0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
21. neděle po Trojici (28. října 2012)
Matouš 5; 38 - 48

Text kázání: Matouš 5; 38 - 48
(38) Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘
(39) Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou;
(40) a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.
(41) Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.
(42) Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.
(43) Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘
(44) Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,
(45) abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.
(46) Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž?
(47) A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?
(48) Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.


Sestry a bratři, asi si teď pomyslíme, že k té božské dokonalosti máme hodně daleko. Dost práce nám dá už jen splnění toho starozákonního „milovati budeš bližního svého.“ Kdybychom jen toto dokázali, bylo by nám všem mnohem líp. Ježíšovi to ale nestačí a jde mnohem dál, dál než si vůbec umíme představit.

Co tedy po nás chce? Splnění nesplnitelného? Nebo nás chce svým požadavkem jen zdeptat? Ukázat, jak jsme daleko od Boží slávy? Pokud ano, pak se mu to ovšem povedlo dokonale. Až tak dokonale, že si mnozí věřící řekli: „Ježíšovy přemrštěné požadavky jsou natolik mimo realitu, že nemá cenu se jim ani pokoušet vyhovět. Můžeme je klidně hodit za hlavu. Držme se toho, co je možné, schůdné a průchodné. Dělejme kompromisy, nic jiného nám nezbývá. Vždyť nežijeme v nebeském království, ale zde na zemi. Na nebi žijí andělé svatí, na zemi jiné zásady platí.“

Hlavní argument těchto realistů zní: Představte si, co by se stalo, kdyby se někdo takto opravdu začal chovat! Dopadl by žalostně. Rychle by se stal obětí bezohledných dravců, číhajících na vhodnou kořist. Pokud by člověk každému nastavil druhou tvář, byl by z něho brzy fackovací panák. Pokud by vždy přistoupil na nespravedlivé mimosoudní vyrovnání, přišel by nejen o košili a kabát, ale brzy i o střechu nad hlavou. Pokud by každému ochotně posloužil, stal by se rychle otrokem. Pokud by všem dal, co od něj žádají, stal by se zase žebrákem. A milovat své nepřátele by přece v důsledku znamenalo ztratit svou tvář, svou důstojnost. Člověk by se stal pouhou onucí.

Tyto důvody znějí přesvědčivě. Mohli bychom z vlastní zkušenosti jmenovat mnohé příklady toho, jak jsme se ve své důvěře a dobrotě napálili. Nebo jak jsme někomu, kdo nás zklamal, dali druhou šanci a on nás podrazil znovu. Nebo bychom mohli zavzpomínat na věci, které jsme někomu půjčili a už je pak nikdy neuviděli. Pro dobrotu na žebrotu - tak zni odpověď lidové moudrosti Ježíšovi.

Nejednejte se zlým jako on s vámi, říká Ježíš. Znamená to tedy, že křesťan má být slaboch, se kterým každý zamete? Naivka, který každému naletí? Co bychom podle Ježíše měli říci důchodci, z kterého nějaký podvodník vytáhl všechny životní úspory a pak zmizel? Podle logiky „nastav i druhou tvář“ bychom mu asi měli poradit, aby příště zloději nabídl k vykradení ještě i byt, třeba by se tam někde v šuplíku dalších pár tisíc našlo. A ženu, kterou její manžel bije, bychom měli rozhodně zrazovat od rozvodu, protože přece ještě neschytala ránu z druhé strany. Co na tom, že tato rána může být tou poslední.

Jako křesťan naopak cítím povinnost takovým lidem říci: „ Postavte se zlu ! Čím dřív se mu postavíte, tím lépe !“ Nemusíme přece hned aplikovat drsnou zásadu „oko za oko, zub za zub.“ Ostatně, ani tento zákon nebyl v židovství uplatňován vždy a všude, ale jen v jistých případech. Zločin nemusel být odplacen stejným zločinem; viník mohl být potrestán třeba pokutou. Tak je tomu i dnes. Na to, abychom se postavili zlu, přece stačí oznámit věc na policii a ponechat vše na orgánech činných v trestním řízení. Jenže ani o této možnosti Ježíš nemluví. Pohnat protivníka k soudu je prý špatně; správné je dát mu zapravdu a přihodit mu na usmířenou ještě něco k dobru.

Představme si, že bychom takto začali jednat. Jak bychom asi dopadli ? Říkám si spolu se skeptiky. Ale co to alespoň někdy zkusit? Co tak jednou udělat něco naprosto nečekaného, co jde proti vší logice našeho běžného spolužití? Ježíš nás nežádá, abychom k tomu nabádali ostatní. Každý máme začít u sebe. Zkusme sami, zcela dobrovolně a vědomě, někdy udělat pravý opak toho, co se dělává, když se někdo postaví proti nám. Zkusme na chvíli nepřijmout pravidla hry, které se nám snaží náš protivník vnutit. Zkusme ho vůbec přestat vnímat jako svého protivníka, jemuž bychom se měli postavit na odpor. Agresor nás svým činem provokuje k tomu, abychom se i my stali jeho nepřáteli. Jenže na to právě nesmíme přistoupit. Ať si nás klidně za nepřátele pokládá, ale my v tom nejedeme.

Odpovědět na zlo dalším zlem znamená vézt se dál na vlně zla, kterou někdo pustil do světa, ba dokonce jí ještě trochu přiživit, aby se úspěšně šířila dál. To platí nejen v případě odplaty, která nepochybně plodí další odvetu, ale i v případě zákonného trestu. Vždyť ani právoplatný trest není spolehlivou cestou k nápravě provinilce a nastolení smíru spíš jen dál udržuje kolotoč zla v chodu.

Když se ptáme, odkud se bere v lidech tolik nenávisti a agresivity, často slyšíme odpověď: protože tomu nikdo neudělá přítrž. Tím slovem „přítrž“ se ovšem myslí vláda pevné ruky, rychlé a tvrdé trestání každého provinění. Ježíš ovšem chápe přítrž ve zcela jiném smyslu: Přetrhnout zlo ve chvíli, kdy se chce rozmnožit a rozbujet, kdy chce přeskočit na nás, aby pak od nás přeskakovalo na další lidi. Tedy vzít zlu vítr z plachet hned v zárodku, nedat mu v sobě samotném

prostor. Když to uděláme, zlo nemá šanci, aspoň v našem případě ne. A představte si, že by to tak udělali všichni. Zlo by ztratilo půdu pod nohama.

Ovšem Ježíš jde ještě o krok dál. Nestačí jenom odzbrojit zlo, které se na nás valí, nečekanou reakcí, ale je také nutné nedat mu prostor ani v sobě samotném. Nestačí jen správně zareagovat – nastavovat druhou tvář, odevzdávat plášť, půjčovat v nouzi a přitom uvnitř nenávidět a užírat se. Jde přece o vnitřní postoj, z něhož se pak rodí všechno ostatní. Milování nepřátel jistě není žádné sentimentální objímání. Pro začátek můžeme pouze nepřát druhému nic zlého a naopak mu přát dobré a pomodlit se za něj.

Vždyť milovat jenom ty, kdo milují vás, to není žádné velké umění, říká Ježíš. To zvládnou i pohané a hříšníci. Copak to nějak pohne světem, když se omezíme jen na toto mravní minimum? Evoluční psychologové nás poučují, že být zadobře s tím, kdo chce být zadobře se mnou, je úspěšná strategie přežití. Funguje to u zvířat, tak se toho držíme i my lidé. Tím ale zlu hráz stavíme jen dočasně, protože v okamžiku, kdy se k nám dotyčný otočí zády, my zareagujeme úplně stejně jako on a koloběh nenávisti se zase roztáčí.

Co by se stalo, kdybychom přestali odplácet zlo zlem a začali milovat své nepřátele? Dál se ptáme nedůvěřivě. Zkusme se proto jednou zeptat opačně: Co by se stalo se světem, kdyby tuto Ježíšovu výzvu nikdo nikdy neuposlechl? Dalo by se na tomto světě ještě vůbec žít? Co by se stalo, kdyby každý úder pěstí byl ihned vrácen? Co by se stalo, kdybychom nikdy nikomu nic nepůjčili, anebo chtěli půjčené vždy znovu zpět? Co by se stalo, kdybychom někdy druhému nevyhověli i bez nároku na protislužbu? Co by bylo, kdyby si lidé vůbec neodpouštěli? Co by bylo, kdyby se lidé nenáviděli vždy, když k tomu mají pádný důvod?

Zdá se mi, že lidské společenství je stále jakžtakž snesitelné jen proto, že zásadu oplácet stejné stejným občas porušíme. Někdy se nechováme tak, jak nám velí přírodní zákon přežití. Vleklé spory se často zastaví až tehdy, když jedna ze stran řekne: „ Tak dost, já už se dál mstít nebudu. Nechci už být dál nepřítelem.“ Uzdravení vztahů nastává až tehdy, když druhému skutečně odpustím a nedopustím, aby mě nenávist k němu doprovázela po zbytek života.

Pravda, něco takového se nestává každý den. Často tomu předcházejí léta vzájemného odplácení nebo soudních tahanic, až už jsou všichni z vleklého konfliktu natolik vyčerpaní, že začnou hledat jiné cesty smíru. Ale díky Bohu, tu a tam se tyto zázraky dějí. Takové průlomy pokoje do smrtícího zákona odplaty. Průlomy Božího království do lidských vztahů. Aspoň na chvíli každý z nás jednal jako Bůh, který dává slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Aspoň někdy jsme každý z nás byli dokonalí, jako je dokonalý náš nebeský Otec. Každý jsme někdy pootevřeli okno, jímž lze spatřit budoucí vykoupený svět. Aspoň na okamžik jsme tak mohli uvidět, co pro nás nebeský Otec připravil. Vlastně nejen spatřit, ale i zakusit, než se okno opět zavřelo a život se vrátil do svých původních kolejí.

Co by se ale stalo, kdyby tak jednal každý a stále? Byl jeden člověk, který se touto cestou skutečně vydal, důsledně, bez výjimky. Nepřijal zhoubnou logiku zla. Protrhl bludný kruh vzájemného odplácení. Nedal ve svém životě šanci nenávisti. Zabrzdil na sobě vlnu násilí a neposlal ji dál do světa. Řekl ďáblovi ne. V Ježíši z Nazaretu řekl Bůh nám lidem: „ Já už nechci být vašim nepřítelem, přestože bych měl plné právo se na vás hněvat a po zásluze vás trestat.“ V Ježíšově příběhu Bůh sám zakusil naše zlo a nechal ho bez odplaty.

A tento průlom Boží lásky k nám, jeho nepřátelům, byl příliš silný na to, aby se svět mohl zase vrátit k dennímu pořádku. Něco zásadního se s ním stalo. Trhlina dobra se šíří dál. Proti vlně násilí povstala vlna pokoje. A my už víme, že touto úzkou, náročnou cestou Ježíšovou se dá jít.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz