0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
7. neděle po Zjevení Páně (19. února 2012)
Matouš 6; 16 - 18

Text kázání: Matouš 6; 16 - 18
(16) A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu.
(17) Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj,
(18) abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.


„Když se postíte,“ říká Ježíš - a předpokládá, že půst je něco obvyklého, běžně praktikovaného. V následujícím týdnu vstupujeme do postní doby, avšak málokoho se to nějak zásadně dotýká.

Na druhé straně však v poslední době přestává být půst až tak výjimečný. Často má ovšem dost kuriózní podoby. Zatímco pro chudou část světa je hladovění trpkou každodenní nutností, pro bohatou euroamerickou civilizaci se stalo držení všelijakých diet zdravým životním stylem a módou. Pro nenasycené je ideálem dobře živená postava, na které je už z dálky poznat hojnost a blahobyt. Pro nás přesycené je naproti tomu ideálem podvyživená anorektička, která pro krásu dokáže trpět, nebo i zemřít.

Tyto děsivé protiklady jsou dokladem toho, jak nakládáme s dobrými Božími dary, mezi které patří i jídlo a pití. Buď zoufalý nedostatek, nebo zoufalý přebytek; nic mezi tím. Nějak nevíme, co si s těmi dary počít. Neumíme je rozumně rozdělit, aby bylo dost pro všechny a nikdo neměl přespříliš. Neumíme si na ně udělat čas, ale zas se jimi ani přehnaně nezaobírat. A my – sytí, je neumíme užívat s mírou, abychom se na nich nestali závislými a nemuseli se pak své závislosti namáhavě zbavovat.

Možná je ale současná posedlost hubnutím také nadějným signálem, že se s námi něco mění k lepšímu. Možná je trhlinou ve všeprostupujícím konzumu, trhlinou, která se postupně šíří dál i do jiných oblastí. Mít stále víc a víc není cesta kupředu – ani v jídle, ani v nakupování, ani v práci, ani v sexu, ani v cestování po exotických končinách, ani v honbě za zážitky všeho druhu. Časem má člověk dost, udělá se mu z toho všeho zle a musí zastavit, ne-li přímo zařadit zpátečku. Přesycený cítí, že další hromadění mu štěstí nepřinese, ba naopak ho uvrhává do ještě většího znechucení. A zjistí, že vzdát se něčeho může být přínosem. Že méně je někdy více, že skromnost není z nouze ctnost, ale velké osvobození od sebe samotného a svých nenasytných a vposled zotročujících potřeb.

Vzdát se něčeho – právě to je podstata půstu. V případě jídla to ovšem neznamená vzdát se jen tak něčeho, třeba cesty autem ve prospěch jízdy tramvají, ale něčeho životně nutného. Postit se neznamená jen sáhnout si na svůj luxus, ale sáhnout si na život sám.

Důvodů k takovému činu může být celá řada – od politického protestu až po navození náboženského vytržení. Už v Ježíšově době půst drželi lidé, aby ukáznili své tělo a drželi na uzdě jeho choutky. Především však byl půst výrazem smutku, zpytování a pokání. Postilo se třeba tehdy, když se připomínaly tragické dějinné události. Půst doprovázel modlitbu, zvláště v dobách nouze a ohrožení, a zesiloval její účinek. Ježíšovi půst na poušti umožnil střetnout se ďáblem a jeho lákavými nabídkami, a upevnit se v rozhodnutí, kým chce a kým nechce být.

Ať už byly motivy k půstu jakékoli, společné jim bylo přesvědčení, že obětovat sám sebe Bohu je smysluplné a správné. Ostatně: kdo jiný si víc zaslouží, abychom se pro něj sami sebe vzdali, než Bůh sám? Vždyť často obětujeme své životy něčemu, co toho vůbec není hodno. Půst nám pomáhá upravit si žebříček hodnot. Dává příležitost si ujasnit, čeho je možné a někdy i dobré se vzdát a co naopak musíme ochraňovat a pěstovat.

Kdo se postil, ten ukazoval, že bere Boha opravdu vážně. Našli se ovšem tací, kteří chtěli svou zbožnost projevit mnohem více ostatním lidem, než Bohu. A tam nastal problém – jak to na mě druhý pozná, že se postím? Farizeové si ukládali půst každé pondělí a čtvrtek, což se na jejich vzhledu sotva mohlo výrazně podepsat. Aby nikdo nebyl na pochybách, že půst dodržují, oblékali se navíc ještě do žíněných šatů, posypávali se popelem, chodili naboso, nemyli se – prostě chtěli vypadat co nejvíce zuboženě a utrápeně.

Pro Ježíše ovšem takový přístup není nic jiného než pokrytectví. Okázalá a hrdě vystavovaná zbožnost už není pravou zbožností. Je to jen divadlo, kterému se Bůh v lepším případě vysmívá, v horším ho uráží. Půst ze své podstaty má zůstat skrytý, je to záležitost mezi Bohem a člověkem, je kultivací a prohloubením tohoto vztahu.

Ježíš proto ukazuje jinou cestu půstu. Postní den nemá být dnem smutku, ale spíš dnem svátečním. A podle toho se máme i chovat. Tedy: nedávat najevo, že se něčeho odříkáme a že kvůli tomu hrozně trpíme. Spíš máme působit radostně, jako bychom naopak něco vzácného dostali a teď to náležitě oslavovali.

To ovšem zní jako nové pokrytectví, jen s opačným znaménkem. Je špatné držet půst na odiv, aby všichni uznale pokývali hlavou nad mou náboženskou horlivostí. Ale není stejně tak špatné hrát pro změnu před druhými veselého, i když mi kručí v břiše a nic povznášejícího necítím? Není to zase jen další neupřímnost?

Záleží na tom, jak půst chápeme. Kdysi Ježíšovi předhazovali, že se jeho učedníci nepostí. On jim odpověděl, že postit se těžko může někdo, kdo má důvod se radovat – například protože je na svatbě. A Ježíš tvrdí, že v jeho přítomnosti máme všechny důvody k radosti, a tak pro žádný smutek a odříkání není místo. Až Ježíš odejde, pomine i důvod se radovat a nastane opět důvod se postit.

Církev nakonec postění nezavrhla a pokračovala v něm; pouze si pro ně (v protikladu k židovství) zvolila jiné dny. Změnil se ale pro nás smysl půstu. Změnila se totiž naše situace před Bohem. Byli jsme totiž Bohem navštíveni. Bůh již vyslyšel naše prosby a ujal se nás, osobně, v Ježíši Kristu. To je základ veliké radosti. A ta radost trvá i poté, co se Ježíš vrátil ke svému nebeskému Otci. Nejsme tu sami, Bůh je s námi.

Nicméně Ježíše mezi sebou nemáme; nemáme Boha na dosah. Ta pravá, ničím nezkalená radost propukne až tehdy, když bude Bůh všechno ve všem, když pomine smrt a každá slza z oka bude setřena. Do té doby, dokud je všude kolem spousta neštěstí a zármutku, nelze takovou plnou radost předstírat. Nelze jásat, že jsme už spaseni, když tento svět krvácí tolika ranami, když je kolem tolik nevykoupenosti – třeba i proto, že jedni umírají hladem a druzí se topí v bohatství. Nelze si užívat soukromé blaženosti, když můj bližní volá o pomoc. Nelze oslavovat, když naše pravé oslavení teprve očekáváme.

A tak je nám přikázáno obojí – postit se a zároveň se radovat, činit pokání a zároveň se chystat k oslavě. Na první pohled nejde jedno s druhým moc dohromady. Ale ve skutečnosti je právě jedno bez druhého neupřímné a slepé.

Kdo se kaje bez stopy radosti, s mučednickým výrazem, ten lidem vzkazuje, že Bůh je stejně zachmuřený jako on. Zvěstuje, že Bůh zůstává netečný a je proto potřeba si ho naklonit sebezapíráním; že je nutné raději preventivně sám sebe vytrestat a ponížit, aby to vzápětí neudělal Bůh sám; ba dokonce že Bůh má jakési zvrhlé potěšení ze zkroušeného a zmučeného člověka a spíš se nad ním smiluje než nad někým, kdo si dovolí mít z něčeho potěšení. To je ale postoj, který právě Ježíš učil překonávat. To je zbožnost, která neví nic o blízkém Božím království, o milujícím a pečujícím Otci, který se vydává za svými zbloudilými a ztracenými dětmi – a právě ty zve k sobě a otevírá jim náruč.

Stejně tak se ovšem mýlí ten, kdo už cítí být oběma nohama v nebeské blaženosti, nasadí patřičný úsměv a dobře si hlídá, aby měl v sobě tu správnou radost. Takoví věřící zavírají oči před bídou tohoto světa i bídou vlastní. Apoštol Pavel k nim kdysi ironicky poznamenal: „Už jste nasyceni, už jste zbohatli, vešli jste do Božího království, a my ne!“

Půst je znamením našeho bytí na cestě, našeho „ještě ne“. Ještě nejsme u cíle, chce to trpělivost a mnohé sebezapření. Kolik věcí jen v sobě musíme potlačovat, abychom vůbec mohli žít vedle sebe a neubližovali jeden druhému. Kolikrát se musíme smířit s tím, že něco nemáme a nebudeme mít. Kolik věcí během života ztrácíme: iluze o druhých i o nás samotných, velkolepé plány, pocit všemohoucnosti a neomezeného rozletu, ale také vztahy, blízké lidi, mládí, sílu, zdraví - až se nakonec budeme muset vzdát i holého života. Půst je školou neulpívání. Učí nás příliš si nezamilovat tento svět, nepodlehnout jeho svodům, protože náš pravý domov je někde jinde. A učí nás také si příliš nezamilovat ani sebe a své potřeby – vždyť máme být jednou Bohem zcela proměněni. Půst je připomínkou naší omezenosti, konečnosti a prachovitosti.

Ježíš vnímá půst především jako věc soukromou, se kterou nechť se před nikým nevychloubáme. Přesto ale může mít i veřejný rozměr. Vede nás totiž také k solidaritě s těmi, kdo mají opravdový nedostatek. To, co upřu sám sobě, mohu dát někomu jinému, kdo je potřebnější než já. Tak to požadoval už prorok Izajáš: nasytit hladového, potěšit ztrápeného – to je cílem půstu. Jistě, i naše pomoc bližnímu se může stát příležitostí k vyzdvihování vlastních zásluh. Proto Ježíš varuje: levice ať neví, co činí pravice. Nicméně pomoc, je-li nezištná a neokázalá, dává nový rozměr i našemu sebeomezení. Přestává být jen mravním cvičením a sebezdokonalováním a stává se stavebním kamenem přicházejícího Božího království. Království, kde nebudou ani hladovějící, ani přesycení – a kde už žádného půstu a pokání nebude zapotřebí.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz