0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Nanebevstoupení Páně (17. května 2012)
Lukáš 24; 50 - 53

Text kázání: Lukáš 24; 50 - 53
(50) Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim;
(51) a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe.
(52) Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma,
(53) byli stále v chrámě a chválili Boha.


Příběh o Ježíšově nanebevstoupení patří mezi ty, u nichž si my kazatelé lámeme hlavu. Tomu už přece dnes nikdo nedokáže věřit. Zatímco třeba malíři po něm s radostí sáhnou, protože se přece dá tak působivě ztvárnit, někteří teologové by ho nejraději hodili do koše s nápisem: Co my s tím dnes? Kdybychom do toho koše nakoukli, zjistili bychom, že se v něm povaluje celá řada biblických příběhů, které jsou nám velmi drahé: například o různých Božích mocných činech počínaje přechodem Izraelců Rudým mořem přes uzdravování všeho druhu až po Ježíšovu chůzi po vodě.

Jeden významný křesťanský myslitel první poloviny dvacátého století Rudolf Bultmann řekl: „Těžko někdo může používat elektrické osvětlení a rádio, využívat výdobytky moderní medicíny a zároveň věřit ve svět duchů a zázraků Nového zákona.“ Avšak co možná platilo ještě před padesáti lety, dnes dávno neplatí.

Používáme vyspělou techniku, o které se našim předkům ani nesnilo, lékaři umí vypěstovat v laboratoři celé orgány, avšak svět duchů, zázraků, věštění, energií a všelijakého nadpřirozena jsme rozhodně nedali do starého železa. Někteří věřící nad tím jásají, protože do té všudypřítomné pověrčivosti křesťanská víra snadno zapadne a nikoho ani nenapadne jí vytknout, že se příčí zdravému rozumu. Já se toho spíš děsím, protože se křesťanství dnes rázem ocitá mezi magickými koulemi a čakrami a já nevím čím ještě.

Ježíšovo poslední rozloučení s učedníky ovšem vůbec nevypadá jako kapitola z fantasy románu. Lukášovo líčení té události je vlastně překvapivě strohé. Možná se evangelista už tehdy obával, že bude Ježíš házen do jednoho pytle s různými mytickými hrdiny, bohy a polobohy, že bude jen zaměnitelnou figurkou na pestrém náboženském tržišti tehdejšího světa. Ve svém druhém vylíčení této události – na začátku Skutků apoštolských, je sice Lukáš o něco sdílnější, ale ani tam nenajdeme nic moc spektakulárního. Žádná náboženská senzace se nekoná. Zbožné duše toužící po fantastičnu a mystičnu budou asi zklamané. Evangelista Lukáš nechce nic barvitě popisovat. Chce vyjádřit jen několik málo skutečností, ovšem pro naši víru velmi podstatných.

Nejprve tedy: Ježíš odchází, loučí se, mizí nám z dohledu, z doslechu a z dotyku. To by nás ovšem nemělo příliš překvapovat. Kdyby tu byl zůstal s námi, znamenalo by to, že buď ještě nezemřel, anebo že zemřel a poté byl - stejně jako kdysi třeba Lazar - přiveden zpět do našeho pozemského života. V obou případech by měl Ježíš svou smrt ještě před sebou. Jenže tak tomu právě není. Ježíš nemá smrt před sebou, ale už za sebou. A to definitivně. Smrt nad ním přestala mít moc. Neunikl jí jen dočasně. On sám do ní mocně vstoupil a přemohl ji. V jeho novém životě už proto nemá žádné místo.

Ježíšův nový život můžeme nazvat všelijak: třeba nebeské království, místo, kde zkáza, bolest a hynutí již nepanuje; můžeme říci, že je u Boha, v jiné dimenzi, ve čtvrtém rozměru. Každé slovo, které použijeme, je jen chabý pokus o popsání nepopsatelného, o vystižení něčeho, s čím nemáme a ani nemůžeme mít žádnou zkušenost, protože je to právě zcela nové, nevídané, nepředstavitelné. Také slova vzkříšení a nanebevstoupení jsou takovým nedostačujícím pokusem. Ale žádná o moc lepší slova po ruce nemáme - ani po dvou tisíciletích.

Můžeme tedy říci, že vzkříšení a nanebevstoupení jsou dvě pojmenování téže tajemné skutečnosti. Ježíš byl vzkříšen – ale ne tak, že se vrátil zpět k nám na zem, aby odtud opět musel jednou odejít branou smrti. On již odešel k Bohu - a tam s ním žije. Nebo jinak řečeno: vstoupil na nebesa.

Dále slyšíme, že Ježíš svým učedníkům žehná. Žehná se obvykle na konci jednoho období a na začátku období jiného. Žehnali praotcové Abraham, Izák a Jákob, když se jejich život nachýlil a oni chtěli svým potomkům potvrdit, že jsou nositeli Hospodinových zaslíbení.

Žehnáme děti při křtu, konfirmandy při konfirmaci, novomanžele při svatbě. Žehnáme, když končí bohoslužba a máme se rozejít. Něco končí a něco začíná. A je důležité, že ten konec i začátek je obklopený a nesený Boží dobrotou, věrností a milosrdenstvím. Nemusíme ten práh překročit sami, Bůh je v něm s námi a bude s námi dál i v tom novém, co neznáme a čeho se třeba i obáváme.
Nový úsek cesty se nyní otevřel i před Ježíšovými učedníky. Když jim nyní Ježíš žehná, je v tom ovšem ještě víc než jen povzbuzení a podpora, kterou jistě potřebujeme. Je v tom i pověření a vyslání. Ježíš odchází - takže teď už je to na nás. Nositeli jeho evangelia jsme my.

Ovšem to neznamená, že by se Ježíš svého díla prostě vzdal a my byli jeho nástupci. Církev ve svých dějinách mnohokrát podlehla pokušení si myslet, že přišla na místo Ježíše Krista, že je taková jeho prodloužená ruka. O tom se ale v příběhu vůbec nemluví. Nejsme na úrovni Kristově či Boží. Jsme pod ním, dokonce před ním klečíme, jako ti učedníci, kterým se jejich mistr vzdálil z dohledu. A pokorně očekáváme, že Kristus sám bude dál jednat.

Jistě ale bude jednat také skrze nás. Když se prorok Eliáš loučil se svými blízkými, aby byl poté vzat na nebesa, požádal ho jeho prorocký žák Elíša, aby ho obdařil dvojnásobkem jeho ducha. A ani my, Ježíšovi žáci, nepřijdeme zkrátka. Nejsme tu ponecháni napospas sobě. Dokonce jsme ani nemuseli o Kristova Ducha prosit, protože on sám nám ho ještě za svého života přislíbil. Jsme tu, mluvíme a jednáme v jeho moci.

A konečně máme vědět, že Kristus je u svého nebeského Otce. Lukáš tu pravda ještě nemluví o tom, že by Ježíš seděl na pravici Boha Otce všemohoucího, jak to později rozvine apoštolské vyznání víry. Ale prozatím nám bohatě stačí prosté ujištění, že Kristus je nahoře. I když už si dnes svět nepředstavujeme jako trojpatrovou budovu s peklem v podzemí a s nebem v prvním patře, přesto je pro nás slovo „nahoře“ dostatečně srozumitelné. Tam nahoru pořád ještě umísťujeme nejrůznější síly a tlaky, které nás ovlivňují či přímo ovládají. Tam nahoře se rozhoduje o našem osudu – často o nás bez nás. Tam nahoře vidíme hodnoty, k nimž lidé vzhlížejí a před kterými padají na kolena. Tam nahoře sídlí bozi a bůžkové, kteří zdaleka nezmizeli ani v době internetu a genových manipulací.

A my navzdory všemu možnému, co na nás shora padá či co se pro naše současníky stává modlou, radostně vyznáváme, že nahoře je přece náš Pán. On je nade vším, co se tváří jako nesmírné, všemocné a nesmrtelné. Nad nepředstavitelnými rozměry vesmíru i nad všemi pozemskými vládci, nad velkými hráči tohoto světa, ale i nad přírodními katastrofami, nad různými dějinnými poryvy a krizemi, nad každým lidským neštěstím – nad tím vším má vládu pokorný beránek Boží, před nímž se ale jednou skloní každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí.

Proto se nedivme, že učedníci mají z Ježíšova odchodu velikou radost. Rozloučení není důvodem ke smutku, ale k jásání: Kristus je u Boha, tam se nás zastává; nedopustí, aby na nás padalo ve dne slunce ani za noci měsíc, ani žádná jiná lidská či nelidská mocnost, ani naše velké a malé starosti. Shora smíme čekat jen to dobré: Božího Ducha, který nám dává moc všem těmto silám vzdorovat. Proto učedníci utíkají do chrámu, kam by ještě před chvílí ze strachu o svůj život nevstoupili, a vzdávají Bohu chválu. Radujme se, že jsme se dnes mohli k nim připojit.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz