0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle po Velikonocích (29. dubna 2012)
Přísloví 8; 22 - 36

Text kázání: Přísloví 8; 22 - 36
(22) Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna.
(23) Od věků jsem ustanovena, od počátku, od pravěku země.
(24) Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány.
(25) Když ještě byly hory ponořeny, před pahorky jsem se narodila.
(26) Ještě než učinil zemi a všechno kolem a první hroudy pevniny,
(27) když upevňoval nebesa, byla jsem při tom, když vymezoval obzor nad propastnou tůní,
(28) když seshora zavěšoval mračna, když sílily prameny propastné tůně,
(29) když kladl moři jeho meze, aby vody nevystupovaly z břehů, když vymezoval základy země,
(30) byla jsem mu věrně po boku, byla jsem jeho potěšením den ze dne a radostně si před ním hrála v každý čas.
(31) Hraji si na jeho pevné zemi; mým potěšením je být s lidskými syny.
(32) Nyní tedy, synové, slyšte mě: Blaze těm, kdo dbají na mé cesty.
(33) Slyšte napomenutí a buďte moudří; nevyhýbejte se tomu !
(34) Blaze člověku, který mě poslouchá, bdí u mých dveří den ze dne a střeží veřeje mého vchodu.
(35) Vždyť ten, kdo mě nalézá, nalezl život a došel u Hospodina zalíbení.
(36) Kdo hřeší proti mně, činí násilí své duši; všichni, kdo mě nenávidí, milují smrt.“


Dnešní biblický oddíl zní tak trochu jako hádanka. Kdo je ta podivuhodná bytost, která byla už na počátku u Boha a skrze kterou povstalo vše, co jest? Proč je pro nás tak důležitá, že v ní nalézáme život a u Boha zalíbení?

Pozorný čtenář knihy Přísloví odpověď dávno zná: je to moudrost. Celý náš svět je stvořen a nesen Boží moudrostí. Myslím, že k takovému vyznání se klidně mohou připojit i mnozí nevěřící, lépe řečeno: ti, které za nevěřící obvykle označujeme. Ne všichni se totiž spokojí s konstatováním, že život je jen náhoda, že svět nemá žádný vyšší smysl a je to jen hra atomů a energií. Ne každý ateista tvrdí, že lidské „já“ je jen výronem hmoty, jakási kuriozita uprostřed chladného vesmíru, která jak náhodně vznikla, tak náhodně zase zanikne.

Jen málo lidí se dokáže smířit s představou, že jejich život je pouze produktem vcelku chaotického setkání dvou nositelů genetické informace a je vlastně úplně jedno, jak s ním člověk naloží. Naopak často slyšíme, že svět přece není jen tak. Za řádem světa, který pozorujeme všude, třeba u nádherně zbarvené rostliny nebo u vzdálených vesmírných těles, se musí skrývat nějaká vyšší moc.

Hovořit o Boží moudrosti ovšem není něco samozřejmého. Naopak: někdy je to spíš vyznání navzdory. Navzdory naší zkušenosti, která občas mluví proti tomu a přesvědčuje nás spíš o tom, že v tomto světě není moudrého zhola nic, žádný řád, žádný skrytý smysl, žádná Boží péče.

I nás věřící čas od času přepadá pocit, že základem světa jsou jen neosobní síly, které na sebe všelijak narážejí, občas z toho vznikne i něco zajímavého, ale v zásadě všude vládne jen lehce organizovaný chaos. A podíváme-li se bez růžových brýlí na své životy, rozhodně nevidíme žádnou krásnou a smysluplnou cestu s jasným cílem. Spíš pozorujeme různé celkem nesmyslné odbočky, nelogické slepé uličky, zdržení tam, kde bylo potřeba pospíchat, a zas chvátání tam, kde bylo nutné zpomalit. Vidíme setkání, která raději ani neměla nastat. Vidíme vztahy, které nezrají jako víno, ale spíš se kazí, usychají a odumírají. Vidíme překážky, které nás neposílily a neposunuly dál, ale pouze zranily a oslabily. Myslíme na ztroskotání, které jsme ne vždy využili jako šanci k novému začátku, ale spíš jsme kvůli nim zahořkli. Myslíme na bolesti, které nebyly pouze porodními bolestmi něčeho vzácného, ale spíš nás jen ochromily.

Proti všem těmto zkušenostem zní biblické slovo s osvobodivou mocí. Náš malý a v našich očích často tak ubohý a bezvýznamný život je součástí moudrého Božího světa. Má tam své pevné místo. Možná malé, ale rozhodně ne bezvýznamné a zbytečné. Naše příběhy třeba vypadají všelijak a často se máme spíš za co stydět než čím se chlubit, ale každý z nich má svou hodnotu před Bohem. Každý z nás jsme vzácní. Jsme zakomponováni do velkolepé Boží symfonie, třebaže tam představujeme jen pár taktů. Bez nich by ale celek nebyl celkem, něco by chybělo.

Jistě: bibličtí svědkové samozřejmě počítají také se silami chaosu a zmaru. Nepopírají, že mají svou moc, a tuto moc uplatňují i vůči lidem. Ovšem i vše nepředvídatelné, nevypočitatelné a nezvladatelné, co prostě jen tak vtrhne do našich životů a zanechá to po sobě spoušť, je součástí Božího plánu se světem. Dá se říci, že nejen my, vzácní Boží tvorové, ale i ten chaos má ve světě své místo. Ale stejně jako naše lidské možnosti jsou omezené, jsou omezené i možnosti toho ničivého a děsivého.

Všimněme si, jak často se v našem oddíle hovoří o různých vodách: „Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány. Když ještě byly hory ponořeny, před pahorky jsem se narodila. Byla jsem při tom, když vymezoval obzor nad propastnou tůní, když seshora zavěšoval mračna, když sílily prameny propastné tůně, když kladl moři jeho meze, aby vody nevystupovaly z břehů.“

Spousty vod byly pro Izraelce ztělesněním zla. Moře byla přímo dravá a útočná nestvůra, která každou chvíli může někoho pohltit. Údiv vzbuzovala už samotná skutečnost, že se moře už dávno nevylilo a nezatopilo a nezničilo celou souš se všemi tvory. Kdyby Bůh chtěl, jistě by mohl tu příšeru pustit z řetězu a nechat ji vše zardousit, ale on to právě nechce. Po velké potopě světa slíbil Noemu a jeho potomkům, že už nikdy nevztáhne ruku na tento svět. A tak má náš svět – navzdory vší křehkosti a zranitelnosti – svou stabilitu, svou pevnost a trvalost zaručenou Božím slovem. Moře ho nedokáže nikdy pozřít.

Tuto základní odolnost mají i naše životy. Ne samy ze sebe, ne proto, že bychom sami byli silní, stálí a nezlomní. Spíš je to tak, že i když se povážlivě otřásáme a chaotická nestvůra nás stahuje na svou stranu, Bůh si nás nenechá vytrhnout ze svých rukou. I když máme pocit, že se nad námi stahují temná mračna nebo se potápíme do propastné tůně, Bůh nás nenechá klesnout na dno. I když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. „I kdybych chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí,“ tak vyznává jiný biblický svědek.

Tím ale není o Boží moudrosti zdaleka řečeno vše. Vědomí, že jsme součástí jakési větší a vyšší hry, která ale pro nás v zásadě zůstává nesrozumitelná – takové vědomí sice může být útěchou, ale asi ne moc trvalou. Co nakonec z toho, že svět je úžasná a propracovaná hudební skladba, když sami nemáme božský hudební sluch, abychom ji docenili. A k čemu je víra, že i pro nás je v nebi napsaný nějaký part, když často sami nevíme, kde je naše místo v orchestru světa a co vlastně máme hrát. Možná znáte přísloví: Bůh je výš a vidí dál. Ve chvílích, kdy si nějak nevíme rady s vlastním životem, nás má uklidnit, že Bůh má vše pod kontrolou. To přísloví je nepochybně pravdivé. Jenže potřebuje doplnění tím příslovím biblickým, které říká: „Slyšte napomenutí a buďte moudří! Vždyť ten, kdo mě nalézá, nalezl život!“

Bůh se tedy s námi chce o svou moudrost podělit. Nestřeží si ji úzkostlivě pro sebe. Nemáme bloudit v temnotách. I my máme vědět, poznat Boží vůli, orientovat se ve světě a ve svém životě a správně se rozhodovat v nejrůznějších situacích. Jeden velký středověký teolog řekl: „Věřím, abych porozuměl.“ Víra není jen blažený pocit, že kdosi nad námi bdí a je o nás postaráno. Víra nám nezavírá oči, ale naopak je otevírá.
A tak nás Hospodin prostřednictvím své moudrosti přibírá ke své velkolepé hře. Volá nás, abychom se zapojili, aby každý z nás svým vlastním malým, a přece důležitým dílem dotvořil kosmickou harmonii. Jde o to, abychom v Boží skladbě, kterou je tento svět, nebyli falešnými tóny, a naopak hráli k Boží slávě.

Být krásným akordem v hudbě světa, to zní sice malebně a vznešeně, ale pro běžný život málo použitelně. Podle mnohých moudrých tohoto světa se spíše máme smířit s tím, že si každý hraje na vlastním písečku. Žádná všeobecně platná pravidla prý nejsou; není žádná velká skladba, ke které bychom se mohli svými nástroji přidat. Není žádný velký příběh, do kterého bychom směli začlenit ty svoje malé osobní příběhy. Každý je sám sobě skladatelem a dirigentem v jedné osobě. Dohromady to pak ovšem žádný smysl nedává a zní to jako příšerný hluk. Místo, aby jeden muzikant poslouchal druhého a snažil se s ním sladit, snaží se spíš jeden druhého přehlušit. Místo, abychom hráli podle Božích not, tváříme se, že umíme skvěle improvizovat. Poslouchat se to ovšem nedá.

Hrát Boží hru – právě tak by se na základě našeho oddílu dala popsat moudrost. Vyladíme-li se na Boha, hrajeme-li part, který s námi zamýšlel, zpíváme-li k jeho slávě – pak to zní opravdu překrásně a přináší nám to radost a naplnění. Člověk se ovšem bláhově domnívá, že naplnění přináší pravý opak. Že právě hrát podle sebe je výrazem svobody, rozumnosti a pravého života. Ve skutečnosti je to ale velice nemoudré počínání a nic krásného a životaschopného na něm není. Je to moudrost na vlastní pěst, moudrost Adama a Evy, kteří se rozhodli, že odteď už si budou určovat sami, co je dobré a co zlé, co je rozumné a co je nerozumné. Je to moudrost přízemní, živočišná a ďábelská, jak říká apoštol Jakub. Je to moudrost tohoto věku, která je bláznovstvím před Bohem. Moudrost těch, kdo se rozhodli žít sólo, bez Boha. Avšak život je souzvuk, nikoli osamocený pazvuk. Kdo se odřízne od harmonie světa, ten na sebe nevyhnutelně přivolává smrt.

Blaze těm, kdo dbají na mé cesty, zve nás Boží moudrost. Místo odpovědi k ní ovšem ze země doléhá strašlivá kakofonie, změť lidských hlasů bez ladu a skladu, každý si umanutě křičí to své. Bylo by zcela pochopitelné, kdyby si Bůh zacpal uši, znechuceně se odvrátil a našel si třeba nějaký jiný orchestr. Ale to právě neudělal. Na rozdíl od nás nechce být sólista. Nestačí mu nebeské kůry s velebnými andělskými hlasy. Chce slyšet i ty hlasy lidské.

A tak Boží moudrost sama sestupuje mezi nás. Moudrost se stala tělem a přebývala mezi námi. Přišla nás vyladit a přivést zpět do hry – abychom si i my mohli jednou před nebeským trůnem také zahrát.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz