0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Neděle svaté Trojice (19. června 2011)
2. list Korintským 3; 17

Text kázání: 2. list Korintským 3; 17
(17) Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda.

Dnešní den je označen v církevním kalendáři jako neděle Nejsvětější trojice. Co to vlastně je, ta svatá trojice? Zaujalo mne při listování sbírkou kázání Mistra Jana Husa, jak slovutný pražský kazatel považoval za nutné předeslat, že „svatá trojice není žena, panna, ani neděle, jak se blázni domnívají“. Totiž nejen v jeho době se v souvislosti se svatou trojicí vyskytovaly všelijaké kuriózní představy, a není divu: výpovědi víry o Otci, Synu a Duchu přebujely v církevních dějinách ve složité učení, v němž se vyznali jen odborníci.

Přitom ale za nesouhlas s výpověďmi toho typu, že Bůh je jeden, ale ve třech osobách, bývali lidé krutě postihováni. Například na příkaz místního biskupa byla v jinak tolerantním městě Krakově deset let vězněna ctihodná vdova Katarzyna Weiglova, které se zalíbilo vyznání Izraele, že Bůh náš jeden jest, a nakonec v roce 1539, když jí bylo osmdesát let, byla na náměstí za živa upálena.

Ale nejen katoličtí obranáři jediné pravé víry považovali popírání trojičního učení za nejhorší představitelný zločin. V Ženevě pod vedoucí úlohou našeho reformačního otce Kalvína byl roku 1553 odsouzen k smrti kacíř Miguel Servet. Cestou na popraviště byl ještě přemlouván, aby se zřekl bludu, že „Ježíš je syn věčného Boha“ a pravověrně vyznal, že „Ježíš je věčný syn Boha“. Přemlouvání nepřineslo výsledek, i byl slavný lékař Servet na hranici zaživa upálen.

Tato krutost vůči tak zvaným antitrinitářům je nesmazatelnou ostudou křesťanstva i té jeho větve – k níž se hlásíme – protestantismu. Kdybychom měli určit nějakou neděli v roce, kdy by bylo vhodné ekumenicky se kát za hříchy našich otců, Neděle svaté trojice je proto jako stvořená.

Až budeme dnes před Večeří Páně prosit Beránka Božího, který snímá hříchy světa, aby se nad námi smiloval, zahrňme do množiny hříchů světa i hříchy církve a všech jejích jednot. Hřích našich reformačních předků je tím patrnější, že se rozhodli v otázkách křesťanského učení opírat především o Bibli. Nu a v Bibli nikde nenajdeme výpověď, že „Bůh je jeden ve třech osobách,“ ani že „Duch vychází z Otce i Syna“, či že „Ježíš je věčný syn Boží“. Maximálně tam najdeme pokyn vzkříšeného Krista apoštolům, připomenutý minulou neděli při křtu, aby šli do celého světa a křtili ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého. A hlavně nenajdeme nikde v Ježíšově učení oporu pro to, že by lidé pro nějakou formulační nepřesnost při mluvení o Bohu měli být nějak trestáni, natož zabíjeni.

Když už se ale jednou církev k učení o svaté Trojici dopracovala a od 4. století ho drží, byla by škoda nepokusit se toto učení přijímat a vykládat přesně. Zkusím tedy povědět, jak osobně rozumím výpovědím o jednom Bohu ve třech osobách.

Minulá neděle byla svatodušní: vylití Ducha svatého na apoštoly padesát dní po vzkříšení, které jsme připomněli, to byla událost velice významná a možná sám pojem „svatá trojice“ vznikl proto, abychom na Ducha svatého nezapomněli a vyhradili mu v církvi i v osobním životě místo, jaké mu náleží. A náleží mu místo jedinečné, byť ne první.

První místo v Apoštolském vyznání víry náleží Bohu Otci, stvořiteli nebe a země. Druhý článek, ten nejobsažnější, vypovídá o Bohu, jenž se nám dává v příběhu Ježíše Nazaretského. Nu a třetí článek, sestávající se z pouhých čtyř slov - „věřím v Ducha svatého“ – vyjadřuje víru v člověka.

To jsem se nepřeřekl, slyšíte dobře, součástí křesťanské víry v Boha je víra v člověka. Na tento objev jsem nepřišel sám, nýbrž jen cituji, co napsal velmi pravověrný protestantský teolog Karl Barth.

„Věřím v Ducha svatého“ – znamená, že smím věřit v sebe, vždyť se ujímám té zvláštní výsady, že Bůh o mne stojí, však mne vykoupil předrahou Kristovou krví. Nejsem nicka a nula a ubližovaná chudinka, vždyť sám Bůh právě mně nabízí svou lásku. chce ve mně bydlet, ve mně budovat svůj chrám. Bůh není jen stvořitel, princip všeho, co je, Bůh se děje v mém životě. Ježíš není jen mimořádná postava světových dějin, ale stává se mi současníkem a souputníkem mých cest. Duch svatý skrze naši mysl, naše nitro, naše city zpřítomňuje Boha stvořitele jako tvořitele nových, báječných věcí teď a tady, pro mne a pro tebe. Duch svatý vyjímá Ježíše ze seznamu velkých postav minulosti, činí je naším přítomným pánem, učitelem a bratrem. Duch svatý nám dává okoušet, že jsme schopni Boha, že jeho pokoj, lásku a blaženost jsme schopni přijmout – ještě ne naplno, ale přece jen hojně a nad míru toho, co dokážeme obstarat si sami.

Duch svatý osvobozuje. „Kde je Duch Páně, tam je svoboda,“ vyznává apoštol. Už to by nás mělo přimět k tomu, abychom si svobody vážili a děkovali za ni. Svobody není nikdy dost, jako milosti Boží není nikdy dost a vždycky je žádoucí. Pakliže si se svobodou nevíme rady a neumíme s ní zacházet, není to chyba svobody, ale chyba naše.

Apoštol, když svobodu předkládá jako výsledek působení svatého Ducha, má jistě na mysli vnitřní svobodu osobní. Ta je ale základem všech dalších svobod, však bez dostatečně velkého počtu dostatečně svobodných lidských duší bude svoboda politická nádobou prázdnou a snadno rozbitnou.

Jako občané jsme bohudík svobodnější, než jsme v historii českých zemí kdy byli, jako lidé ale svobodní nejsme. Věříme v člověka, ale také víme, že k člověčenství patří i temná mocnost zvaná „hřích“, ta si nás ráda podmaňuje, nenápadně nás znevolňuje, metodou cukru a biče nás sladce vábí do všelijakých příjemných závislostí a úletů, načež nás všelijakými kocovinami krutě trestá.

Ano, zloba, závist, zášť, ty ať pominou – ale ony nepominou, těm se klíči odzvonit nedá, v temných zákoutích našeho nitra dál se budou líhnout a rozmnožovat. Jsme ustavičně něčím znevolňováni, třeba svými utkvělými představami, nezkrotnými touhami, nebo zase zklamáním z nenaplněných tužeb, skleslostí ze svých povahových rysů nebo z podoby světa vůbec. Že my lidé se rodíme svobodní, to je nešťastná formulace, iluze a nebezpečný omyl.

Není ale omyl, že kde je Duch Páně, tam je svoboda. Tam budeme svobodní, budeme sví, svébytní, budeme sami sebou, ovládáni nikoli vášněmi, sklony a vnějšími či vnitřními danostmi, ale vpravdě svobodnou vůlí, osvobozenou k odvaze, k důvěře, úctě a lásce, k chuti do života a touze po životě věčném. Kde je Duch Páně, tam se děje zázrak Boží svobody, svobody k novému stvoření, obrození, novému zrození. Duch Boží zavěje a najednou z tebe tíha bytí padá, stáváš se dychtivým Božím dítětem, Kristovým sourozencem. Žasneš a divíš se, jak velké věci s námi činí Pán. Pán je Duch a naše srdce je schopno jej přijmout, nechat se jím proměňovat, nechat si v sobě uklidit v čistý chrám Boží.

Jak na to, aby duch Páně, duch svobody nás navštívil a příbytek v nás učinil? Prostě volejme: „přijď, Duchu stvořiteli,“ do těch slov vkládejme svou touhu a těmito prosebnými slovy ji živme. Hlavně však vyjděme Duchu svatému vstříc tím, že budeme trojjediného Boha chválit i tehdy, kdy se nám do zpěvu není, i v nemoci , v bolestech, ve chvílích zklamání ze sebe i z druhých lidí, ve chvílích ztrát a loučení. Když tohle dokážeme, pak směle věřme v člověka, to je v sebe.

Věřme, že budeme schopni pochopit a sami prožít, co popsal apoštol slovy, která následují hned po vyznání, že kde je duch Páně, tam je svoboda: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě, to vše mocí Ducha Páně.“

Budiž z toho chvála Bohu Otci, Synu, i Duchu svatému.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz