0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Poslední neděle v církevním roce (20. listopadu 2011)
Zjevení Janovo 19; 6 - 9a

První čtení: Matouš 25; 1 - 13

Text kázání: Zjevení Janovo 19; 6 - 9a
(6) A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu, jako hukot množství vod a jako dunění hromu: „Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí.
(7) Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila
(8) a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla.“ Tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých.
(9) Tehdy mi řekl: „Piš: Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu.“


Dnešní neděle je poslední v církevním roce. Nenávratně poslední. Příští neděli už bude první adventní, a také budu při rozhlasových bohoslužbách kázat, ale ve funkci faráře kobyliského sboru naposled. Čas nezastavíme. Můžeme ale zastavit na chvíli sami sebe a na konci církevního roku si připomenout, že všemu se přibližuje konec a že teprve dobrý konec je korunou dobrého díla a špatný konec pokazí i to, co předcházelo.

Svatba, o níž Pán Ježíš vypráví, pro pět družiček skončila špatně. Skončila dřív, než pořádně začala, neboť se do svatebního domu vůbec nedostaly.

Za dveřmi už zní svatební ryk a rej, ještě před chvílí ty dveře fungovaly i jako slavobrána, ale teď zaklaply a oddělily ty, kdo se teď radují od těch, kterým zbyly oči pro pláč. Tolik se ty dívky těšily, dlouze připravovaly, už měly za sebou i první etapu čekání na ženicha. Teď se ti ostatní uvnitř skvěle baví, hodují, dobrou vůli spolu mají a ty dívky jen malinko od nich dělí – jen dveře, ty zpropadené dveře je dělí... A ženich ještě slovy potvrdí to, co už napověděly zavřené dveře: zbytečné bylo všechno vaše chystání, marné vaše těšení: neznám vás, tahle slavnost pro vás není, nechci vás tu vidět. To je konec. Nu a tenhle zlý konec si způsobily družičky samy: byly pošetilé. Překladatelé z Kralic je šanují ještě méně: podle nich byly ty panny bláznivé.

Ať to s vámi nedopadne jako s těmi pěti bláznivými nešťastnicemi, buďte rozumní, prozíraví a bděte – tak by se dala shrnout výzva podobenství o družičkách. Co ale znamená to slovo “bděte, neboť nevíte den ani hodinu“?

V přečteném podobenství z Matoušova evangelia družičky přestaly bdít, přemohl je spánek. To jim ale sotva lze vyčítat jako nějakou špatnost, však si zdřímly ty prozíravé i ty zpozdilé, všechny. Podlehnout únavě a usnout je lidské. I tehdy je to lidské, když se tak stane při čekání na ženicha anebo při kázání v kostele, což se dělo už v prvotní církvi, při kázání apoštolském nebo i na biblických hodinách – už na začátku svého farářského působení v České Lípě jsem to zažil, když po celodenní práci unavení lidé přišli do tepla sborové místnosti, únava je přemohla. A už tehdy jsem si říkal – nebudit, a když se starší bratr z mikro spánku probrali, snažil jsem se ani pohledem neprozradit, že se stalo něco nepřístojného či zábavného a že jsem si toho všiml. Však je úkolem křesťanského společenství snášet i slabosti a únavu druhých. Prostě patří k našemu lidství, že jsme unavitelní, to jen strážné oko tvůrce tvého nepsí ani nedřímá.

A přece se nedá říci, že kdo spí, nehřeší. Přece, když usne voják na hlídce či řidič za volantem dálkového autobusu při noční jízdě na dálnici, je to malér. Ano, někdy je spánek dobrý, sladký Boží dar, někdy je omluvitelný, jindy to může být trestuhodný zločin. Když je čas bdění, má se bdít.

Ježíšovo naléhání „bděte“, jímž v Markově evangeliu vrcholí i jeho řeč o nevypočitatelném návratu Pána do jeho domu, jistě na nás nesvolává nespavost, či paranoidní bdělost a ostražitost vůči vymyšlenému nepříteli, vyzývá k trpělivé činorodosti. Když Ježíš hovoří o přibližujícím se konci, vždycky říká: jednejte, konejte, rozmnožujte hřivny, buďte pilní a činorodí, však ten konec nebude totální znehodnocení všeho, nýbrž totální zhodnocení všeho, takže hlavu vzhůru, dejte se do díla, kažte evangelium všemu stvoření, vykupujte čas. Bděte - to je slovo k církvi.

Do našeho osobního života si ho snad můžeme přeložit jako výzvu: myslete dopředu, nenechte čas jen tak běžet, vedle vás a mimo vás, však jsou chvíle a období, kdy se dá něco změnit, snad i stihnout reparát, přehodit výhybku, nasměrovat život jinak a dobře. Jenže čas běží a těch chvil není nekonečně mnoho, nezaspěte je! Možná už se dveře zavírají, ukončete nástup, tenhle vlak je poslední a pak už nejede žádný!

Patří ke křesťanské víře vědomí, že život církve, náš život a možná život vůbec, je dějství neopakovatelné. Nu a na konci toho jedinečného děje se dělá bilance a účtuje se. Přichází soud, tak či onak poslední, ženich přichází, pán domu se vrací. Ta lhůta se zdá dlouhá dost, zdá se, že času je moře, ale hodiny tikají; najednou konec, odjezd, zavřené dveře a co tu děláte, já vás neznám.

Co byla ta chyba, které se dopustily ty neprozíravé družičky? V tom, že si neopatřily zásobní nádobky s olejem, neměly rezervu. Patřil v té době a v tom kraji k svatebnímu rituálu průvod se světly. Ty neprozíravé, neopatrné družičky měly své lampičky či pochodně na jedno použití, ty prozíravé si vzaly s sebou rezervní nádobu s olejem, aby jím dohasínající pochodně mohly zase polít či do lampiček dolít. A dobře udělaly: totiž stávalo se, že obřadné dohadování o věno nevěsty se protáhlo a tak do otcovského domu se ženich vracel hodně pozdě.

Tedy s tím družičky počítat měly a mohly, že se nedaleko ženichova domu dost načekají, než se budou moci připojit se svou trochou světla k mohutnému průvodu světel. Možná s tím i počítaly, že ženich přijde později, možná s tím počítaly až moc a měly v plánu si při tom čekání na ženicha ještě zaskočit do krámu. Jenže usnuly. To bylo mimo plán. Nepočítaly s vlastní únavou. To my také si myslíme, že je spousta času, najednou zjišťujeme, že už je konec listopadu, vánoce budou za měsíc, najednou je vám pětašedesát, přitom jste tak nedávno slavili padesátku, nějak málo toho stíháme a něco už nestihneme vůbec. Najednou, neskutečně rychle, jsme opotřebovaní, unavení, sužovaní nemocemi, najednou jsme staří. Ale s tím přece počítat máme, že je času málo, že je život krátký, že nemáme odkládat na zítra, co lze udělat dnes.

Ale co máme udělat? O tom přímo v tomto podobenství není řeč. Tam se dramaticky předvádí, že neudělat něco včas, když je k tomu čas, znamená neudělat to nikdy. Měly jste si sehnat olej, když k tomu byl čas příhodný, měli jste prozíravě jednat dřív, než bude pozdě. Souvislost 24. a 25. kapitoly Matoušova evangelia míří tím směrem: vaše čekání Adventu Páně ať je čekání činné, činorodé, plánovité, při tom plánování nezapomeňte na svou unavitelnost, nemyslete, že stihnete všechno. Pán přijde, nevíme přesně kdy, tak nebloumejte, nemarněte čas, evangelizujte, budujte církev, očišťujte lidské vztahy a hlavně pečujte o svou víru, ať není chvilková, na jedno použití. Hleďte, aby vám víra nevyhořela po chvíli plamenného začátečnického nadšení, předzásobte se, dokud to jde. Potřebuje zásoby paliva na dlouho, aby vám víra vydržela a překonala i chvíle únavy, kdy všechno je jaksi unylé a ospalé, nic se neděje, nic nepřichází. Předzásobit se vírou, tohle máme dělat, dokud je den, dokud je čas, neodkládat na zítra, protože později může znamenat nikdy.

Rozumné družičky svým bláhovým kolegyním žádný olej nedaly a to se známým zdůvodněním: nepůjčím, nedám, potřebuji sám. Je to zvláštní, ale celá stavba podobenství se zdá schvalovat jednání těch pět rozumných. Ony byly příkladné nejen tím, že si opatřily zásoby svítiva včas, ony byly moudré a prozíravé, když ty svoje zásoby nerozdaly ani nepůjčily. Zřejmě kdyby to byly udělaly, zhasly by pochodně všem. Asi jsou chvíle, kdy rozdávaných pět chlebů s dvěma rybami nasytí zástup a ještě zbyde, jsou chvíle, kdy se rozdávat nelze, protože by nakonec neměl nikdo nic.

Jenže kdy je to tak a kdy jinak? Kdy máme prosícímu dát a neodvracet se od toho, kdo by chtěl vypůjčit? Kdy naopak máme říci, poraďte si sami, to málo, co vám můžeme dát, by vám nepomohlo?

Sestry a bratří, odpověď na takové otázky nikdy neznáme předem. Nejsou napsány ani u Luthera, u Kalvína, u Komenského, ba ani v bibli ne. To my jsme povoláni, abychom dali odpověď. Proto také voláme: „Buď vůle Tvá“ a „Ozvi se, Pane můj, já otužím znát tvou vůli.“

A tady jsme zpátky u hlavního významu podobenství, u obrazu zásobnic kanystrů, které si víra chystá, protože chce hořet trpělivě, chce dlouhodobě, celoživotně, vrhat světlo, osvětlovat srdce i rozum, aby mohly rozeznat, kdy co má být. Život ve víře je stálé dotazování po Boží vůli dnes a nyní, dokud on nepřijde. Život víry je prosba k Duchu svatému, aby osvítil naši mysl, naplnil svou milostí srdce a my mohli rozeznat, jestli dnes je správné doprava či doleva, rozdávat štědře či naopak shromažďovat. Není odpovědi jednou provždy na otázku, zda máme poskytnout druhým svůj olej, či kolik ho máme poskytnout. Však proto se modlíme, proto chodíme do společenství církve, abychom vždy nově učinili citlivým, bdělým své svědomí, abychom zaslechli ten tichý, nezřetelný hlas: „Udělej to tak a tak, teď je ta chvíle, a neboj se toliko, věř.“

Věř, doplňuj rezervy své víry a měj naději, to jest: těš se. Však završení dějin příchodem Syna člověka připodobňuje Ježíš ke svatbě. Kdo jste zažili alespoň jednu opravdu vydařenou svatbu, svatební veselici s hojným stolem, s kvalitní muzikou a zpěvem, s dobrou vůlí, víte, o čem to podobenství je. Svatba je oslava, něco začíná, novomanželé vyjíždějí na trať, svatba všechny její účastníky sbližuje, činí je podílníky na otevřené budoucnosti ženicha a nevěsty. Několik nádherných svateb a jiných svatebnímu veselí podobných oslav jsme zažili zde v kobyliském sboru, v této místnosti a víc než všelijaká teologická literatura ve mně nabudily těšení na svatbu Beránkovu v nebeském království.

Družičky čekaly na příchod ženicha a pozvání k veselici, i my čekáme na Krista, který stále prodlévá, ale přijde. Až přijde, tak to nebude konec, ale naplnění, završení, zjevení. Však „apokalypsa“ znamená zjevení. On zjeví smysl dějin i smysl našich osobních příběhů, zjeví ohromný význam třeba docela maličkých činů lásky a lidské vzájemnosti a ohromně je oslaví.

A my se na ten den těšíme, zcela bděle, bez obluzování, bez růžových snů a iluzí o sobě i druhých. A těšíme se na každý nový den, vždyť ten den nás přibližuje dni, kdy ohromný zástup, jako hukot množství vod a jako dunění hromu zazpívá: "Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí, radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu. Přišel den svatby Beránkovy." Kdyby tvoje či moje světélko mělo v tom průvodu světel scházet, byla by to věčná škoda.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz