0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
12. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
16. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle postní (4. března 2012)
Marek 12; 1 - 12

Text kázání: Marek 12; 1 - 12
(1) Začal k nim mluvit v podobenstvích: „Jeden člověk vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal nádrž k lisu a vystavěl strážní věž; pak ji pronajal vinařům a odcestoval.
(2) V stanovený čas poslal k vinařům služebníka, aby od nich vybral podíl z výnosu vinice.
(3) Ale oni ho chytili, zbili a poslali zpět s prázdnou.
(4) Opět k nim poslal jiného služebníka. Toho zpolíčkovali a tak zneuctili.
(5) Poslal dalšího, toho zabili; a mnoho jiných – jedny zbili, jiné zabili.
(6) Měl ještě jednoho: svého milovaného syna. Toho k nim poslal nakonec a říkal si: ‚Na mého syna budou mít přece ohled.‘
(7) Ale ti vinaři si mezi sebou řekli: ‚To je dědic. Pojďte, zabijeme ho a dědictví bude naše!‘
(8) A chytili ho, zabili a vyhodili ven z vinice.
(9) Co udělá pán vinice? Přijde, zahubí vinaře a vinici dá jiným.
(10) Nečetli jste v Písmu slovo: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným;
(11) Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích‘?“
(12) Nepřátelé se chtěli Ježíše zmocnit, neboť poznali, že to podobenství řekl proti nim, ale báli se lidu. I nechali ho a odešli.


Komu patří vinice? Komu patříme? Ježíšovo podobenství odpovídá jednoznačně: přece pánu vinice. Našemu Pánu. Nikdo z nás nežije sám sobě, přitakává apoštol Pavel. Tento svět je Božím světem. Jeho původ, trvání i cíl spočívá v Bohu.

Z pozemské perspektivy se ovšem může zdát, že země je tu především pro člověka. Mnozí přírodovědci nad tím žasnou: všechny vlastnosti světa jako by ho přímo předurčovaly k tomu, abychom na jeho scénu mohli vstoupit my, lidé. Tedy bytosti schopné o tomto pozoruhodném uspořádání světa uvažovat - a žasnout nad ním.

Země je šitá na míru člověku – na tomto poznání ještě není nic sebestředného nebo bezbožného. Bůh přece postavil Adama a Evu do zahrady. Tedy ne na nějaké pusté a nehostinné místo, kde bychom jen živořili a záhy vyhynuli jako dinosauři. Naopak udělal vše pro to, aby se nám zde dobře dařilo, nic nám nechybělo, nic nás neohrožovalo. První kniha Mojžíšova tomu říká zahrada, v našem podobenství se hovoří o vinici, ale skutečnost je jedna a táž.

To ovšem neznamená, že je tu všechno jen pro nás a kvůli nám. Svět nejsou jen kulisy, v nichž se odehrává velkolepé lidské drama. Svět je tu kvůli Bohu a pro Boha. A ani my sami tu nejsme v prvé řadě kvůli nám samotným. Jsme stvořeni, abychom Bohu sloužili k jeho slávě. Soli Deo gloria. Patříme Bohu – a naše konání, myšlení, bytí tomu má odpovídat.

Má to ovšem háček. Bůh je sice majitel nebe i země, ale je daleko. Tak daleko, že ho nikdy nikdo neviděl. Jsme tedy ponecháni sami sobě. To je situace naše základní situace. Patříme Bohu, a přece stojíme na vlastních nohách. Nejsme sami pro sebe a sami svoji, a přece jsme to my, kdo se musíme rozhodovat, jednat, určovat směr; nikdo to za nás neudělá. Jsme správci vinice, správci věci lidských.

Každý správce se ovšem někomu zodpovídá a někomu slouží. Majitel vinice má na svůj majetek právo a to právo také uplatňuje. Nemůžeme si se sebou dělat, co chceme. Musíme před Bohem vydávat počet z toho, jak nakládáme se svými životy.

Tato situace se však člověku nezamlouvá. Když je Bůh tak daleko, ať si nese důsledky své nepřítomnosti. Nechce tu být s námi: tak dobrá, my se obejdeme bez něj, ale doopravdy, ne jen napůl. Odstřihneme se od něj definitivně. Vezmeme si, co nám patří. Vždyť je to můj život, který žiji – proč bych se za něj před někým zpovídat? Jsme to my a ne Bůh, kdo se v tomto světě musíme zabydlet a zařídit. Co nám má kdo mluvit do našich záležitostí? Ostatně: kdo ví, jestli nad námi vůbec něco je. To spíš my jsme ta špička evoluce, my jsme vše. A tak se ze správců vinice stávají samozvaní majitelé.

Jedno z možných vysvětlení slova hřích je: být sami sobě pány. Leckdo to ovšem vidí jinak: Jakýpak hřích? Vždyť je to spíš vysvobození od strachu z nadpřirozených sil. Je to vyjití z područí iluze, kterou jsme si sami vytvořili. Je to vstup do plné dospělosti. Už nejsme malé děti, které musí jakýsi despota nahoře a jeho stoupenci zde dole vést za ruku. Přestáváme být závislými, pod dozorem, a stáváme se vpravdě sami sebou.

Ve skutečnosti je to ovšem naopak: je to vzpoura vůči tomu, kdo mi daroval život a komu proto mnoho dlužím. A v té vzpouře právě sám sebou být přestávám; přestávám být vpravdě člověkem.

Všimněme si: problémem v podobenství není ovoce samotné, jeho kvalita či nekvalita, ale způsob, jak se s ním nakládá. Vinaři chtějí, aby si vína už konečně užívali plnými doušky a nemuseli se o něj s nikým dělit. Aby je prostě nikdo neomezoval. Co jsem si vypěstoval, to mi patří! A už se nějak zapomene na to, že kdyby pán vinici nezaložil a nevybavil, neměli bychom vína ani kapku. Naše životy nejsou zlé samy od sebe, vždyť Bůh stvořil všechno dobré. Zlé jsou tím, jak je užíváme. Zlé jsou tím, že je chceme mít jen pro svůj prospěch a potěšení. Zlé je, že sami určujeme, co je pro nás správné.

Jenže ve světě, kde je člověk měřítkem všech věcí, kde se stává člověk bohem, se prostě nedá žít. Člověk neumí být sám sobě pánem. Není-li Bůh, je vše dovoleno. Emancipovaný člověk devatenáctého století nad tímto výrokem možná zajásal. Dnešní člověk, jemuž dvacáté století vzalo všechny iluze o lidském rodu, je z ohromných možností nabyté svobody spíš zděšen - ale vždy si najde dostatek způsobů, jak na to zas co nejrychleji zapomenout.

A co na to všechno pán vinice? Boží trpělivost je nepochopitelná. Bůh právě že není žádný despota, od něhož bychom se museli vysvobozovat. Vždyť kolik svobody nám dopřává! Dokonce i svobodu ignorovat ho, pohrdat jím, postavit se proti němu, trvat si tvrdohlavě na svém. To všechno smíme. A žádná trestná výprava nepřichází. Pouze přichází jeden Boží posel za druhým, jeden za druhým odmítaný. A tak si tady dál vesele ničíme, co nám bylo darováno, dál zpronevěřujeme, co nám bylo svěřeno, dál tunelujeme dobré Boží stvoření.

Až nakonec přichází Boží syn. Po všech zlých zkušenostech nám Bůh dává ještě jednu šanci. A velmi riskuje. Jenže vinaři už jsou příliš rozjetí a nic je nezastaví. Zbavme se i jeho, pak už to tu bude jen naše a budeme mít snad od Boha svatý pokoj.

Emancipační proces je tedy, zdá se, doveden do úspěšného konce. Ten konec je ale zároveň bod zvratu. Pohár trpělivosti přetekl, pán vinice přichází, zahubí vinaře a vinici dá jiným, předpovídá Ježíš. Dopadlo to ale opravdu takto?

Ani po Ježíšově popravě očekávaná Boží pomsta nepřichází. Boží trpělivost a milosrdenství s námi skutečně nezná hranic. Zůstáváme naživu. Zůstávají na živu i ti, kterým se odpradávna dávala za vinu Ježíšova smrt. Žádné konečné řešení židovské otázky Bůh neprovádí. Vyvolený lid, který tolikrát selhal a kamenoval proroky, tu zůstává – navzdory mnoha pokusům křesťanů i nekřesťanů dovést Ježíšovo podobenství do ničivého konce.

A tak jsme i dál správci světa a vlastních životů. Často selhávajícími, často uzurpujícími to, co nám nepatří. Něco zásadního se ale změnilo: Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným. Bůh totiž nedopustil, abychom jeho Syna zlikvidovali a vyhnali ze světa. To, co s námi Bůh v Ježíši začal, má pokračování. Hle, Bůh už není v dálce, ale teď a tady s námi tvoří něco nového. Něco, co na rozdíl od počínání vinařů má budoucnost. Otevírá život, který s Bohem počítá. Otevírá život, který není sebestředný, ale odpovědný. Otevírá život, v němž nejsem sám svůj, ale patřím Pánu.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz