0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle po Trojici (3. července 2011)
Lukáš 7; 36 - 50

První čtení: Deuteronomium 22; 20 - 29

Text kázání: Lukáš 7; 36 - 50
(36) Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu.
(37) V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje,
(38) s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem.
(39) Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“
(40) Ježíš mu na to řekl: „Šimone, chci ti něco povědět.“ On řekl: „Pověz, Mistře!“ –
(41) „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát.
(42) Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“
(43) Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“
(44) Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy.
(45) Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy.
(46) Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy.
(47) Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“
(48) Řekl jí: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“
(49) Ti, kteří s ním byli u stolu, začali si říkat: „Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?“
(50) A řekl ženě: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“


Milé sestry, milí bratři,

už je to několik let, co jsem se seznámil s jednou ženou, která byla od svého dospívání tou, které se říká prostitutka, na silnici do Německa. Vedl jsem motivační seminář pro ženy i muže, kteří neměli práci a především neměli žádnou sebedůvěru, žádné sebevědomí, žádnou motivaci pro svůj život. V době, kdy jsem tu ženu poznal, byla již infikovaná virem AIDS, bydlela v Domě světla, kde tráví závěr svého života lidé se stejnou diagnózou, neměla zuby, zato měla strhané rysy a nikdo by se neodvážil uhádnout její věk. Bylo jí čtyřicet let a byla matkou šesti dětí. Žádné nemohla vychovávat, svými pasáky byla hnána na silnici, děti byly po ústavech. Na silnici jí ovšem kdysi dávno nejprve poslali její rodiče. Plakala nad svým osudem, litovala, že nemohla vychovávat své děti jinak, než byla vychovávána ona. Litovala, že nemohla vést jiný život, o kterém jen něco tušila.

Jen velmi složitě se mi tehdy dařilo pomoci ji nalézt alespoň špetku sebeúcty. Lidmi odsouzená, muži zneužívaná a týraná, Bohem zapomenutá. Tak si docela oprávněně připadala. Po několikaměsíční práci, kdy se podařilo přece jen ji k životu probudit a kdy dostala práci, jsem se s ní rozloučil a ztratil ze zřetele. A pak jsme jednou před vánocemi byli s manželkou na Smíchově u Anděla, když tu se za mnou rozeběhla nějaká žena, pane faráři, dobrý den, setkání, objetí, přání hezkých vánoc a víc jsem ji již nepotkal. Překvapená manželka se ptala, kdo to byl a já jsem jí ten příběh vyprávěl.

Ta žena mi velmi v životě pomohla. Díky ní a setkávání s ní jsem si uvědomil, jak snadno značkujeme, nálepkujeme lidi, aniž bychom se ptali, co za jejich životními příběhy je. Co prožívají nebo prožívali, co je bolelo nebo bolí, kdo jim ublížil, co je za jejich aktuálním stavem. Snadno se řekne prostitutka a známe na tu profesi i hrubší označení. Ale tuší někdo, kolik ponížení taková žena prožije? Ví někdo, co je na pozadí takového příběhu? Stojí to vůbec někomu za to, aby se tím zabýval? Napadne někoho, že ta žena je také Boží stvoření a jakkoliv dělá to, co dělá, má také svoji lidskou důstojnost již tím, že je? A že je člověk. Není jednodušší dát nálepku a hotovo? Prostitutka. Ta žena mi velmi pomohla. Dala mi laskavou lekci: neznačkuj, nenálepkuj, nehodnoť. Přijmi a obejmi. Přijímáš a objímáš člověka, Boží stvoření.

Žena hříšnice, říkají lidé a napíše lékař Lukáš o ženě, která přijde za Ježíšem do domu farizeova. Valné mínění o sobě ta žena mít nebude. Když sledujeme, jak se chová k Ježíši, možná že nám běhá po zádech mráz. Jaká pokora a spíše sebeponížení, jaká nevědomost a spíše nedostatek sebeúcty, jaká oddanost a spíše tušení. Žena na zemi u nohou muže dává vše co má, nepřemýšlí o své hodnotě ani o své lidské důstojnosti. Žena hříšnice. Jak to všichni vědí, jakou nálepku dostala, a kdyby to nakrásně nebyla pravda, ta žena se té nálepky nezbaví. Hříšnice. Podle jakého kritéria je ta žena označena? A jakým právem? Je hříšnice, protože kradla? Nebo je hříšnice, protože spala s mnoha muži? Nebo že by byla hříšnice, protože se nepostarala o své rodiče? Nebo že by byla hříšnice, protože dychtila po něčem, co jí nepatří? Nebo hřešila tím, že sedmý den neodpočívala? Nevíme ale, jestli toto a porušování dalších přikázání desatera byla kritéria hříchu, kdopak by v domě farizeově byl bez hříchu? A nejsme tam náhodou také? Všichni ji nazvou žena hříšnice a konec. Není cesta ven.

Ta žena přichází za Ježíšem a z toho, co dělá, můžeme vypozorovat, že si i sama jako hříšnice připadá, že za Ježíšem s takovým vědomím přichází. Je-li tomu tak, a nejspíš ano, pak ono sebeponižování, nedostatek sebeúcty, nepřijetí sebe dostává docela jinou podobu. Ta žena během celého příběhu neřekne jediné slovo. Vše se z její strany odehrává v rovině neverbální. Přichází za Ježíšem jako za tím, kdo odpouští, kdo může nabídnout jiný životní styl, kdo může člověka narovnat, osvobodit, zachránit. Lidé tomu nerozumí, protože žijí ve svých představách, v zajetí svého neprodyšného náboženství, žijí ve svém světě a jeho hodnotách. Jsou omezeni sami sebou, svým způsobem spíše věření než víry. Ta žena ovšem mohla přijít Ježíši takto vyznat svou náklonnost, přízeň, lásku. Nevíme.

Víme jen to, co k tomu říká Ježíš. Jak se Ježíš chová k té ženě, jak ji Ježíš přijímá, jak komentuje její chování. Ježíš ví o jejich hříších a nemá žádnou potřebu na ně upozorňovat, vypočítávat je, popisovat. Chce-li jí pomoci, a on chce, pak ta pomoc nepotřebuje nejdříve ženu co nejvíce ponížit a pak ji odpustit. Právě naopak. Vyzdvihuje to, co ta žena udělala. Dává tomu všemu náboj lásky.

Vnáší do příběhu téma, které tam ty přítomné zbožné soudící a moralizující zabedněnce nemůže ani napadnout. Téma lásky. „Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Ona ta žena projevila Ježíši, Spasiteli, Synu Božímu lásku tak, jak uměla. Jinak to neuměla, jinak jí to nikdo neučil, snad ani neměla potřebu to, co dělala, láskou nazývat, snad ani nevěděla, co to láska je. Jen její cit ji srazil před Ježíšem na kolena, její cit jí řekl: líbej Kristu nohy, její cit jí řekl: namaž mu nohy tím nejvzácnějším, co máš, a to je vzácný olej v alabastrové nádobě. Nejspíš dar některého z bohatých milenců. Její cit jí řekl, co má dělat. A ona to dělala, uposlechla hlas svého srdce. A ti přítomní, svoji soudící principiální morálkou a zarámovaní zbožnými představami, ničemu nerozuměli. Ti spravedliví by ji nejraději vyhnali. Fuj, ať jde pryč, dělá tu jen ostudu. Co kdyby zde někoho pohoršila, co kdyby to ten pohoršený neunesl, musíme ty slabé ve víře před takovou chránit.

Jak jinak zní ta Ježíšova slova: „Projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Všimněme si pořadí. Ne kdo málo miluje, tomu se málo odpouští. Ale také ne kdo mnoho miluje, tomu se bude dobře odpouštět. Odpuštění předpokládá nějaké provinění. Kdo se mnoho proviňuje, tomu je mnoho odpuštěno. A toto odpuštění v člověku probouzí lásku.

U přítomné ženy toto Ježíšovo jednání může přinést ještě něco jiného a velmi podstatného, pro ženu určujícího. Totiž sebedůvěru. Ta žena jí měla pramálo. Ježíš tu klečící ženu nehladí po hlavě jako psa a neříká hodná. Chudáčku, tak jsi přišla, to jsi hodná. Ježíš v ní probouzí vědomí vlastní důstojnosti a sebedůvěru.

Jeden německý myslitel k tomuto příběhu napíše: „Sebedůvěru můžeme ve druhých vzbudit tím, že od nich něco očekáváme.“ To ukazuje také setkání Ježíše s hříšnicí. Poté, co jí Ježíš odpustí hříchy, říká jí: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji.“ Ježíš chválí její víru. Posiluje to pozitivní, co žena učinila, a přivádí ji tak do styku s její dobrou silou. A s důvěrou jí říká: „Jdi v pokoji. Již se netrap pocity viny. Co jsi učinila, je dobré. Teď můžeš jít v pokoji, v pokoji se sebou samou, v pokoji s lidmi. Již se nemusíš omlouvat za to, že vůbec jsi. Jsi cenná. Máš v sobě pokoj, celý a naplněný život. Nyní žij.“

Ježíš pracuje s odpuštěním, zde s odpuštěním hříchů, jako s nástrojem lásky a smíření. Nachází v člověku to dobré, to pozitivní, a to posiluje. Očekává od člověka to dobré. Všimněme si: ta žena jedinkrát neřekla Ježíši, že mu věří, že věří v Boha, že věří v odpuštění. Nemluvila o své víře. Ježíš jí však slovy: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji.“ dává najevo, že víru od ní očekává, jakoby jí sděloval, že ví, jak veliká je v ní víra. To očekávání je podstatné. Tím, že od ženy něco očekává, tím významně posiluje její pocit vlastní hodnoty. Dodává sebedůvěru.

Milé sestry, milí bratři, příběh ženy, nazvané hříšnicí, končí. Nekončí však naše přemýšlení o nás samých, o našem vztahu ke Kristu. O našem vztahu k těm, kterým je přidělena ta či ona nálepka, a my se s nimi setkáváme a vyrovnáváme. Nemá smysl a je ubližující vyrovnávat se s nálepkami. Protože smysl má a lidskou důstojnost podporuje vyrovnávat se s člověkem, jeho jinakostmi, a toho člověka takového přijmout. Jen tak mu můžeme, je-li to potřeba a stojí-li o to, neurážlivě pomoci.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz