dialogu. Situace se však opakuje. Na lidských rukách ulpívá Kristova krev. Situace ne nepodobná kainovsko-abelovskému dramatu.

Avšak Bůh jde dál. Zmrtvýchvstání. Život je zde. Bůh jako ochránce života, jako garant života. A smrt je přemožena, Bůh zvítězil, raduje se apoštol a radujeme se s apoštolem my.

A pak přichází Janovo vidění. Co to Jan vidí? O čem to mluví, aniž to tak nazve? O novém ráji. „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí. Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid.“ Nový svět, nový ráj a v něm opět úzké společenství Boha s člověkem. Již zde nebude propast hříchu, která by člověka oddělovala nejen od Boha, ale také od člověka. Která by člověku bránila být s Bohem ve stálém kontaktu. Člověk se již nebude trápit nad tím, jestli ho Bůh slyší nebo ne. Bůh bude uprostřed lidí, uprostřed nás. Bude nám nablízku, budeme s ním moci rozmlouvat tváří v tvář. V novém světě bude člověk opět Božím partnerem. Bude skutečně tím, kým ho chtěl Bůh mít od začátku. Člověk nebude toužit po nějakém Božím trůnu, po jablku a žezlu. Člověk jako Boží partner, spolupracovník, Boží dítě. V Boží blízkosti pak nebudou mít místo žal, nářek, bolest, nemoc ani smrt. V Boží blízkosti bude radost a jas, život a láska a pokoj. A člověk.

Milé sestry a milí bratři, tam směřujeme. Do nového ráje. Tam tento kostel ani žádný jiný již nebudeme potřebovat. Ale teď ještě ano. Můžeme za něj být Pánu Bohu i našim předkům stavitelům vděčni. Především proto, že nám připomíná padlý, ztracený ráj. Připomíná nám náš hřích. A také to nám tento kostel připomíná, že onen ztracený ráj není naše poslední stanice. Tou poslední stanicí je Janem nabízená vize nové země a nového nebe. Nového ráje, kde Bůh bude uprostřed lidí. Těšme se na ten nový ráj, i když tam nebudeme mít svůj kostel U Jákobova žebříku.

S radostí ho této zemi zanechejme dalším generacím, dalším zájemcům o nový ráj.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz