0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
17. neděle po Trojici (30. září 2012)
Genesis 32; 23 - 32

Text kázání: Genesis 32; 23 - 32
(23) A té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok.
(24) Vzal je a převedl je přes potok se vším , co měl.
(25) Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka.
(26) Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil.
(27) Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“
(28) Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“
(29) Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh) , neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“
(30) A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“ Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam.
(31) I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží) , neboť řekl : „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“
(32) Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý.


Zápasí Bůh. Vznešené jméno dostal Jákob. Bojoval totiž s Bohem i s lidmi a obstál. Ovšem jeho dosavadní život byl - myslím - všechno jiné než život bojovníka. Nejprve si úskokem zajistil požehnání svého tatínka. Někdo by snad řekl: vybojoval si ho, ale ten jeho boj byl - řečeno slovy Jaroslava Foglara - hodně nečestný a nesportovní. Prokázal svou vychytralost, ale neměl odvahu postavit se svému bratrovi čelem a chlapsky si to s ním vyřídit. Také jeho další bojování bylo takové podivné: nejprve se nechal vodit za nos Lábanem, a když už mu došla trpělivost, raději od něj tajně utekl.

Jenže teď už je se všemi podvody a zákulisními cestičkami konec. Má se totiž setkat se svým podvedeným bratrem Ezauem, pěkně tváří v tvář. Teď už není možné uhnout stranou, kličkovat, taktizovat. Na Jákoba proto padá veliká bázeň a úzkost. Na své setkání s bratrem se chce dobře přichystat; pošle mu pro jistotu hned několik poslů s vpravdě královskými dary. Ty mají Ezaua obměkčit a zmírnit budoucí střetnutí. Vůbec ale netuší, jestli ony dary měly zamýšlený účinek. Ezau mlčí, neodpovídá, možná se tomu všemu jen s pohrdáním směje a pokládá to jen za další projev Jákobovy zbabělosti. Ezau prozatím zůstává temnou postavou kdesi v pozadí. Nikdo neví, co se od něj dá čekat. Může se dát usmířit, ale stejně tak to vše může jen vystupňovat jeho hněv. A Jákob zatím čeká.

Jenže donekonečna se čekat nedá. Nelze jen dál posílat další a další vyslance. K setkání jednou musí dojít. A tak Jákob bere své ženy, syny a služebnictvo a překračuje potok Jabok.

Překročit řeku - to je v bibli velmi často symbolický čin. Znamená to učinit zásadní rozhodnutí, vyjít směrem ke svobodě, vyjít za Bohem, který pro nás chystá veliké věci a volá nás, abychom jim odvážně vyšli vstříc. Pro Jákoba to ze všeho nejprve znamená překročit vlastní strach. Tedy opustit už konečně svou dosavadní životní strategii, která mu vždy velela vyhýbat se přímým střetům a jít cestou nejmenšího odporu. Jákob pochopil, že s takovým postojem se dál jít nedá. Jákoba dostihuje jeho vlastní minulost. Rád by se byl od ní odříznul, ale to nejde. Musí se s ní vyrovnat. Žádnou tlustou čáru udělat nelze, žádné promlčení zločinů neexistuje. Minulost se tu v podobě Ezaua opět hlásí ke slovu: živá, bolavá, nezahojená. A Jákob jde teď té minulosti vstříc.

V rozhodujících chvílích izraelského lidu často slyšíme závažná Hospodinova slova. Ba dokonce je to přímo Bůh sám, kdo velká rozhodnutí svého lidu vyvolává: běž, vyjdi, promluv, učiň to či ono, říká Hospodin a věci se dávají do pohybu. A tak spolu s Jákobem čekáme, že se i teď nějaký takový Boží hlas ozve. Hlas, který říká: Neboj se, překroč tu řeku, překroč svůj stín. Já budu s tebou, povedu tě, dám ti do úst ta správná slova, když se setkáš se svým bratrem. Pomohu ti vyrovnat se s vlastní minulostí. Očistím tě od všech starých vin, které na tobě i po tolika letech ulpívají.

Jenže žádná taková slova nepřicházejí. Místo toho se Bůh zjevuje úplně jinak. Vůbec ne jako milý a laskavý Bůh, který potěšuje, posiluje a dává naději. Hospodin se ukazuje v podobě jakéhosi démona, nočního ducha, bezejmenného, bez tváře, nevyzpytatelného, temného. Jako by se Ezau sám vtělil do tohoto Božího posla a na Jákoba zaútočil. Jako by se v tuto chvíli Bůh postavil na stranu Jákobova nepřítele a bojoval po jeho boku. Tento Bůh neodpouští, ale naopak připomíná starou, a přece stále trvající vinu. Tento Bůh nezapomíná, ale volá k odpovědnosti. Tento Bůh klade odpor, pronásleduje a usvědčuje nás. Oko za oko, zub za zub. Co bylo ukradeno, musí být vráceno. Od tohoto Boha nepřichází úleva a radost, ale spíš svatý hněv a neúprosnost.

Bůh proti člověku. Jak se to může stát? Co to je za Boha? Je to vůbec Bůh? Co má tento říční démon společného s Ježíšem z Narazaretu, odpouštějícím, uzdravujícím, milosrdným? Jak může člověk v takovém nerovném souboji obstát? Jak se vůbec může Bohu postavit? Jak se může vzepřít jeho věčným záměrům? Co můžeme Bohu odpovědět, když na nás volá z bouřlivé smršti, podobně jako kdysi na Jóba: Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy?

Každý z nás se asi již s takovým Bohem setkal. Když se nám nebo našim blízkým stane nějaká tragédie, jistě nás také napadne, zde to tak třeba Bůh nechtěl. V takové chvíli si řekneme, že Bůh nestojí na naší straně, ale na straně našich nepřátel: třeba na straně zhoubné nemoci, která nám krok za krokem bere všechnu naději; nebo na straně bezohledného šílence, který přimíchává do nápojů jed; nebo na straně ničivé vlny, která smete do moře lidský život. Těžko se takovým myšlenkám ubránit, když přece vyznáváme, že Hospodin je stvořitelem a pánem nebe a země, a tak by se vlastně nic nemělo dít bez jeho vědomí a souhlasu. Těžko se v bolesti a strachu neptat, kde a jak je tedy ve všech hrůzách Bůh. Těžko ho nevidět jako temnou, nevyzpytatelnou, ba dokonce démonickou bytost, která nás najednou přepadá - tak jako kdysi Jákoba – a obrací náš život naruby.

Co v takové chvíli dělat? Sledujme, co udělal Jákob. Udělal něco zdánlivě nemožného a absurdního. Začne s Bohem bojovat. Nedá se. Brání se. Nespokojuje se s Bohem, z kterého jde strach. Chce se probojovat k Bohu, jehož hlas slyšel kdysi dávno v Bét-elu, když se mu zjevil ve spánku. Chce znovu slyšet to, co mu Bůh řekl tehdy: Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš. Těchto slov se Jákob držel, ta si připomínal na svých různých cestách a necestách, a toto ujištění nyní žádá znovu po svém Bohu. Jako by Hospodinu vzdorovitě řekl: ne, já nevěřím, že ty jsi temný duch, který mě přišel soudit a odsoudit, který pouze touží, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost a abych byl potrestán za svou dávnou nepravost. V takového Boha já nevěřím. Věřím v Boha, od něhož jsem přijal velká zaslíbení. Věřím v Boha, který mě kdysi postavil na nohy, vyvedl mě z mé bezradnosti a daroval mi novou budoucnost. To je můj Bůh.

A Jákob nakonec svůj boj s Bohem a o Boha vybojoval. Bylo to bolestivé, utrpěl při tom mnohá zranění, ale uspěl. Probojoval se až k jeho požehnání. Na konci toho zápasu už před ním nestojí neznámý, nevyzpytatelný, strašlivý Bůh. Nepřítel se mění v přítele. Mění se v Boha, který nechce člověk zničit, ale zachránit. Proto může Jákob ráno po dlouhém boji vyznat: viděl jsem Boha tváří v tvář. Nebo by se spíš dalo říci: spatřil jsem tu pravou Boží tvář. Tvář milosrdenství a dobroty. Spatřil jsem a znovu se ujistil o tom, kým Bůh v pravdě je. Proč se ptáš na moje jméno, říká ráno Hospodin. Ano – proč by se měl Jákob ptát, když přece ví, že tohoto Boha přece dávno zná – jen se mu na chvíli výhled k němu zatemnil.

V temných údobích našich životů se nám - stejně jako Jákobovi - zdá, že Bůh svou tvář skrývá za různé divné masky, že proti nám stojí jako protivník, rozhněvaný a nesmlouvavý. Není divu, že se takového Boha zalekneme. A chápu i lidi, kteří si v srdci řeknou: v takového Boha já věřit nechci. Nepotřebuji ho. To ať je nade mnou raději prázdný vesmír, než Bůh, který si se mnou pohrává jak kočka s myší. To raději nedoufat v nic, než vkládat falešné naděje v Boha, od kterého nakonec nemohu nic dobrého očekávat.

Jákob se ale v rozhodující chvíli svého života nedal ovládnout strachem, tak jako tolikrát v minulosti. Necouvl. Necouvl ani před svým bratrem Ezauem, ani před Bohem, který se mu postavil do cesty. A tak i pro nás je v okamžicích Božího mlčení, nepřítomnosti a hněvu ještě otevřená ta cesta jákobovská. Nesmíme zapomenout na to, že Bůh je přece jiný než, jak se někdy jeví. Navzdory všemu, co mluví proti tomu, můžeme a máme tvrdošíjně opakovat: můj Bůh je Bůh Ježíše Krista. Pravý Bůh na nás nesesílá nemoci, on je uzdravuje. Pravý Bůh neodplácí zlo zlem, ale odpouští. Pravý Bůh na nás nechystá katastrofy, ale těší a blahoslaví ty, kdo pláčou.

Během té noci u potoka Jabok se ovšem proměnil nejen Jákobův Bůh, ale také Jákob sám. Odteď už se nebude nazývat Jákob, tedy úskočný, ale Izrael, tedy Zápasí Bůh. Vzal konečně vážně, že Bůh je s ním, je jeho útočiště, pevná tvrz, jak jsme četli dnes v introitu. Vypadalo to, že Bůh zápasí proti němu, ale ve skutečnosti zápasil vždy za něj. Už se nemusí bát ani svého bratra, ani své minulosti, která ho dostihla a už si na něj brousí zuby.

A tak i my smíme doufat, že z těch různých zápasů víry, v nichž se pracně a bolestivě probojováváme k milosrdnému Bohu, vyjdeme posíleni. Jistě: ty zápasy přinášejí i zranění. Často se ani nedokážeme modlit, spíš Boha obviňujeme a neumíme mu odpustit. Boj víry není žádná přímočará cesta ke křesťanské dokonalosti. Spíš cítíme, že děláme jeden krok vpřed a dva kroky vzad. A trvá to dlouho, jako by nikdy nemělo přijít ráno.

Ale ani tehdy nesmíme zapomenout, že i v tom boji s Bohem je Bůh vždy zároveň na naší straně. V té nepřehledné temnotě kolem se nám zdá, že je naším nepřítelem, ale ve skutečnosti je spojencem. Vidíme ho proti sobě – ale on je přece vedle nás, aby nás podpíral, nad námi, aby nás vedl, a svým Duchem i v nás, aby proměňoval naše ustrašená srdce a v srdce plná víry a naděje.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz