0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
19. neděle po Trojici (14. října 2012)
Matouš 6; 11

Text kázání: Matouš 6; 11
(11) Náš denní chléb dej nám dnes.

Milé sestry, milí bratři,

reformátor Martin Luther napsal: „Nemůžeme učinit nic většího a nic lepšího, než Bohu děkovat.“ Právě dnešní den a v něm tyto bohoslužby jsou soustředěny k vděčnosti, k našemu děkování Pánu Bohu. Děláme leccos, o čem si myslíme, že je to dost veliké. Radujeme se, odpočíváme, pracujeme, pomáháme druhým lidem, jíme, pijeme, děláme vše potřebné pro duši i tělo, pro sebe i pro druhé. To však není to největší. Pyramida našeho konání je završena ve chvíli, kdy začneme děkovat. A to i tehdy, když se nedaří, když se zdá, že vše jde z kopce dolů a jen dolů.

Stejně tak jako mnozí jiní dnešní lidé příliš neděkujeme. Člověk odvykl vděčnosti a což teprve vděčnosti Pánu Bohu. Vždyť žije, užívá, samozřejmě přijímá, nepozastavuje se nad nesamozřejmostí svého života. Jen ty největší katastrofy nebo osobní zkušenost s dotekem smrti, třeba při autonehodě, přivede člověka k přemýšlení o nesamozřejmosti a vděčnosti. Taková pyramida, jejíž jednotlivé články nejsou spojovány vděčností, se ovšem hroutí. Přijde nemoc, nedostatek, zkoušky, plány se začnou hroutit, a člověk se hroutí s nimi. K radosti, plně prožívané, je přece jen potřeba jisté dávky životní pohody. A tu nabízí a dává Bůh. Ke společenství a společnému prožívání chvil je potřeba přátel. Věrných přátel. I tyto vztahy otevírá a naplňuje Bůh. K práci je potřeba zdraví. A to nám dává Pán Bůh a my ho smíme a musíme opatrovat. K jídlu je potřeba, aby bylo co jíst. Aby se urodilo. A to přijímáme z Boží ruky.

Zní to, milé sestry a milí bratři, jaksi staromódně. Staromódní přežitek. Člověk, který si zvykl sázet na své umění a schopnosti, který přestal počítat s vyšší autoritou, by řekl: „To přece příroda, to přece člověk.“ A možná by někdo dodal, že člověk je přece pánem tvorstva. Žijme však pevně na zemi. Ten pán tvorstva se vytrvale stará o sebezničení, o zpustošení země, zničení půdy, zamoření prostředí, otrávení vody a v ní ryb a všeho živého, nakažení dobytka. Jen víc produkovat, jen když je letos. Další generace si nějak poradí. A příroda je poddajná a přizpůsobivá, myslí si člověk ve svém kořistnickém vztahu k ní. Tento vztah je však bez vztahu k vyšší autoritě, bez vděčnosti Pánu Bohu za stvoření, vztahem zakřiveným a zvráceným.

Prosbou o chléb nás Ježíš učí pravému, nezkreslenému a nezvrácenému vztahu k hmotné skutečnosti. Učí nás vztahu k životu vůbec, vztahu k přírodě, k lidem. Kdyby Bůh měl čekat na lidské prosby, aby dopřál hojnou úrodu, abychom měli chleba, nejspíš bychom byli o hladu. Pán Bůh, protože miluje své stvoření a záleží mu na něm, dává bez prošení. Proč se tedy modlit za chléb? Protože tato prosba v sobě obsahuje díky, obsahuje právě onu vděčnost. Prosíme-li o něco, víme, že to nemusíme dostat. Když jsme posléze obdarováni, uvědomujeme si i vděčnost, že naše prosba byla vyslyšena.

S modlitbou ve spěchajícím světě je to ovšem problematické a což teprve s modlitbou prosebnou. Člověk se modlí setrvačně. Není čas ani promýšlet jednotlivé prosby modlitby Páně. Není čas promýšlet ani prosbu „chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ A když je čas, pak jsme rychle hotovi se smyslem prosby: Prosíme dej, abychom měli co jíst. To je ovšem málo. V prosbě, kterou nás učí Ježíš, jsou obsaženy dvě linie: Jednak jde o chléb, potřebný k životu, o chléb, bez něhož by naše tělo zemřelo. Jde však také o chléb náležející k zítřku. Jiný, snad lepší překlad, hovoří o chlebu přicházejícím, zítřejším. Právě tato druhá linie byla původní a základní. Pán Ježíš učí křesťany prosbě o chléb, který přichází. Co Ježíš zasliboval, k čemu člověka nabádal, že má hledat nejprve? Království Boží. A právě o to jde. Jde o chléb, kterým je království Boží. Ježíš učí modlit se za pokrm království Božího a nezapomínat při tom ani na chléb pro tento časný život. Dej, aby tvoje království zapustilo kořeny i dnes. Nejen očekávat v budoucnu, ale již nyní se mají učedníci modlit, aby pokoj a radost budoucího věku se staly přítomnou skutečností. Ne ovšem jen pro jedince. Dej nám. Jde o chléb pro všechny. Jde o chléb, přijímaný a lámaný v lásce, milosrdenství, odpuštění, bratrství, pokoji. Mladá církev očekávala brzký druhý příchod Kristův. Když však Kristus dlouho nepřicházel, církev nové smlouvy na tento výklad zapomínala. Zapomínala na skutečnost, že v prosbě jde především o věci Boží. Chléb? Ano. Ale v obojím pochopení. I jako chléb pro tento život, tak také jako dar království Božího, které má přicházet již nyní. Tento význam pomalu ustupoval, až se vžil druhý význam prosby o chléb jako o nutnost pro vezdejší život. Ani tento význam však není nikterak podřadný. Je výrazem ocenění vezdejšího života.

Někdy můžeme slyšet, že na tom nezáleží. Že je podstatné jen to duchovní. To však může být výrazem přetvářky nebo také nedocenění daru života, který dostáváme od Pána Boha. Ježíš nás staví pevnýma nohama na zem. Vždyť na tom záleží. Záleží přece na tom, máme-li co jíst nebo ne. Ve svých prosbách máme ovšem rozlišit, co je to nejdůležitější. Chléb se stává výrazem prostoty, skromnosti, a také oceněním života. Člověku k plnému životu stačí málo. Žel, člověk chce mnoho. A všechno. Požadavky stoupají, víc a víc chce člověk. Nenasyta člověk chce naplnit spíže, sýpky, kapsy. Od takové nenasytnosti nás pokorná prosba o chléb odvádí. Chléb je nutný pro dnešek, pro zajištění existence dnes. Každý den žijeme z Boží vůle, z Boží milosti, každý den přijímáme dar chleba. Jak je symbolické, že si ten chléb musíme každý den kupovat, protože další den je již tvrdý. I Izrael na poušti si měl uvědomit svoji závislost na Bohu, na Boží lásce, každého jitra. Žádná mana do zásoby. Mana, pokrm od Boha, byl druhý den k nepotřebě. Izrael prosil o nový pokrm na nový den tak, jako má prosit o pokrm Kristův učedník. Nemusíme se stydět prosit nebeského Otce o dary pro tělesný život. Vždyť ten, kdo dal zemi život, ten chce své stvoření zachovat, chce zachovat i tělo. Proto dává člověku tu podstatnou součást obživy, kterou je chléb. I když jej získáme prací a námahou, je a stále zůstává Božím darem. Není však jen pro jedince. Je tomu jak s prosbou, aby se již dnes prosazovalo Boží království pro všechny. Modlíme se: nám dej, ne mě dej. Žádné sobectví. Člověk prostě sám sobě nestačí, v životě je jeden odkázán na druhého. Proto neprosíme o nadbytek, abychom si uvědomili, že i druhý potřebuje. Neprosíme o chléb do zásoby. Prosíme o chléb jako vezdejší Boží dar, který vystačí na život ve společenství s Ježíšem a za který jsme Bohu vděční a Boha chválíme. Člověk přesycený nemá již většinou ani prostor ani čas pro Ježíše. Nemá čas ani na bližního, nezajímá se ani o dění kolem sebe, nezajímá se o kulturu, o politické dění. Když byl římský lid zbaven císařem svých politických práv, dožadoval se rozdělení obilí, aby měl dost jídla a také vzrušující zábavy. Juvenalius, římský satirik, který odsuzoval politiku římských císařů a z ní plynoucí mravní rozklad Říma, nazval situaci ve státě dvěma slovy: Panem et circenses. Chléb a hry. Dav měl mít dostatek jídla a vzrušující zábavu, měl být takto uspokojen, aby byla jeho pozornost odvrácena od aktuálních problémů v římské říši. A do této atmosféry se křesťané modlí: Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Je to jen to, co nutně potřebujeme, aby nám srdce, oči, mozky nezarostly tukem. Abychom měli čas přemýšlet, rozhodovat se, hledat řešení, vážit situaci, vážit slova, časy i chvíle.

A tu opět vyplouvá na povrch onen první výklad. Jde o jídlo budoucího věku. Jde o život z Božího slova, jde o život ve svobodě, lásce, spravedlnosti, pokoji. Jde o život tělesný i duchovní, především jde ale o život plný, neokleštěný. Prosba o denní chléb ukazuje k potřebám duchovního i hmotného nasycení, protože před Pánem Bohem jde a Pánu Bohu jde o celost lidského bytí. Jde o přítomnost ničím nenahraditelných hodnot Božího království, jakými jsou láska, radost, pokoj, služba, pomoc a jde o přítomnost vděčnosti za nasycení. V těchto hodnotách se prolamuje Boží království, které je s Ježíšem reprezentováno obrazem společného jídla. K novému životu náleží společný stůl, kolem kterého se i my můžeme shromáždit, ke kterému i my máme pozvání. Náš Pán Ježíš Kristus nás zve k ujištění, že Bůh Otec vyslýchá prosby o chléb. Zve nás ke společné večeři, ve které k nám přichází, ve které nám nabízí zakusit závdavek nového života. Pán vyslyšel naši prosbu „chléb náš vezdejší dej nám dnes“ a my s vděčností můžeme přijmout pozvání k jeho stolu.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz