0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
12. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
16. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
17. neděle po Trojici (16. října 2011)
Genesis 25; 21 - 26a

První čtení: Matouš 7; 7 - 14

Text kázání: Genesis 25; 21 - 26a
(21) Izák prosil Hospodina za svou ženu, protože byla neplodná. Hospodin jeho prosby přijal, a jeho žena Rebeka otěhotněla.
(22) Děti se však začaly v jejím těle strkat. Tu řekla: „Je-li tomu tak, co mě čeká?“ A šla se dotázat Hospodina.
(23) Hospodin jí řekl: „Ve tvém životě jsou dva pronárody. Oba národy se rozejdou, jen co z tebe vyjdou. Jeden národ bude zdatnější než druhý, bezpočetný bude sloužit počtem skrovnějšímu.“
(24) Potom se naplnily dny, kdy měla rodit. A hle, v jejím životě byla dvojčata.
(25) První vyšel celý červenohnědý a chlupatý jako kožíšek; toho pojmenovali Ezau.
(26) Potom vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu; ten dostal jméno Jákob.


Abraham měl Sáru, Izák Rebeku, Jákob i Ráchel. Je to zvláštní, že ženy všech "praotců víry" byly neplodné. A přitom právě z těchto žen se nakonec vždycky narodil někdo, kdo jedinečné požehnání Hospodinovo nesl dějinami Božího lidu dál.

Snad se nám tím naznačuje, že budoucnost, ta světlá, zaslíbená budoucnost, není plodem těla a krve, naší přirozené vybavenosti. To sám Hospodin, dárce života, budoucnost chystá skrze ty, které vyvolil. Kde to vypadá, že vše je zablokované, on proráží cestu: on sám je cesta i život. Bez něho nic nemůžete učinit. Nic požehnaného, zaslíbeného životného. Bez něj budete jaloví, i když zplodíte hromadu dětí, jako Abraham s Keturou zplodili hromadu dětí, ale budoucnost v těchto jejich potomcích nebyla žádná. Štafeta požehnání šla jinudy, přes syna Izáka, který se narodil, když matce Sáře bylo devadesát a otci Abrahamovi sto.

Jenže Izák už je taky v letech a jak to tak vypadá, tenký pramínek vyvolení, v němž dle Božího slibu měly být nakonec požehnány všechny čeledi země, vysychá. Rebeka, Izákova žena, je velmi půvabného vzhledu, tak to je o ní psáno, ale má jednu vadu: je neplodná. Neplodná žena v té době a v tom kraji byla žena bezcenná a bylo možné i mravné nahradit ji nějakou jinou, která by své ženství završila mateřstvím. Izák ji ale nezapudil, ani tu svízel nevyřešil poměrem s nějakou funkční ženou.

Udělal něco jiného: „I modlil se Izák pokorně Hospodinu za manželku svou.“ Cestu kupředu hledá v pokoře před Hospodinem a v lásce k bližnímu. Však co je manželka jiného, než ten úplně nejbližší bližní. Miloval Izák ženu svou jako sebe samého, tak to má být, a jestli je plodná, nebo neplodná či jinak postižená, to přece na vztahu lásky nemůže změnit nic. Izák prosí, přimlouvá se u Hospodina za svou ženu, podle kralického překladu „pokorně”. Možná by stačilo stručnější „modlil se za ni”: modlitba za někoho, modlitba přímluvná, je vždycky výrazem pokory, doznáním naší nemohoucnosti, ba až bezmoci. A pokora je zřejmě to, k čemu máme vystřízlivět z velkých a smělých životních plánů, včetně plánů rodičovských. Plánovali jsme děti a nejsou, anebo jsou, ale jsou nějaké jiné, než jsme plánovali. A právě tehdy je třeba, když se v manželství to či ono nedaří, opustit pyšné sebe utvrzování, že já to všechno tak dobře myslím a skvěle to dělám, to ona či on to všechno ničí, a dospět či vrátit se k poznání, že „tak, jaký jsem, ač nemám nic, Beránku Boží, k Tobě jdu“, k Tobě vzhlížím, na Tvou milost se spoléhám. A znovu je třeba vrátit se či dospět k zjištění, že mi na něm, že mi na ní či na něm, na mé ženě či na mém muži stále záleží, a jak by nezáleželo, vždyť ona je moje a já její. Když se všelicos hroutí, láska zůstává – to nám předvedl praotec Izák. Nepřestal milovat svou ženu a vzal to za dobrý konec. „Pokorně se modlí za Rebeku, ženu svou… A uslyšel jej Hospodin; a tak počala Rebeka, manželka jeho.

To zní hezky, takhle kdyby i nám modlitby fungovaly, to by se nám líbilo! Modlitba vyslyšená na počkání, zázrak do tří dnů. Jenže pozor, ono to v případě Izákově nebylo do tří dnů. Izákovo modlení trvalo dvacet let! Tedy dvacet let trvalo nevyslyšení Izákových modliteb, dvacet let byla nebesa hluchá. A byl Izák v šedesáti letech, když Rebeka porodila (v. 26). Trvá to dlouho, než se věci pohnou. Trvá to dlouho, než pochopíme, že věci se mohou dít i jinak, než jsme si plánovali. Dvacet let musel Izák tápat a zápasit než se stal otcem. A právě tak dvacet let Samuel zvěstoval slovo boží, než ho vůbec někdo začal poslouchat. Však uvést do pohybu něco životného, požehnaného, to trvá většinou mnohem déle, než bychom chtěli, a únava se třeba ukáže silnější než naše chtění. Dočkat se ovoce Božího požehnání, to chce čas a stojí to síly. Nepomíjí ale naděje, že jednou, až se čas naplní, bude jinak než je teď. – Je i v tom Izákově případě dlouhého nevyslýchání modliteb poselství naděje pro všechny, kdo se trápíte nad svými blízkými, nad dětmi, nad vnoučaty, nad církví, nad sborem a třeba taky sami nad sebou. To požehnané, žádoucí a nové jednou přijde. Jen se modlete a pracujte – a počkejte si dvacet let, možná méně, možná víc.

I když modlitbu Hospodin vyslyší, pořád to neznamená, že Pán Bůh bude jednat tak, jak my si přejeme. Hospodin není od toho, aby plnil naše objednávky, ale svou vůli. Ano, prosíš-li Otce nebeského o rybu, tak dá ti rybu, ne hada, potvrzuje Pán Ježíš. Ale ta ryba bude třeba docela jiná, než jakou znáš, třeba bude i hadu podobná. Nedá ti kámen, když prosíš o chléb, ale ten chleba bude chutnat jinak, než jsi zvyklý. Izák se modlí se za manželku, aby počala. A Hospodin vyslyší – ale nějak zvláštně, nad míru očekávání, vlastně poněkud příliš. Rebeka nenese pod srdcem jen jednoho syna, ale rovnou dva. A už v nitroděložním životě jsou ti chlapci velmi čilí, až moc. „Potiskaly se děti v životě jejím...“ – „Začaly se strkat,“ překládá nový překlad. Dalo by se přeložit také, že se ještě nenarodili a už se prali.

Rebeka neví, co se děje, je z toho pohybu v sobě rozrušená, nejistá – proč jsem tedy počala – ptá se, a lze tento temný výrok dokonce přeložit jako výraz zoufání – k čemu to všechno, proč tu vůbec jsme, k čemu takový život? Ten pohyb ve vlastním lůně Rebeku děsí, to není dovádivý pohyb života, kdy děťátko plesá v životě matky, jak to čteme v evangeliu o Alžbětě, když pozdravila Marii. Uvnitř Rebeky žádné plesání, něco se v ní pere, uvnitř ní už vzniká konflikt, ba probíhá boj.Jan Kalvín se ve svém komentáři má dokonce za to, že Rebeka se cítí, jako by nesla v sobě jakési doslova monstrum, v jejím lůnu se pere monstrum samo se sebou. Tedy jakási embryonální, zárodečnou válku, skrytý boj světů v sobě cítí – a tohle že má jako matka vrhnout do světa? Proč to všechno, proč vůbec žiji, když všechno je jinak, než jsme se těšili.

I učiní Rebeka, žena víry, to nejrozumnější co může, uprostřed svých úzkostí a strachů se jde dotázat Hospodina. Jak technicky ten dotaz uskutečnila, nevíme, asi skrze nějakou věštbu, proč ne. To se tehdy mohlo a bylo to v pořádku, říká Kalvín, dnes ale žádná orákula a mirakula nepotřebujeme, svou vůli nám dává Hospodin znát skrze svědectví zákona, proroků a evangelia. Rebece se v jejím zmateném tázání dostane od Hospodina jasné odpovědi, jakéhosi nahlédnutí do vlastního lůna a může se hodně uklidnit: není v ní žádné monstrum, dvojčata jsou to a jsou zdravá.

Jistě měla Rebeka z té zprávy radost. Ale jak je nám to v naší časnosti souzeno, žádná radost není úplně prostá úzkosti anebo netrvá dlouho. Rebeka se dozví, že „dva národy z života tvého se rozdělí... Lid jeden nad druhý bude silnější a větší sloužiti bude menšímu.” – Tedy pohádky není konec, narozením Ezaua a Jákoba začne další díl lidských dějin, kdy nevládne harmonie, ale nerovnost, ba i nespravedlnost, větší bude sloužit menšímu – prostě svět, jak ho známe. A ta dvojčata spolu nebudou žít jako milující bratři, dlouhé roky bude Jákob před Ezauem na útěku, neboť Ezau ho bude chtít zabít a bude mít proč, však Jákob ve spolčení s matkou Rebekou na něm spáchali zločin, podvodně ho připravili o prvorozenství. A my víme, jak ty bylo dál, po dlouhých letech ti dva, co se rvali, ještě než přišli na svět, si opadnou kolem krku a usmíří se.

Kdo věří v Boha Abrahamova, Izákova a Jákoba, v Otce Ježíše Krista, je i příběhy našich praotců připravován na to, že budoucnost naše, našich dětí a vnuků, bude složitá. Bude to jinak, než bychom si přáli a zač se modlíme. Ale smíme mít naději, že navzdory všemu monstróznímu, zlému a rozkladnému, Bůh svou štafetu požehnání předá, své vyvolené neopustí a po dlouhých chvílích, kdy se zdá, že už všechno uschlo a zneplodnilo se, vyraší život, otevřou se nové průzory, zazáří smysl i toho temného, co nás potkalo, a dá Pán dobré pokračování toho, čím jsme žili my, dokud nedojdou požehnání všechny čeledi země.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz