0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
26. listopadu (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
27. listopadu (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
29. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle postní (24. února 2013)
Matouš 15; 21 - 28

Text kázání: Matouš 15; 21 - 28
(21) Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu.
(22) A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“
(23) Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“
(24) On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“
(25) Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“
(26) On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“
(27) A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“
(28) Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva.


Je věřících lidí ve světě hodně nebo málo? Čím dál víc se přikláním k odpovědi, že hodně; je jich asi sedm miliard, tedy hodně, neboť lidstvo se rozmnožilo. Schopnost věřit si v sobě nese každý, kdo se narodil jako člověk, ať už se hlásí k nějakému vyznání, k nějakému náboženství nebo ne. Někdo z nás lidí pak schopnost víry investuje do své vlastní dovednosti, někdo v genialitu těch kterých politických vůdců, někdo v neviditelnou ruku trhu či ideu sociálně spravedlivé společnosti, jiný v osudovost horoskopů a účinnost homeopatických léčiv. Něčemu, ba i v něco, věří každý a obvykle se v jednom člověku sejde a spolunažívá vícero takových věr najednou.

Ne každý ovšem věří, že Ježíš je Kristus. To věří alespoň formálně jenom menšina lidí, ke křesťanství se hlásí dnes třetina obyvatelstva planety Země. Žhavé jádro křesťanství je víra, že právě Ježíš Nazaretský se vším, co kdy pověděl, vykonal a vytrpěl, je cesta, pravda i život. Tuto víru v sobě i my zde shromáždění chováme, té se držíme, neboť jsme ji rozeznali mezi všemi možnými věrami jako tu nejkvalitnější, jako tu pravou. V někom jiném než v Kristu spasení nehledáme, jinou víru nevyznáváme.

Otázka však je, zda je naše víra velká či malá. Odpověď je nasnadě, podal ji i za nás jeden člověk, o němž se píše v Markově evangeliu (Mk9, 24). Ten na Ježíšovu výpověď „všechno je možné tomu, kdo věří“ zareagoval slovy „věřím, Pane, spomoz nedověře mé.“ Ten člověk to jednou provždy vystihl: naše víra je vždycky smíšena s nedověrou, s nevírou, vždycky je nedostačivá, nepřenáší hory a vůbec toho zmůže jenom málo.

Máme ve zpěvníku píseň č. 334, takovou hodně údernou, středověkou, kde stojí „nevěrný, nekřesťan, pochybovat přestaň, naše víra je jistá, založená na Krista.“ Budeme-li ji o Velikonocích zpívat, tedy za toho nevěrného nekřesťana si dosaďme nikoli někoho cizího, mohamedána například, ale každý sám sebe, neboť v každém z nás bytuje jakýsi nevěrný, nevěřící pohan. Kdo věří, ten nikdy nebude odsuzovat nevěru druhých, nikdy nepovede proti těm psům pohanským svatou válku, nýbrž bude zametat před vlastním prahem a v pokoře volat „smomoz Pane, nedověře mé.“

Ale víra v Ježíše Krista, i když je malá, nedověřivá, teprve zárodečná nebo už jen zbytková, je pořád lepší než vůbec žádná. Nepohrdejme tzv. vlažnými křesťany, kteří do kostela zajdou jen málokdy, o své víře toho moc nepovědí a asi opravdu věří jen málo. Však čteme v evangeliu Matoušově o kapitolu dříve, že Petr, jednička mezi Ježíšovými učedníky, dostane strach z rozbouřeného moře a začne tonout. Ještěže tu byla Ježíšova podaná ruka, té se Petr chopil a dobře to dopadlo. Ježíš pak označí Petra za malověrného, málo věřícího. Nu, a tak to chodí. Malá, chabá víra člověka nenese a neudrží nad hladinou. Ale i ta nepatrná víra je pořád ještě víra. Kdyby Petr neměl vůbec žádnou víru v Ježíše, tak ani nezkoušel chodit po vodě, ani by nebyl z vody vytažen, on by na té loďce s Ježíšem vůbec nebyl, byl by doma, ve své rybářské firmě a vyřizoval tam nějaké zajímavé zakázky. Ježíš by ho nezajímal vůbec. Za malost své víry nebyl Petr Ježíšem poslán ke dnu, ale ani nebyl pochválen.

Východiskem dnešního kázání však je příběh, kde se ukázalo, že víra přece jen může být také veliká a silná natolik, že ji sám Pán Ježíš za velikou uzná a veřejně pochválí. Takto, až na věky, pochválil Ježíš víru kananejské ženy.

V čem vlastně spočívala ta její víra, veliká, chvályhodná, příkladná? Snad by se to dalo vyjádřit třemi slovy: očekávala bez nároků.

Pocházela ta žena z okolí měst Týru a Sidónu, tedy je to kananejka nebo se říkalo Féničanka, což vyšlo nastejno, v očích věřících židů byla prostě pohanka. Patří do množiny pronárodů, není zahrnuta do hrstečky Bohem vyvolených, s nimiž Hospodin, Pán světa a jeho dějin, uzavřel smlouvu. Jednou i pohané dojdou spásy, ale jen a pouze skrze Izrael, Bohem vydělený a posvěcený lid. Jednou, až přijde Mesiáš, i oni přijdou k hoře Siónu klanět se Hospodinu. Zatím jsou pohané surovina, s níž Bůh nepracuje; spíš překážejí a svým množstvím i svou neurčitostí jsou pro vyvolený Boží lid ohrožením. Tak to ten lid vyvolený, lid izraelský, se své většině chápal.

Žena Féničanka zřejmě už něco málo slyšela o Ježíši, nejspíše o jeho uzdravovacích schopnostech.Takové zprávy, že je někde někdo, kdo účinně pomůže od nemoci, se šíří rychle i bez internetu.Vydala se za ním, zastihla ho, a oslovila. To oslovení se jí povedlo, dodnes ho užívají křesťanské církve ve své liturgii:„Smiluj se nade mnou, Pane,“ Eleison me, kyrie,“ v českém Svatováclavském chorálu „kyrie eleison“.

Ježíš ale na její volání nic nedbá. Žena svou žádost opakuje, hlasitě a do omrzení. A Ježíš na to nic. Jako by to byl někdo jiný než Ježíš, jak ho z evangelií známe. Tady se proměnil v Ježíše neoblomného, netečného vůči prosbám, lhostejného vůči lidskému neštěstí. Matka vykřičí, vystaví své neštěstí. Všem to poví, že dcera, asi jediné dítě své matky, je zle posedlá, doslova zle „zadémonovaná.“ Přece na démony je Ježíš odborník, vymítá je většinou snadno a rychle, někdy pouhým slovem a někdy i ve velkém, však se Ježíš slitovává, nechává se zastavit na svých cestách, nechává se vyrušit ze svého poslání, jímž je kázání evangelia a někdy dokonce uzdraví dřív, než ho o to kdo prosí.

A tady nic, žádná odezva na úpěnlivou prosbu, žádné smilování. Ježíš nereaguje, jde to mimo něj. Učedníci už tu situaci shledávají poněkud trapnou, vždyť ta žena pořád křičí, nám to vadí, že tady tak vyvádí, kdo to má pořád poslouchat. Tak nás jí Pane zbav, přemlouvají Ježíše, zažeň ji nebo jí třeba vyhov a proveď zázrak, hlavně s ní něco udělej, ať už je od ní pokoj.

A Ježíš zázrak nevykoná a zdůvodní to. „Jsem poslán k ztraceným ovcím domu Izraelského.“ Tedy Izrael, jakoby říkal, že Izrael, lid smlouvy je mým působištěm. Nemylte se, nejsem nějaký lidumilný léčitel bez hranic, jehož jediným posláním či koníčkem je, aby se lidé všech zemí měli na této zemi dobře, těšili se dobrému zdraví a měli jasnou mysl. Ne, já jsem vázán na izraelský lid, na tento vyvolený vzorek potomstva Adamova, skrze jehož dějiny uskutečňuje Bůh svůj plán spásy, plán vykoupení celého světa. Jsem vázán na toto Boží vyvolení, na Boží smlouvu s Izraelem. A z toho neustoupím a žádný křik mne neoblomí.

Féničanka se dostane až do Ježíšovy blízkosti, padá před ním na kolena a škemrá: „Pane, pomoz mi.“

A teď přijde z Ježíšových úst odpověď naprosto šokující, jakou bychom čekali od nějakého hrubiána a ne od laskavého Ježíše. „Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psiskům.“ Vždyť co řekl Ježíš, to je snad žalovatelné, nazvat někoho psem, no to je urážka i tady v Evropě, natož v Orientě. Féničance se nejen nedostalo od Ježíše splnění její prosby, ale navíc ji Ježíš ponížil. Rozuměli bychom té ženě, kdyby si to nenechala líbit, na hrubý pytel vyšila nějakou hrubou záplatu, nebo se alespoň hrdě zvedla a odkráčela. A ona ne.

Místo, aby Ježíši tu urážku vrátila nebo volky nevolky spolkla, ona tu urážku přijme jako pravdu o sobě. Nemáš nárok, řekl jí Ježíš, psi nemají nárok. A žena tuto pravdu Ježíšových slov přijímá. Nemám nárok, je to tak, na vůbec nic nemám nárok, ani na ty zbytky a drobky. Nedovolávám se před Tebou synu Davidův, svých lidských práv ba ani práv zvířat, když už jsi mne nazval štěnětem. Nemám nárok na tvou laskavost, ba ani právo na slušné zacházení. Nemám před tebou právo na nic. Máme jen touhu po těch drobcích, po odpadcích tvé milosti, protože od tvé milosti očekávám vše, i uzdravení mé dcery z posedlosti.

Žena Féničanka tak předvedla, co je to víra příkladná, víra veliká.

Malá, nicotná víra Bohu předkládá své nároky a svá práva. Malověrný jako by říkal Bohu toto: z toho, že jsem se uvolil v tebe věřit, plynou pro tebe, Bože i jisté povinnosti. Musíš na mne být laskavý, milostivý, dobrotivý, zvedat mé sebevědomí, obstarávat zdraví. A když něčeho dopřáváš jiným, já to chci taky, to je přece mé lidské právo! Zajisti, ať se mi dobře daří, ať mé děti jsou zdravé, zdárné a šťastné. Když mi to neobstaráš, to mne těžce zklameš a já v tebe pak třeba i přestanu věřit.

Malá víra neboli malověrnost neustále doplňuje seznam nároků vůči Bohu.Ve skutečnosti ale nic velkého od Boha neočekává. Očekává jen splnění svých přání. Neočekává, že Bůh má pro nás připravené tak skvělé věci, že kvůli nim stojí za to i strpět urážky a ponížení, unést jeho mlčení k našim modlitbám, jeho neodpovídání, jeho netečnost. Velká víra ví, že stojí za to nechat se od Boha odstrkovat, ponižovat, dohánět k zjištění, že jsme nicky a ubožáci a hříšníci. Že si nic u něj nárokovat nemůžeme a že jsme před ním takhle malí, jako ti malí pejsci.Velká víra se nenechá odradit tvrdým Božím slovem, které nás odhaluje jako ubožáky s nulou až minusem na kontě našich skvělostí. Velká víra se nenechá odradit tím, že Bůh některé nazývá ovcemi, jiné psy a vyvoluje ke spáse koho chce.Velká víra ví, že je dobré se tohoto Boha přidržet, protože i jen drobky jeho milosti znamenají věci, které oko nevídalo, ucho neslýchalo a která ani na srdce lidské nevstoupily.

Žena Féničanka se neurazila, když jí Kristus připomněl, že náleží mezi pohanské psy. A dopadlo to tak, že byla nakonec Ježíšem pochválena jako vzorně věřící, a počtena mezi ovce domu izraelského, mezi vyvolené. A to je ta skvělá novina dnešní perikopy. Do Božího vyvolení, do odvěkého plánu spásy, který jde skrze nepočetný, menšinový Boží lid, lze díky Kristu dodatečně vstoupit, a to i dnes a tady. Vstupenkou do nadčasového Božího vyvolení je víra, Veliká víra, která si na nic nedělá nárok a všechno očekává.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz