0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
2. prosince (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
3. prosince (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
4. prosince (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
5. prosince (sobota)
9:00 – 10:00 Snídaně s hostem přes Google Meet
6. prosince (neděle)
9:30 mezinárodní bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
9. neděle po Trojici (21. srpna 2011)
Numeri 19; 9

První čtení: Rút 2; 2 - 12

Text kázání: Numeri 19; 9
(9) Někdo čistý sebere popel ze spálené krávy a uloží jej na čisté místo venku za táborem. Tam se bude uchovávat pro pospolitost Izraelců, pro přípravu očistné vody k očišťování od hříchu.

Dnešní datum je svůdné pro kazatele pamětníka, při přípravě kázání jsem měl i chvíli v úmyslu i trochu zavzpomínat, ale nakonec jsem ten nápad zavrhl a snad dobře udělal.

Však kázání v církvi nemá být komentářem k výročí, ale výkladem Bible. Výročí jsou tu jen na chvíli a události, na které upomínají, budou zapomenuty. Nejen 21. srpen, ale i 25. únor a 17. listopad a budou se k nim za čas vracet jen historici a také filmaři – do nových obrazů přetvořená a dobrými herci zahraná minulost diváky přitahuje. Samy vzpomínky na události, které nás pamětníky stále ještě vzrušují, protože nám třeba poznamenaly náš osobní život, postupně vymizí a život půjde dál.

Věříme ale, a máme i tu dějinnou zkušenost, že nevymizí Bible. Její příběhy, tam zaznamenané události, budou významné i pro ty, kdo přijdou po nás. Vždyť v Bibli hledáme a nacházíme poselství o tom, kdo jsme, odkud jdeme, kam směřujeme a v co můžeme doufat, ať se kolem nás děje cokoliv, bez ohledu na výročí. Když nám Bible něco vypráví, třeba pradávný příběh o Rut Moábské, nabízí nám o nějaký nová pohled na naše vlastní příběhy, čerstvý a občerstvující pohled na nás samé i na svět kolem nás.

Nu a ten bezprostřední svět kolem nás už zase provívá teplý letní vítr, ještě jsou prázdniny, doba dovolených, ale i velkého pracovního nasazení těch, kdo teď sklízejí obilí. Nu a v době žní se docela hodí připomenout pokyn z prastarého zákona Mojžíšova: „Nepožneš své pole až do samého kraje.“

To není tak docela samozřejmý pokyn: dobrý hospodář ovšemže nechá i kusy půdy neoseté, nechá meze a remízky, ale plochu, která byla oseta, sklidí celou. A do toho najednou čteme jasný pokyn k nehospodárnosti: nevyžni všechno, na okrajích něco nech a klásky při sklizni spadlé nesbírej. A proč? Snad z nějakých náboženských důvodů? Jako úlitba Matce zemi nebo oběť Bohu Stvořiteli?

Ano, z náboženských důvodů, totiž zákaz všechno vyžnout a sklidit pokračuje veršem desátým: „Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na vinici paběrkovat spadaná zrnka, ale ponecháš je pro chudáka a pro hosta. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ Tedy tím náboženským důvodem, který vyhlašuje sám Bůh, je obživa chudáka a hosta, čímž je míněn ne pozvaný vzácný host, ale někdo, kdo odkudsi přišel a není od nás. A těm příchozím a chudákům všelijakým umožníš, aby si mohli i sebrat, co oni neseli a nesklízeli. Dokonce i trochu hroznů na vinici jim máš nechat, aby nejen neumřeli hladem, dopřeješ jim i trochu vína, které obveseluje srdce lidské, ať i ti bezdomovci, chudáci – jak by se dnes řeklo: sociálně slabí, měli trochu radosti ze života. Starost o chudáky, toť povinnost náboženská.

Křesťanská civilizace přes všechny své chyby, ba a zločiny, něco ze svého dobrého základu zachovala. V evropských a euroamerických zemích je stále ještě přítomno povědomí, že ti, kdo přišli či uprchlo odjinud, mají být zaopatřeni. Kdyby to tak nebylo, nebyly by dnes zvláště v jižní části západní Evropy takové problémy se statisíci uprchlíky z afrických zemí, utíkajícími před hladomorem a krutovládou. Hlasování nohama a vesly potvrzuje, že něco důležitého ze zákona Mojžíšova pořád ještě v civilizovaném světě platí – a modleme se a pracujme, aby platilo i dál, aby i na azylanta a uprchlíka, a největšího chudáka, zbylo nějaké to zrní, ba i něco bobulí vinné révy.

Přikazuje Mojžíšův zákon nechat na poli popadané klásky a na vinici zbytky hroznů, ať si je chudák sebere. Možná už tady je naznačeno, že nejlepší pomocí chudákům je umožnit jim zkušenost, že co si nenasbíráš, to nemáš, že bez práce koláče s hrozinkami nebudou, tedy vést je k práci a pracovním návykům. Jistě jsou chvíle, kdy hrozí nebezpečí z prodlení a bez okolků se máme prostě rozdělit o to, co máme sami. Všimneme si však té moudrosti zákona Mojžíšova, o které my dnes nevíme, jak ji správně uplatnit v sociálních politikách států. Ta moudrost říká: chudí a potřební, pokud jim v tom nemohoucnost nebrání, ať paběrkují, ať pracují, ať se sami ze své bídy zvedají. Naší povinností je nastrojit to tak, aby byla práce i pro ně a přinášela jim obživu. Dále už problém chudoby ve světě rozvádět nebudu, však také nevím co s tím a nevědí to ani státníci. Jsem ale rád, že kobyliský sbor se podílí na iniciativě zvané „adopce na dálku“ a umožňuje konkrétním dětem daleko od nás chodit do školy, získat vzdělání, pracovní návyky a naučit se určitě i něco víc než jen paběrkovat. Tudy někudy cesta vede.

Na poli paběrkovala azylantka Rut Moábská. Její příběh se čte hezky, jak takové odpočinkové letní čtení, a dobře to nakonec dopadlo, šlechetný a bohatý Bóaz si přistěhovalkyni, mladou vdovu Rut vzal a měli spolu děťátko a jejich synek Obéd se stal praotcem krále Davida, tím pádem se ocitl i v rodokmenu Ježíše Nazaretského, kterého vyznáváme a uctíváme jako Krista.

Četli jsme, že když Rut šla za ženci paběrkovat, došla zrovna ten kousek pole, který patřil Boázovi „shodou okolností“. Zaujalo mne to slovní spojení. Kraličtí to přeložili: „přihodilo se pak, že přišla na díl pole toho, kteréž přináleželo Bózovi.“ Francouzi to překládají: “měla to štěstí, že zrovna to pole bylo Boázovo.“ Prostě – přihodilo se a Rut se ocitla ve správný čas na správném místě.
Náhody, nepřipravené události, tedy patří do Bible. Patří i do našeho života. Nehledejme ve všem, co se přihází, hned nějaké znamení od Boha, nějaký pokyn, nějaké zřetelné poselství shůry. To až za nějaký čas, třeba po letech, po desetiletích, porozumíme, že Pán Bůh nás vedl, navedl a my porozumíme, že „co činí Bůh, vše dobré jest, on dobře se mnou míní“. Víra v Boha, otce Ježíše Krista, nám však nepřikazuje ve všech příhodách a nehodách ihned rozeznat Boží vůli. Není všechno, co se přihází, jasný projev Boží režie ve hře, kde my jsme jen loutkami. Co se děje, mohlo by se dít jinak, však i vítr věje, kam chce, a ptáci zpívají nikoli podle předem napsaných not. Ano, náhodou se ocitla Rut na poli statkáře Boáze, potkalo ji štěstí.

A když i tebe shodou okolností potká štěstí, raduj se, užívej si i ho, děkuj Pánu – ale nepřisuzuj to hned Bohu. A když tě shodou okolností potká nehoda, neštěstí, rmuť se a plač, k Bohu volej, ale nepřisuzuj hned způsobení té nehody Bohu.

Kdysi Karl Barth přirovnal náš život k ručně vyšívanému ubrusu: z jedné strany, to vypadá jako shluk barevných nití, shoda náhod, ale z druhé strany je to zřetelný obraz. Ale jen Bůh ho vidí, my ne, my to všechno naše dění a přiházení můžeme vidět a vnímat jen z té své strany, a vidíme tam jen propletené nitě, co nedávají smysl. Zatím můžeme jen věřit, že to nějaký smysl má, že obraz to dává, ale uvidíme ho zřetelně, až nám to bude zjeveno. Budeme zpívat v krásné písni „Co činí Bůh, vše dobré jest“ vyznání: „a na konec pak poznám přec, až celé světlo dá mi, jak věrně smýšlel s námi.“ To až jednou, nakonec, uvidíme rub i líc a poznáme v plnosti.

Ale na druhou stranu náš život není jenom náhoda. Ta slavná a krásná písnička, kterou také zde ve sboru, při jiných příležitostech než jsou bohoslužby, rádi zpíváme, nemá tak úplně pravdu. Není všechno v životě náhoda, není běh našeho života jenom řetězec zmatených nahodilostí. Co se v našem životě děje, co nás potkává, to je vždycky kombinace náhody a předvídatelných následků našeho rozhodování, našich činů. Rut se ocitla právě na Boázově poli shodou okolností, ale v tom kraji se ocitla z vlastního rozhodnutí. Osobní vazba k ženě, s níž sdílela těžký osud, byla pro ni silnější než obavy z neznáma. Řekla v rozhodující chvíli: „Lid tvůj, lid můj.“ Rozhodla se neopustit svou ovdovělou tchýni a vyšla spolu s ní ze své krajiny i ze své kultury. Ne náhoda, ale její jasné, pevné rozhodnutí ji dovedlo až k Betlému.

A také nebyla náhoda, že mohla na poli sbírat klásky, to jí umožnil zákon Mojžíšův, ten nespadl z nebe náhodou. A Boáz – její budoucí manžel – byl na Rut laskavý ne proto, že náhodou mu padla do oka a byla jeho typ, ale proto, že byl ctitel zákona Hospodinova, nikoliv jen nahodile poslušný, ale systematicky, tudíž k k cizince v nouzi byl vstřícný a velkorysý.

K setkání Boáze a Rut došlo v době žní. Žeň obilovin, základu našeho chleba vezdejšího, jsou samy událostí významově velmi bohatou a náš vnitřní život zbohacující, však básníci o tom vědí své. Škoda, že nám komunisté svým bojem o zrno s plechovými kavaleriemi i ty srpnové žně nějak otrávili.

Zkusme se té otrávenosti zbavit. Ať nás příběh Rut Moábské a Boáze Betlémského učiní pozornými k obilným klasům i hroznům vína, k nádhernému procesu zrání a sklizně i k práci druhých, bez nichž by se zrno a bobule neproměnily v pokrm a nápoj.

A v neposlední řadě, ať nás ten prázdninově prosluněný příběh o Rut a Boázovi vede znovu k ocenění pokladu moudrosti, který nacházíme Bibli. Zákon Boží, zvláště v podobě, jak ho tlumočil i ztělesnil Ježíš Kristus, ať je nám trvalým průvodcem naší příhodami, událostmi, dějinami, abychom nebyli vydáni jen dění kolem nás, shodám a neshodám okolností, ale uměli to dění také nějak pořádat, činit i to malé políčko světa, na němž jsme se shodou okolností ocitli, místem vstřícnosti, vzájemnosti, ba i lásky.

Setkání Rut a Boáze, je ovšem originální, to se sotva se podaří někomu z nás ho nějak zopakovat, ale budeme-li se držet zákona Hospodinova, lid Hospodinův, lid Kristův, přijmeme za svůj, dočkáme se i my krásných setkání. A hlavně: co jsme pociťovali jako náhodu a změť, se začne proměňovat v obraz, v jasný téměř důkaz, že i náhodu a příhodu a okolnost má Pán Bůh ve své předivné moci a může z toho učinit shodu pro naše dobro, pro naše spasení.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz