0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
7. neděle po Trojici (22. července 2012)
1. list Korintským 2; 12 - 16

První čtení: Jan 3; 16 - 21

Text kázání: Genesis 12; 10 - 20
(10) I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad.
(11) Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: „Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu.
(12) Až tě spatří Egypťané, řeknou si: ‚To je jeho žena.‘ Mne zabijí a tebe si ponechají živou.
(13) Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu.“
(14) Když pak Abram vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná.
(15) Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna
(16) a ten kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy.
(17) Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji.
(18) Farao tedy Abrama předvolal a řekl: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena?
(19) Proč jsi říkal: ‚To je má sestra‘? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!“
(20) A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl.


Milé sestry, milí bratři,

několika větami si ten přečtený příběh zjednodušeně zopakujme. Jak na nás může působit po jednom přečtení nebo slyšení? Abram spolu se svou skupinou lidí se usadí v zaslíbené zemi, Kenaanu. Avšak v zemi nastane hlad. Abram si promyslí, jak sebe i své lidi uchránit. Sestoupí do Egypta. Ta země je bohatá, tam hlad není. Má však krásnou ženu a Egypťané po ní jistě zatouží. Obzvlášť farao. Abram vymyslí fintu. Prohlásí Sarai za sestru. Zachrání mu to život a přinese výhody, snad i bohatství. Abram měl dobrý odhad, znal přednosti své ženy. Egypťanům se zalíbila, řekli i samotnému faraónovi, jak je krásná, ten po ní zatoužil a vzal si ji k sobě jako jednu ze svých žen. Abramovi to přineslo faraónovu přízeň, také bohatství v podobě bravu a skotu a otroků a otrokyň, oslic a velbloudů. Hospodin však faraóna i jeho dům ranil velikými ranami. Farao se dozvěděl, že za to může Abram svoji vypočítavostí a lží a vypověděl ho se všemi a se vším, co má, z Egypta.

O čem je ten příběh, milé sestry a milí bratři? Je o zbabělosti nebo vypočítavosti? Je o chamtivosti nebo nedůvěře Bohu? Je o snaze zachránit kůži za každou cenu nebo o bezcharakterním jednání toho, kterého Bůh vyvolil? Samozřejmě záleží na úhlu pohledu. Každý z nás může vidět ten příběh některou z uvedených možností. Já nyní nabídnu také jednu možnost. Příběh je o jednání člověka v mezní životní situaci. Mezní životní situace může být třeba situace bolesti, viny nebo ještě silněji nevykoupené, neodpuštěné viny, utrpení, blížící se smrti nebo vážného ohrožení, kdy člověk zápasí o život, situací, kdy jde člověk po ostří nože a nemůže jinak, situace vnitřních rozporů a tlaků, kdy spolu nejsou sehrané city a racionální úsudek. „Jen v mezní životní situaci a skrze tuto situaci dochází k poznání sebe sama a jen v takové situaci je člověk skutečně autentický, taková je jeho podstata.“ Tak vidí mezní situaci představitelé německého existencionalismu Karl Jaspers a Martin Heidegger. „Člověk si uvědomuje skutečný smysl bytí pouze v době nejhlubších otřesů, jakými jsou nemoc, smrt, nevykoupená vina. Právě v těchto momentech se člověk osvobozuje od zátěže svých všedních starostí i od svých představ o realitě. Odkrývá se mu jeho nejintimnější existence, jeho skutečné prožitky Boha.“ V takových situacích je jednání člověka vždy jiné než jednání v běžné situaci. Pokusme se tedy ten příběh vidět pod úhlem řečeného.

Krátce před svou cestou do Egypta je Abram Hospodinem vybídnut, aby vyšel ze své země. Přijme ujištění o Boží přítomnosti, o požehnání, ujištění, jakého se nikomu nedostalo. Bude stát na začátku velikého národa, bude otcem mnohých. Abram uposlechne. Vyjde ze své otčiny a usadí se v zemi Kenaanské, zemi zaslíbené. A nyní přichází první potíž. Nečekaná, nevítaná. V zemi je hlad. Místo očekávaného blahobytu hlad krutě doléhá na zemi, kde se usadil Abram. A to je ta první mezní situace. Jsou ohroženy životy mnohých. Nikdo neví, jak dlouho bude hlad trvat. Nikdo neví, co zlého ta doba přinese, komu přinese jen trápení a komu již smrt. Neví to samozřejmě ani Abram. Ale on má přece zaslíbení, on přece může mít jistotu, Bůh mu přece něco slíbil. Jaké je Abramovo prožívání Boha? Jak se v takové situaci, kdy hrozí smrt jemu, jeho krásné ženě Sarai i celé pospolitosti, jak se zachová? Jak obstojí v první vážné zátěži, snad můžeme říci v první zkoušce na novém území?

Bídně, přebídně. Vezme první řešení, které se nabízí. Egypt. Zemi pohanskou, kde farao je bohem, zemi plnou otroctví, bezohlednosti, služby mnoha bohům. Četli jsme, že Abram sestoupil do Egypta. Hovoří-li Starý zákon o sestupu, vždy se jedná o pád, o něco negativního, od dobrého ke špatnému. Sestupovat do Egypta znamenalo propadat se do zmaru a nicoty, do místa pohanství, místa božstev. Tak tam Abram pospíchá, tam utíká před hladem. Čekali bychom to? Nemáme náhodou chuť, milé sestry a milí bratři, mávnout nad Abramem rukou, zlomit nad ním hůl, prohlásit ho za nevděčníka, zrádce, říci o něm, že je mu všechno dobré, jen aby zachránil kůži? Nemáme chuť ho odsoudit? Nespěchejme ještě. Bude hůř. Dá nám k tomu ještě šťavnatější příležitost. Řekněme si jen, že v té první zkoušce neobstál. První mezní situaci nezvládl podle našich představ. Zklamal. Nebo ne? Uvidíme.

V Egyptě mají rádi krásné ženy a obzvlášť farao se rád se ženami pobaví. Jsou to kořistníci. Sarai je žena krásná, Abram to ví. A ví také, že se s ním nikdo nebude bavit. Sarai si vezmou, Abrama zabijí a z jeho doprovodu udělají otroky. A další mezní situace je zde. Jde o život. Ohrožení nejvyšší, smrt je nablízku. To si Abram myslí. Tak zhodnotil situaci. Přesně racionálně uvažující muž. Již podruhé. Racionální úvaha, která potlačí víru i prožitky, potlačí i ujištění Hospodinovo o vyvolení, o velikém národu. Ano, Bůh sice něco říkal, ale realita je nyní jiná, vážná. Je potřeba Pánu Bohu nějak pomoci, nějak se angažovat. Tak jako v prvním případě. To by Bůh nezvládl, Abram chce být sám režisérem záchrany. Nejdříve záchrany od smrti hladem, nyní od smrti mečem. Zdá se, že je odborníkem na pomáhání Hospodinu. Vždy se ujímá vůdčí role, vždy chce rozhodovat, být tím, kdo je při díle. A tak se Abramovi stává, že zapomíná, že při díle je Bůh. A to nepřetržitě.

Poněkud nám přeběhne po zádech mráz. „Jsi krásná. Egypťané mě zabijí a tebe si ponechají. Řekni, že jsi mou sestrou. Budu se mít díky tobě dobře a zůstanu naživu.“ Opět se nám vrací: A kde je Abramova víra v zaslíbené Boží požehnání, má být přece velikým národem, skrze něho bude Bůh žehnat moha pokolením, To vše bere za své. Abram chce své jisté. Boží slovo jakoby sklouzlo po povrchu Abramova pláště. Ale že mu to vyjde. Přesně jak si ve své moudrosti spočítal. Sarai se dostane do faraónova domu jako jedna z jeho žen, je s ní také tak panovníkem zacházeno a Abram se má dobře. Dostane od faraóna veliké bohatství. Co chce víc? Má mnohem víc než čekal. Přišel zahnat hlad a nyní má plné sýpky, veliká stáda a ještě k tomu otrokyně a otroky. Jen ta jeho žena Sarai na tom je nějak podivně. Abram si může libovat, ale Pánu Bohu se to nelíbí. Má jiný názor na záchranu. Faraónův dům postihnou strašné rány pro Abramovu ženu. Egyptský panovník se dozví pravdu. Žádná sestra, manželka. Kdyby v tuto chvíli nejednal Bůh, dopadla by situace, jak Abram na začátku očekával a ze které se pokusil utéct. Přišel by o hlavu, Sarai by se stala jednou z panovníkových žen a všichni další by byli vzati do otroctví. Jenomže nyní skutečně jedná Bůh. Farao si zavolá Abrama a vytkne mu jeho lež. Vrátí mu ženu a Abrama vyhostí se vším, co má, z Egypta. Řekneme si, dopadl dobře. A řekneme si správně.

A správně to bude až do té chvíle, než budeme pokračovat po svém, svými soudy, svým viděním. Proradný, vypočítavý Abram. Jak to mohl udělat, zaslouží si trest. Bůh by mu měl požehnání odejmout. Vždyť jak k tomu přijdou všichni ti, kdo se něčeho takového nedopouští? Budeme právi věci do chvíle, než začneme Abrama soudit. Vzpomeňme na to, co jsme si řekli na začátku o mezních životních situacích. A Abram se v takové situaci ocitnul. To byla přece zoufalá snaha, která pramenila z veliké úzkosti. Snad v tom bude i snaha zajistit, zabezpečit ono Boží zaslíbení, pomoci Pánu Bohu. Zde může být skryta i Abramova touha po hmotných věcech. Nejen zachránit život, ale i hmotně se zabezpečit. A tak Abramovi ve snaze všechno režírovat sám unikne, že hlavním režisérem zůstává Hospodin. Ani poté, co všechno praskne, nenechá Abrama zahynout. I král Egypta poslouchá Hospodina, i jeho chování je určováno Božím zaslíbením. Nikdo a nic mu nemůže stát v cestě.

Milé sestry, milí bratři, je toho dost, proč teď máme chuť Abrama soudit, proč se nám jeho chování nelíbí, odpuzuje nás. Máme chuť poslat Abrama kamsi k ďasu, za horizont naší zbožnosti. Zadržme. Nechtějme Abrama soudit. A ptejme se, co dobrého tento příběh přináší.

Především šlo o mezní situace. A v těch se může poznat jedině on sám, Abram. Jedině on se může vidět ve své skutečné podstatě. Vidí do sebe, vidí svůj život v konfrontaci s právě prožitou mezní situací. Nevíme, jak se vidí. Avšak ty chvíle mu nastavily zrcadlo. Může se podívat nejen na sebe, ale do sebe. Vidí svůj vztah k Sarai, sám k sobě, ale především k Bohu. Opakuji, nikdo z nás nemůže říci, jak se Abram vidí, jen on sám. Jedině on sám může tu situaci hodnotit a dokonce z ní i to dobré pro svůj další život těžit. Dopřejme mu to. Pokud jde o nás, i my se můžeme vidět ve své podstatě jen v mezních situacích. Objevit sama sebe. A pak se buď radovat, nebo se pokoušet něco měnit. Opět jen a jedině my sami. Sebe.

To druhé – Abram chtěl Hospodinu pomoci, chtěl být tím, kdo určuje a rozhoduje a zachraňuje. Zde však začaly jeho trable, které se jen a jen zvětšovaly. Hlad, proto do Egypta. Sestoupení do temnot. Egypt a krásná Sarai, vymyslet lež a profitovat na ní. Jak až daleko mohl Abram ve svém vidění věcí, ve své snaze řešit situaci sám, bez Boha, po svém, řešit?

Milé sestry, milí bratři, nakonec si řekněme: je naprosto legitimní ve chvíli bolesti, ohrožení, pláče, v mezní životní situaci nejen takzvaně šlápnout vedle, ale především se obracet na Hospodina. Nemusíme se obávat, nemusíme si vyčítat, že se k Bohu obracíme jen, když je nám zle. On nás i takové přijímá. On nás i takové zachraňuje. A jestliže za ním přicházíme s našimi radostmi, úspěchy, ve chvílích, kdy je nám dobře, přicházíme s díky, pak to jen prohlubuje onen netušený vztah lásky a milosrdenství, kterým se Bůh projevuje vůči nám. V Pánu Ježíši Kristu svůj projev milosrdenství a odpuštění otevřel naplno.

Spolehněme na Boží milosrdenství i ve chvílích, kdy v mezních situacích jako lidé zklamáváme. Jako hříšníci však jsme odíváni do pláště Kristova milosrdenství.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz