0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
2. prosince (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
3. prosince (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
4. prosince (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
5. prosince (sobota)
9:00 – 10:00 Snídaně s hostem přes Google Meet
6. prosince (neděle)
9:30 mezinárodní bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle adventní (16. prosince 2012)
Lukáš 3; 1 - 14

Text kázání: Lukáš 3; 1 - 14
(1) V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v Galileji vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lyzanias v Abiléně,
(2) za nejvyššího kněze Annáše a Kaifáše, stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti.
(3) I začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů,“
(4) jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!
(5) Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné;
(6) a každý tvor uzří spasení Boží.‘
(7) Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly pokřtít, Jan říkal: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem?
(8) Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: ‚Náš otec jest Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.
(9) Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“
(10) Zástupy se Jana ptaly: „Co jen máme dělat?“
(11) On jim odpověděl: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“
(12) Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: „Mistře, co máme dělat?“
(13) On jim řekl: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“
(14) Tázali se ho i vojáci: „A co máme dělat my?“ Řekl jim: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“


Milé sestry, milí bratři,

tak mluví ten, jehož otec, kněz Zachariáš, kdysi oněměl. Mlčení jako výzva, mlčení jako hlasitý výkřik. Mlčení jako memento. Pozor, jedno slovo může znamenat mnoho, mnoho slov nemusí znamenat nic. Mlčení. Známe to. Ticho je příjemné, ticho léčí, ticho dovoluje soustředit se a duši dává klid. Jen to ticho nesmí být tichem mrazivým, znamením napětí a úmyslné nekomunikace, nesmí být náhle či postupně vyrostlou hradbou nejen mezi člověkem a člověkem, ale také mezi člověkem a Bohem. Člověk mlčí, avšak Bůh mluví. Mluví k člověku stále a různými způsoby. Zachariáš mlčel, ale Bůh mluvit nepřestal. Pod srdcem Alžběty roste a rozvíjí se nový život. Stále a v tuto chvíli na Zachariášovi nezávisle. Ten nový život, Bohu oddaný, je připravován k promluvení. A již mluví.

Hlas volajícího na poušti. Kolik jen hlasů v té naší životní poušti, v tom balastu hlasů, v marasmu myšlenek i činů, v tom lidském kolotání až nesmyslném, kolik jen hlasů je slyšet. Ucházejí se o slyšení. Arogantní mocní jsou slyšet. Politická poušť, to nekonečné vyprahlo, které v nás budí obavy o budoucnost. Sociální poušť. Lidé bez podpory a pomoci, lidé vysmívaní pro svoji chudobu, lidé vyloučení ze společnosti, lidé bez přístřeší, týrané ženy, diskriminovaní senioři. Další vyprahlo, které otevírá obavy o lidskou důstojnost. Poušť lidské bolesti. Oběti dopravních nehod, dětské i dospělé oběti nemocných šílených zabijáků – naposledy v americkém Connecticutu. Stále přibývající a nebezpečnější civilizační nemoci, které končí mladé životy matek a otců, přírodní katastrofy. Vyprahlo, poušť existenčních nejistot a existenciálních propadů. To je hlasů a hlasů v té lidské poušti. Do všech těch hlasů zaznívá nyní a zaznívá po staletí a tisíciletí hlas volajícího na poušti. Kdo to volá a co to volá?

„Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů“, volá ten, který připravuje cestu Páně. Volá Jan Křtitel a jeho volání přichází z dávné minulosti, z prorockých úst. Když se k němu stalo slovo Boží, odešel z ústraní, odešel z pouště a šel mezi lidi. Šel tam, kde byla nouze a bezpráví, kde silní degradovali slabé, kde bylo mnoho zbožnosti, ale snad ještě víc pokrytectví a falše, přetvářky a neupřímnosti a tvrdosti. Kde byla snaha zalíbit se, nikoliv skutečně změnit svůj život. Šel tam a kázal. A jeho kázání hýbalo srdcem ale také žlučí. Co to Jan kázal? Co volal? Volání, které bylo a zůstává aktuální v každé době. I v té dnešní. Volání na poušti. Přichází z doby, kdy lid Boží byl v zajetí, chrám zbořen, hradby zničeny, Jeruzalém v troskách. „Připravte cestu Páně.“ Nezní: „Opravujte chrám, budujte hradby, postavte se nepříteli.“ Nic takového. „Připravujte cestu Páně.“ Dělejte to, co je podstatné, myslete na to, co způsobilo váš pád. Jan ukazuje k mostu, který překlenoval údolí mezi lidem Starého a Nového zákona, mezi Izraelem staré a nové smlouvy. To, co říkal, mělo své kořeny u proroka. Bůh mluvil již skrze proroka, již ten ukazoval k narovnání cest a překlenutí propastí. Již prorok nabádal, aby se Boží lid připravil a otevřel pro příchod Páně. Již kdesi před staletími se z pouště ozýval hlas volajícího. Ten hlas se v Janu Křtiteli nyní ozývá opět. Hlas, který se neobává mluvit o hříchu, protože jedním dechem hovoří o odpuštění, hlas, který volá k pokání. Naléhavý hlas, silnější než všechny podmanivé hlasy vypočítavců, silnější než ukřičenost mocných. A lidé zpozorní. Lidé se zastavují a přichází za Janem. Jestliže to tak je, pak chceme být pokřtěni.

Za Janem jdou zástupy. Jan by se mohl radovat. Hromadný nábor do církve se podařil. Zástupy přichází. „Tak křti, Jane! Co nejdřív. Ať je zase všechno v pořádku, pokud to dosud bylo v nepořádku. O nic nejde. Pokud stačí trocha vody z Jordánu, abychom byli zachráněni, abychom byli bezhříšní, pak křti Jane. Tady nás máš.“ Snad byly některé úmysly upřímné, snad byli lidé zmateni a snad to chtěli mít mnozí i rychle za sebou. Zalíbit se Bohu i Janovi i druhým lidem. Neznáme motivy. Známe však Janovu odpověď a nevycházíme z překvapení. Ti přicházející musí vyslechnout tvrdá slova. Žádná selanka. Až ovoce ukáže, jak to s tím pokáním skutečně myslíte. Jedno čínské přísloví říká: „Nestačí přijít k řece s přáním chytat ryby. Je nutno si přinést síť.“ Můžeme pozměnit: Nestačí spoléhat na to, že otec byl dobrý rybář. Je nutno namáhat se, připravovat sítě, jít s nimi na moře. Onou sítí je právě ovoce pokání. Nestačí říkat si jako ti přicházející k Janovi: „Náš otec byl

Abraham.“ Nestačí ani dnes si říkat: „Máme dobrou rodinnou církevní tradici, tak to máme u Pána Boha dobré.“ Co tedy stačí? Co je potřebné?

Jan káže a jeho kázání vede posluchače k otázce: „Co jen máme dělat?“ Všimněme si: Janovo kázání nepřináší recepty a hotové odpovědi, nepřináší řešení, nenabízí věčné pravdy. Probouzí v posluchačích jisté pochybnosti o sobě samém, jakési zdravé a životodárné, klidné vody čeřící sebepochybnosti. Přináší čerstvou vodu do lidské pouště. Asi je něco špatně, asi naše cesta není nejlepší. V čem je chyba? Ne, to není zpochybňování, které by člověku bralo sebevědomí a ničilo jeho sebeúctu a důstojnost. To je rozechvění, které vede k přeskupení hodnot, znejistění, v němž není dobré setrvávat dlouho. Jakési motivační chvění, které člověka posouvá k novým hodnotám, které mu pomáhá nalézat novou cestu a dává odvahu po ní jít. Tak působí Janovo kázání. Posluchači si kladou otázku: „Co jen máme dělat?“

Až teď Jan odpovídá a nabízí nový životní program. I když – nic nového. Jen zůstat člověkem, jen být bližnímu bližním, být spolučlověkem. Ten program začíná u lidských potřeb. Začíná tam, kde má člověk žízeň a hlad. Kde nemá co na sebe. Kde se klepe zimou. Rozdělit se. Později to zdůrazní Ježíš v podobenství o posledním soudu. K Janovi přichází zástupy lidí, a mezi nimi celníci a vojáci. Kdo by to řekl, že právě tito. Celníci měli své jisté. Dost si toho nakradli, dost se našidili druhých lidí, napodváděli. Okrádali běžného člověka i státní kasu. Nic nového pod sluncem. Opět. A vojáci? Násilníci, rabijáci. Obávaná i pohrdaná složka lidské společnosti. Přichází ke křtu s otázkou, co máme dělat na rtech. Janovy odpovědi jsou překvapivé. Neříká totiž nic závratně překvapivého. „Dělejte jen to, co máte dělat a chovejte se při tom slušně. Eticky. Nechovejte se nemravně. Nevyužívejte situace ve svůj prospěch, na úkor druhých. Nezneužívejte svého postavení, nezneužívejte toho, že se vás lidé bojí. Jen plňte poctivě své povinnosti. To stačí.“ Je to mnoho nebo málo? Stačí to.

Milé sestry, milí bratři, zdá se, že připravovat cestu Páně je něco z jiného světa, kdesi z nebeské krajiny. A kdo ví, zdali to sem, do toho našeho světa patří, zdali se to sem vůbec hodí. A ono to není z jiného světa a pro jiný svět. Ono je to z našeho světa a pro náš svět, z našeho života a pro náš život. Dělat to, co máme dělat, a nechovat se při tom nemravně. Chovat se eticky. Chovat se dobře. A dobré je to, co pomáhá druhému člověku žít, co podpírá jeho život, co podpírá jeho důstojnost, podporuje jeho kvalitu. Je to mnoho nebo málo? Stačí to. A jestli to stačí i nám, pak byl volající na poušti slyšen a vyslyšen.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz