0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
1. neděle postní (17. února 2013)
Jakub 1; 12 - 15

Text kázání: Jakub 1; 12 - 15
(12) Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují.
(13) Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší.
(14) Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.
(15) Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt.


Každý věřící člověk občas prochází zkouškou. A když pročítáme bibli, rychle zjišťujeme, že je to pro člověka žijícího s Bohem vlastně něco docela běžného, skoro se mi chce říci normálního.

Vůbec to není tak, že by Bůh nad lidmi, co v něj uvěřili, rozprostřel jakýsi protiraketový štít, od nějž se odrážejí všechny útoky zlého světa kolem. Právem sice vyznáváme Boha jako svého ochranitele, jako skálu, pavézu, hrad přepevný. Jenže to neznamená, že bychom žili v náboženském akváriu a přes jeho sklo pozorovali, jak se to tam venku mele a nám se nemůže nic stát.

Může se nám stát leccos. Může nám někdo ublížit. Můžeme my ublížit jiným. Můžeme vážně onemocnět. Může nám ztroskotat vztah. Můžeme se těžce zadlužit. To vše se stává i věřícím. Není nám předem zajištěna procházka růžovým sadem. Nemáme záruku, že na své cestě nikdy neklopýtneme a nikdo nám na ní nenastaví nohu.

Různá protivenství, jež nás potkávají, někdy nazýváme zkouškami. Tím už jim dáváme určitý význam a snad i smysl. Nejsou tu jen tak pro nic za nic. Jsou to úseky života, kterými musíme projít. A velmi záleží na tom, jak jimi projdeme. Jak se vůči tomu, co se nám právě děje, zachováme. Můžeme prohrát i zvítězit. Můžeme se zhroutit, ale i obstát. Co tě nezabije, to tě buď posílí, nebo tě může také zlomit, můžeš zahořknout, ztratit chuť do života, ba dokonce vůbec ztratit důvod vstát ráno z postele zvlášť tehdy, když zkouška trvá příliš dlouho a nevidíš naději na zlepšení.

Samozřejmě je na místě otázka, kdo ty zkoušky na nás vůbec sesílá a proč to dělá. A nevyhnutelně nás napadne myšlenka, že to dělá Bůh sám.

To zní možná na první poslech hrozivě. Ve skutečnosti je to ale pro mnoho lidí útěcha. Mohu si říci: To, co se teď se mnou děje, není slepá náhoda, osud, ani spiknutí nepřátel nebo ďáblova hra. Je to Boží záměr. Bůh tam kdesi vzadu to má pod kontrolou. Chce mě vytříbit, zocelit, přivést k dokonalosti, a tak mě posílá do ohně. Ale protože mě tam posílá Bůh a nikdo jiný, můžu si být jistý, že ta zkouška bude přiměřená, tak akorát, aby mě zušlechtila, ale zároveň nezničila. Prostě šitá na míru mým schopnostem a silám.

Apoštol Jakub ale vidí věci jinak. Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Svést všechno na Boha totiž může také být hezká omluvenka mého případného selhání. My hříšníci jsme už takoví, že si vlastní hřích všelijak ospravedlňujeme, bagatelizujeme, anebo svádíme na druhé, to ostatně patří k podstatě hříchu. Bylo tomu tak už od počátku. Před Bohem kličkující Adam se může ohradit, že ho svedla Eva; Eva zas může vše svalit na hada. Já nic, já muzikant: to Bůh to tak hloupě zařídil, že stvořil strom, aby pro nás byl pokušením, a k němu pro jistotu i hada, aby dílo zkázy dovedl do konce.

Také dnes se s podobným postojem setkáváme. Při troše snahy lze omluvit každé jednání. A dokonce taková omluvenka může znít i velice učeně a vědecky, to jí dodá na věrohodnosti. Za všechno prý můžou naše sobecké geny, co nám velí prosazovat sebe na úkor druhých. Nebo vrozená agresivita, která je vlastně dobrá, protože nám umožňuje přežít. Nebo nedobré rodinné prostředí, které jsme si přece dobrovolně nezvolili a ono nás zformovalo do podoby zločince. Nebo dočasná nepříčetnost a já nevím co ještě. Pak ovšem není vinen nakonec nikdo.

Proti takovému všemožnému vykrucování Jakub trvá na tom, že Bůh nikoho ke zlému nepokouší. Nemůžeme ani říci, že by nás stvořil tak, abychom pokušení prostě nemohli odolat. Podle Jakuba nás svádí naše vlastní žádostivost. Je pravda, že se v nás uhnízdila hodně hluboko a je těžké se jí postavit. Ale není to nemožné. Jsme to my sami, kdo se rozhodujeme. Velmi často dokonce víme, že něco děláme špatně a přesto do toho jdeme.

Nikoho z toho tedy vinit nesmíme, jen sami sebe. Bůh si nelibuje v tom, že by před nás čas od času kladl různá hříšná lákadla a čekal, jestli skočíme na lep nebo ne. Ostatně nevím, proč by to vůbec dělal. Takhle zlomyslně a škodolibě se chováme k sobě navzájem, ale nikoli Bůh k nám. Pokud někdo pokouší, tak je to spíš satan – pokušitel. Ale ani o něm se tu kupodivu nemluví, asi proto, aby si zas někdo nemohl říci: já jsem v tom nevinně, to ďábel to ve mně všechno spískal.

Pokušení má velice blízko ke zkoušce. V řečtině se dokonce obojí označuje jedním výrazem. Jsem ale rád, že v češtině na to máme slova dvě, a můžeme proto mezi obojím rozlišovat. Vždyť životní zkouška je opravdu něco jiného než ďábelské svody. Je pravda, že někdy obojí splývá v jedno. Věřící, kterého stíhá jedna rána za druhou, je v pokušení začít Bohu zlořečit. A když ne přímo zlořečit, tak aspoň vůči Bohu vychladnout, zlhostejnět – což je možná ještě horší než to zlořečení. Ne každý je tak pevný a Bohu věrný jako Jób, který se nenechal převálcovat ani vlastním neštěstím, ani dobře míněnými řečmi svých druhů.

Opět se ale vynoří otázka, jestli to zlé, co se v našem životě přihodí, nemůže být třeba Boží zkouška. Když si zpřítomníme úvodní scénu Jóbova příběhu, mohli bychom být nakloněni si to tak představovat. Jenže Jóba přece pokoušel ďábel. Bůh mu pouze v tu chvíli ponechal volnou ruku. Tím se nám naznačuje cosi důležitého: Bůh netestuje naši víru tím, že nám všelijak znepříjemňuje život a pak čeká, jak na to budeme reagovat. Proč by Bůh měl naši malou a všelijak kolísající víru ještě víc otřásat a vystavovat ji nebezpečí, že úplně zahyne?

Vždyť Bůh naopak víru probouzí, upevňuje a občerstvuje. V evangeliích nikdy neslyšíme, že by Ježíš třeba na někoho seslal malomocenství nebo slepotu, aby zpruboval jeho víru. Naopak velmi často slyšíme o lidech, kteří už víru málem ztratili, a Ježíš je opět postavil na nohy. Bůh není ten, kdo zkouší, ale naopak ten, kdo nám spěchá na pomoc, když zkouškou procházíme. Tehdy se o něj smíme opřít a svěřit se jeho vedení. Je v té zkoušce s námi.

Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, říká Jakub. Je to trochu zvláštní blahoslavenství, srovnáme-li ho s těmi, která pronesl Ježíš. Ten přece nekladl žádné podmínky, nežádal žádný náboženský nebo mravní výkon. Bůh je nablízku právě lidem, kteří žádný takový výkon už ani nejsou schopni podat: chudí v duchu, plačící, žíznící, pronásledovaní. Přiznám se, že více než Jakubovo blahoslavenství pro nábožensky zdatné, kteří projdou pokušeními a protivenstvími bez jediného šrámu, mě potěšuje slovo apoštola Petra, který pouze říká: i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni.

Možná ale Jakubovi trochu křivdím. Vavřín života je přece zaslíben těm, kdo Boha milují. To také může znamenat: ne jen pro křesťanské superhrdiny, ale pro všechny, kdo se ani v různých těžkých chvílích nepřestali držet Božích zaslíbení. Ano, občas námi něco pěkně otřese, občas se nám podlomí kolena, nezvládáme všechny trable tak, jak bychom měli. A někdy taky popustíme uzdu vlastní žádostivosti, selžeme, zraníme. Jde ale o to, abychom se v tom všem spolehli na Boha. Když to uděláme, je šance, že nám ta životní zákruta nebo přímo ztroskotání bude k něčemu dobré. Bůh si ji může použít k našemu dobru. Třeba díky ní zas o kus dozrajeme.

Sestry a bratři, touto nedělí vstupujeme do postní doby. V ní se máme zamyslet nad tím, kým vpravdě před Bohem jsme. Bible nám důrazně připomíná, že si o sobě nic moc myslet nemáme. Jsme ohroženi pokušením a těm pokušením také podléháme. Někdy s chutí, když s vidinou prospěchu a zisku žádostivě saháme po tom, co nám nepatří, drápeme se na místa, která nám nenáležejí a odstavujeme všechny, kdo se nám při té ďábelské jízdě postaví do cesty.

Někdy ovšem spíše než pokušení podléháme zkouškám, které na nás dopadají. A neděláme to z žádostivosti, nýbrž ze zoufalství. Výsledek je ovšem stejný. Od Boha nás nevzdaluje jen bezohledná cesta nahoru, ale stejně tak i beznadějná cesta dolů. V obou případech už s Bohem přestáváme počítat, ocitá se mimo obzor našich plánů a představ.

A tak můžeme říci, že jsme to my, kdo nakonec Boha pokoušíme. Zkoušíme, kam až sahá jeho trpělivost a zda nám opravdu odpustí sedmdesátkrát sedmkrát.

Jakub nás ovšem ani v této věci nenechává na pochybách: Bůh se nedá námi pokoušet a sám nás nepokouší. Zůstává nám věrný i tam, kde selháváme a prohráváme. Ten, který sám na sobě v Ježíši Kristu poznal ďáblovo pokušení, nám dává v protivenstvích obstát.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz