0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
26. listopadu (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
27. listopadu (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
29. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Poslední rozloučení se sestrou Dagmar Tučkovou (26. září 2012)
1. Korintským 13; 13 a Zjevení Janovo 21; 3 - 4

Introit:
Ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého.

Čtení: Žalm 91; 1 + 15 + 2
Ten, kdož v skrýši nejvyššího přebývá, v stínu všemohoucího odpočívati bude.... Vzývati mne bude a vyslyším jej; já s ním budu v soužení, vytrhnu a oslavím jej... Dím Hospodinu: Útočiště mé a hrad můj, Bůh můj, v nějž naději skládám.

Pozdrav: 2. Korintským 1; 2 - 4
(2) Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
(3) Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy!
(4) On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha.


Píseň: 178 Krásná je modrá obloha

Text kázání: 1. Korintským 13; 13
(13) A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.
Zjevení Janovo 21; 3 - 4
(3)A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi,
(4) a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“


Píseň: 182 Pán Bůh je síla má

Milá zarmoucená rodino, milí blízcí smutní lidé, smuteční hosté, sestry a bratři,

je to málo nebo mnoho, když zůstává víra, naděje a ta hodnota největší, láska? Je to málo nebo mnoho když nejbližší, ještě s mokrýma očima a bolavou duší se rozhodnou sdělit, že jejich manželka, maminka, babička, dcera, sestra, teta, švagrová, sestra v Kristu Dáša sice zemřela, ale zanechala po sobě víru, naději a lásku? Jak jinak by asi vypadal svět, ve kterém žijeme, kdyby po každém z umírajících zůstalo právě toto? A kdyby to mohli prohlásit jeho nejbližší?

Ta otázka, je-li to mnoho nebo málo, je zbytečná. Po Dáše zůstalo velmi mnoho, dokonce nejvíc, co jen člověk může zanechat. Co nezničí ani smrt. Dáša nemluvila jazyky andělskými ani neprorokovala. Nerozuměla mnoha tajemstvím ani neobsáhla všechna poznání.

Dášina víra nepřenášela hory – i když jí právě její víra přenášela přes propast bolesti a trýzně, neměla ambici všechno rozdat ani nemyslela na to, že by se měla upálit.

Dáša milovala láskou jedinečnou a bezpodmínečnou, láskou trpělivou a laskavou, láskou, která nehledala vlastní prospěch. Láskou sloužící, obětavou. Láskou, bez jaké se neobejde celý svět, bez jaké se neobejde nikdo z nás. Pokud jde o lásku a pomoc druhému, pak Dáša žila snad deset životů, jak mi řekl její syn. Je smutné, že o ní nyní mluvíme v minulém čase. Avšak to, co říkám, a říkáme o Dáše všichni, kteří jsme ji znali, to je, nebo může být důvodem k tiché, niterné radosti a především vděčnosti za její láskou a prací pro druhé naplněný život. V rodině trpělivá manželka, láskyplná dcera i maminka, ve svém stejně tak nádherném jako náročném povolání zdravotní sestry, porodní asistentky, mezi přáteli, v tomto evangelickém sboru.

Vidím ty chvíle, kdy vždy když přišla – a přicházela často, jak jen mohla, pokud právě neměla službu v porodnici nebo povinnosti v rodině, semknul se kolem ní hrozen lidí. Dáša nedávala nijak okázale na odiv svou víru, byla v těch projevech spíše cudná, ale niterně ji žila, víru vyzařovala, protože vyzařovala lásku.

Řeklo by se, šťastná žena a šťastný život. Jistě tomu tak bylo. Kdysi, dávno. Ještě před deseti léty, snad. Já jsem však již Dášu plně šťastnou nikdy nepoznal. Odchod milované dcery Lenky byl bez návratu. Daleko, kamsi daleko, jakoby pohled přes celé moře a dceru nezahlédnout. Záhadný nenávrat. Deset let Dášina hoře a bolesti a dceru viděla již jen přes závoj nekonečné naděje, posilované niternou vírou. Odchod bez návratu. A bez návratu bylo i štěstí Dáši. Jakkoliv zde je syn Petr s manželkou a synkem, kteří Dáše přinášeli radost, nikdy ta radost nebyla úplná. V každé číši úsměvu pár kapek hořkých slzí, jakoby nedotažený úsměv, aby zbylo trochu prostoru pro bolest, která ji vytrvale bodala. Kolik jen nevyslovených otázek nám Dáša trvale kladla. Otázek po Bohu, který je přece milostivý a je láska, tak proč zde, v jednom tak láskou bohatém životě tolik utrpení? A co vše vlastně je člověk schopen unést? „Dobro jsem s nadějí očekával, a přišlo zlo; čekal jsem na světlo, a přišla temnota“. Nemáme daleko k tomu vnímat a vztahovat tato Jobova slova na Dášin život. A přece…

„Bůh bude s nimi a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Tomu textu předchází ještě jiná slova. „A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo… Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid.“

Moře, jakýsi protihráč nebe, nebude. Jakoby způsobem svého odchodu nám Dáša sdělovala, že nebe a mocnosti dobra a lásky jednou provždy zvítězí a budou v novém životě. Nebude tam bolest a slzy, protože nebude proč. Návrat k ráji. Bůh uprostřed. V Boží blízkosti již nebude smrt, smutek a bolest. Smrt vzala za své. Žádné rozbouřené moře, žádná vysoká vlna, která by člověka, tak jako Dášu, smetla do moře a propustila již jen bezvládné tělo.

Ale to tělo již Dáša nepotřebuje. Je v nové existenci. Její slzy jsou osušeny, již žádný nářek a žal ani bolest. Po životě, ve kterém Dáša rozdávala a rozdala všechnu svoji zraněnou, přesto tolik bohatou lásku, je nyní nově milovanou bytostí, Božím novým stvořením. A víra chce říci, že v té radosti není sama. Raduje se se svou milovanou dcerou Lenkou. Již není Lenčino nenávratno důvodem k bolesti a pláči. Již je důvodem k radosti ze setkání.

Ano? Ne? Já nevím. Věřím. Hledám jako vy všichni, kdo pro Dášin odchod pláčete a komu zde bude chybět. A v tom hledání se otevírá naděje na utišení její vlastní bolesti, ale také naděje na utišení naší bolesti, našeho smutku a žalu. Nejen pro Dášino nebytí v těle. Také pro naše životní bolesti a trápení.

Slyšíte? Slyšíte to, co já? Ne, to není vzdálené burácení rozbouřeného moře. To je tichý hlas, Dášino poselství, kterým nás zvala a i nyní stále zve k životu v lásce a službě. To si již k nám, do našich srdcí, do našich vztahů, rodin, přátelství, práce hledá cestu to, co nám tu Dáša zanechala. Co zůstává, i když si smrt vezme tělo. Poselství naděje a víry, ale především té hodnoty největší, poselství lásky. Slyšíte?

„A Bůh bude s nimi a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ano bolesti již nebude, neboť co bylo, pominulo.“ Co bylo, pominulo. Co zůstává? „Zůstává však víra, naděje a láska – ale největší z té trojice je láska.“ Díky za ni. Díky za Kristovu lásku, díky za Dášinu lásku.

Amen.

Píseň: 484 Buď žehnán svazek ten

Odevzdání:
Pán Ježíš říká: Pokoj svůj dávám vám, svůj pokoj vám zanechávám. Ne jako svět dává, já dávám vám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.

Poroučíme nyní naši zesnulou sestru Dagmar Tučkovou do milosrdných rukou věčného Boha. Její tělo odevzdáváme ohni. Prach k prachu, popel k popelu. Činíme to v pevné a jisté křesťanské naději odpuštění vin a vzkříšení k věčnému životu.

Píseň: 346 Buď tobě sláva

Slovo před kostelem: Římanům 8; 31 - 39
(31) Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?
(32) On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?
(33) Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje!
(34) Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!
(35) Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?
(36) Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“
(37) Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.
(38) Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc,
(39) ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.


Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz