0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
12. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
16. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
25. neděle po Trojici (25. listopadu 2012)
2. list Petrův 3; 8 - 13

Text kázání: 2. list Petrův 3; 8 - 13
(8) Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘.
(9) Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.
(10) Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud.
(11) Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy,
(12) kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne! V něm se nebesa roztaví v ohni a živly se rozpustí žárem.
(13) Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost.


Dnešní nedělí se loučíme se starým církevním rokem, ale podle některých zaručených předpovědí si toho nového moc neužijeme, protože krátce před Vánocemi přijde konec světa. Američtí Mayové nás ovšem ujišťují, že nás nečeká konec, ale pouze velká proměna. Těm, které přesvědčí jen nějaký skutečně vědecký důkaz, se dostalo uklidnění od samotného Amerického národního úřadu pro letectví a kosmonautiku. To si člověk opravdu oddechne. Ještě pár takových konců světa nepochybně ve zdraví přežijeme.

Ale je to vůbec pro nás dobrá zpráva? Pro pisatele druhého Petrova listu by určitě nebyla. Podle něj má konec naopak jistě přijít, ať si o tom říká, kdo chce co chce. Možná ne zítra, možná ani pozítří, ale jednou přece.

My křesťané, dva tisíce let po Kristově nanebevstoupení, se ovšem při zprávách o blízkém konci spíše pousmějeme. A v tom se velmi podobáme skeptickým bezvěrcům. Konec světa, tím ať si klidně straší novináři, co nemají o čem psát. Anebo různé podivné náboženské skupiny, které zase chtějí svým stoupencům nahnat hrůzu a o to snadněji je pak manipulovat. Nás to nemusí nijak zneklidňovat.

Přitom pravděpodobnost, že svět – alespoň ten náš lidský svět – to už má spočítáno, je dnes mnohem vyšší než kdysi. Před nějakými sto lety by si to nikdo nepomyslel. Věřilo se, že lidský rod bude kráčet mílovými kroky k technické dokonalosti, kulturní vyspělosti a mravní zralosti. Dnes si může lidstvo pomalu vybírat, co ho v nejbližší době zahubí: Zemětřesení, sprchy meteoritů, požáry, hurikány s různými poetickými názvy, tsunami, globální oteplování, ale samozřejmě také války, nedostatek pitné vody a jiných zdrojů našeho přepychového života, nové nemoci...

Jak se k tomu všemu máme postavit my? Zdravá zdrženlivost vůči katastrofickým scénářům je jistě potřebná. Zdravá opatrnost ovšem také. Ale nás věřící navíc ještě zaměstnává jiná otázka: Bude ten lidský konec zároveň i tím Božím ukončením? Mají vůbec všelijaké očekávané pohromy něco společného s vyznáním, že Kristus přijde soudit živé a mrtvé?

Prozatím se pouze spokojujeme s tím, že hodina H ještě neudeřila a hned tak tu nebude. Není pro nás zkrátka něčím aktuálním, i když to stojí v našem vyznání víry. Drtivá většina z nás určitě nechodí do kostela proto, že by se bála soudného dne. A když někoho zveme k nám do sboru, jistě ho nebudeme varovat, že nás Pán přece musí zastihnout nejlépe na biblické hodině, ale rozhodně ne někde v supermarketu.

Ale není to vlastně špatně? Neměli bychom naopak být neúnavnými hlasateli blížícího se soudu? A neměl by pro nás být soudný den obrovskou motivací? Apoštol Petr to tak rozhodně chápal. Vždyť říká: „Jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne.“ Co na tom, že bezbožný svět nad tím mává rukou a žije si, jako by nic nehrozilo. My o soudu přece víme, a tak mu máme přizpůsobit svůj život!

Zajímavé je, že už sbor, do něhož byl adresován tento list, byl čekáním na Kristův příchod poněkud unaven. Druhá generace křesťanů se začala pomalu smiřovat s tím, že se toho možná ani nedožije. A objevily se dokonce i pochybnosti, zda na nás Bůh náhodou úplně nezapomněl. Vždyť svět zůstává stále takový, jaký odjakživa byl, ozývalo se už tehdy. Co se změnilo? A může se vůbec něco změnit? Možná tak ještě k horšímu. Kde jsou všechna Boží zaslíbení? Platí ještě vůbec?

I dnes něco podobného slýcháme. Co se zlepšilo příchodem křesťanství? Nepřibylo jen dalších válek, pronásledování jinověrců, všelijakého tmářství? V čem je svět až tak spasenější?

Jistě záleží na úhlu pohledu. Pocit, že vše spěje k horšímu, že ta dnešní mládež už je jiná, než jsme bývali my, tento pocit provází lidstvo snad od počátku. Nezapomeňme také, že zlo máme dnes díky médiím mnohem více před očima v koncentrovaných dávkách, a tak se nám zdá, že je ho prostě víc.

Ohledně vývoje a budoucnosti našeho světa nám ovšem naše dobré či špatné pocity moc dobře neporadí. Nedá se na ně spolehnout. Ani optimismus ani pesimismus nejsou těmi správnými křesťanskými postoji. Není důležité, v jakých barvách se nám jeví náš svět. Zdání klame. Co naopak neklame a trvá, je Boží slovo, které nám otevírá jinou perspektivu.

Tento pohled víry na svět a dějiny nám pomáhá zbystřit třeba i autor Petrova listu. Nemusíme brát doslovně jeho předpovědi o tavení nebes a rozpouštění živlů, i když se mimochodem nápadně blíží tomu, co nám říká současná astrofyzika. Naopak velmi vážně musíme brát jeho připomenutí:

Jeden den je u Pána jako tisíc let a 'tisíc let jako jeden den'. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.

Takže především: Už žádné zvídavé výpočty konce, kterých bylo v dějinách dost a dost. Boží čas a Boží počty jsou pro nás tajemstvím. Nevíme, co znamená šest dní stvoření, nevíme, proč se jeden praotec dožil sto sedmdesáti let a druhý sedmi set let a už vůbec netušíme, jaký čas si Kristus zvolí pro svůj slavný příchod.

Stejně tak scestné je uvažovat nad tím, kolik zla ještě musí člověk nakupit, aby Bohu došla trpělivost a ukončil to, případně zda náhodou nemáme raději na nic nečekat a vybudovat Boží království zde na zemi sami. Ježíš sice hovořil o různých znameních doprovázejících příchod posledního času, ale my ta znamení neumíme správně přečíst. Přesvědčili jsme se o tom mnohokrát. Bůh je svobodný a sám rozhodne, my nemáme co předpovídat, a už vůbec ne mu mluvit do toho, za jakých okolností by konec měl nastat.

Možná nás ale při těch velkých číslech Božích časů zamrazí. Co je pak v takovém Božím měřítku lidský život? Ubohá setinka, která se v těch miliónech ztratí jako položka pod hranicí rozlišitelnosti?

Jenže to můžeme brát také naopak. Každý náš jediný den má před Bohem obrovskou hodnotu, totiž hodnotu tisíce let. Každý den se počítá. Každá setinka našeho žití je příležitostí rozhodnout se pro to správné v Hospodinových očích. Bůh si to bude pamatovat jako celou dějinnou epochu. Vždyť i my si ty velké dny a hvězdné okamžiky svého života pamatujeme pěkně dlouho!

Dlouhé věky, o nichž nás učí soudobá věda a o nichž něco věděl už apoštol Petr, nás tedy nemají srazit k zemi. Nemají v nás vyvolat marnost, pocit vlastní nicotnosti ani roztrpčení nad tím, že Bůh otálí splnit to, co slíbil. Vždyť slyšíme: Bůh s námi má trpělivost. Dává nám čas. Čas k obrácení, k pokání, čas k dobrým rozhodnutím. Čas odpustit bližnímu, kterému jsem ublížil, čas usmířit se ještě dnes, vždyť kdo ví, co bude zítra. Čas k radosti, vždyť Bůh nad námi nezlomil hůl. Čas k naději, která vyhlíží to, co oko nevidělo a ucho neslyšelo.

Myslím si, že v tomto roce nás konec ještě nečeká. Věřím v Boží nezměrnou velkorysost s námi. Ale ten čas, který je nám darován právě teď, se nám už nikdy nevrátí. To naopak víme s naprostou jistotou. A tak si ty prchavé okamžiky nenechme utéct pod rukama. Dá se s nimi podniknout mnoho dobrého, co tady přetrvá i ten samotný konec světa.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz