0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
2. prosince (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
3. prosince (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
4. prosince (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
5. prosince (sobota)
9:00 – 10:00 Snídaně s hostem přes Google Meet
6. prosince (neděle)
9:30 mezinárodní bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Hod Boží velikonoční (31. března 2013)
Izajáš 25; 6 - 8

Text kázání: Izajáš 25; 6 - 8
(6) Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné.
(7) Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy, přikrývku, která přikrývá všechny pronárody.
(8) Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin.


Už odpradávna slavili křesťané Velikonoce jako veliké vítězství. Vítězi k poctě zpívejme, znělo dnes i naším kostelem.

Kristus zvítězil především nad svými protivníky. Vždyť ti už se radovali z jeho definitivního umlčení a správně předpokládali, že po jeho smrti se odmlčí i jeho stoupenci. Zvítězil ale i nad malověrností a ustrašeností svých učedníků. Vždyť ti po smrti svého Mistra už od Boha nečekali vůbec nic, zato čekali, že se jim jejich někdejší podpora Ježíše nyní velmi nevyplatí. A konečně a především zvítězil Kristus i nad samotnou smrtí a všemi silami zmaru. Vždyť on do nich vstoupil, naplno na sobě zakusil jejich sílu, ale nebyl jimi přemožen.

Velikonoční neděle toť ovšem den vítězství, které slaví nejen Boží Syn, ale smíme ho slavit my všichni. Ježíš ho vybojoval nejen pro sebe, ale i pro nás. Jak jsme ale k tomu vítězství přišli? Vždyť jsme pro něj vůbec nic neudělali! Trochu jako sportovní fanoušci, kteří oslavují výhru svého fotbalového týmu, aniž se na ní sami podíleli, snad jenom tím, že přišli fandit. Ale stejně se radují, jako by ji sami vybojovali.

Ano, my věřící se chlubíme tak trochu cizím peřím, cizím vítězstvím, které je ale zároveň naše. Kdo se chlubí, nechť se chlubí v Pánu, říká apoštol Pavel. A právě to nyní děláme. Sami sotva můžeme být na sebe pyšní, ale Kristus nám důvod k oslavě a radosti dává. Věříme, že Ježíšovo vzkříšení nebyl nějaký ojedinělý zázrak, nebyla to žádná kuriozita či ukázka, co obdivuhodného Bůh také dokáže, aby se pak zase nadlouho odmlčel a s divy podobného druhu přece jen šetřil. Tady se provalilo něco nového, co už se nedá zastavit a co jednou zasáhne celý svět.

Když hovoříme o vítězství, nesmíme ovšem zapomenout ani na poražené. Jedno bez druhého si nějak neumíme představit. Jedni se radují, ale druzí jsou pokoření, zdecimovaní nebo dokonce vyhlazení. V bibli se o takových výhrách jedněch a prohrách druhých hovoří nesčetněkrát.

Když izraelští proroci ohlašují Hospodinovo vítězství, je tam také plno pláče, krve a skřípění zubů. Poraženými bývají často cizí národy, které Izrael ohrožovaly, utiskovaly a zotročovaly a Bůh je za to potrestal. Nejednou je to ovšem sám Izrael, kdo utrpí porážku od pronárodů, avšak i v takovém případě je to Hospodinovo vítězství: Bůh už nemůže strpět nevěrnost a neposlušnost svého lidu, a proto se obrací proti němu a vydává ho do rukou nepřátel.

Izajášovo proroctví, které jsme dnes slyšeli, je ovšem jiné. Také zde je Bůh vítěz, dokonce se zde o něm hovoří jako o Hospodinu zástupů, což je doslova přeloženo: Hospodin vojsk, vrchní velitel ozbrojených sil. Po vítězném tažení vstupuje na svou horu, kde sídlí, na horu Sion. Právě tak, jak to dělávají králové vracející se slavně z války. A nyní by měl následovat triumfální rituál: za vojskem jde v okovech potupný průvod poražených, nyní už poddaných vítězného národa. Jsou přivedeni ke svému novému panovníkovi, aby se mu poklonili a tím stvrdili svou porážku. Nepřicházejí ovšem s prázdnou, spolu s nimi by se tu měly objevit vozy až po okraj naložené válečnou kořistí.

Přesně tak to čteme v některých proroctvích o příchodu Božího království. Třebaže Boží lid tak často v dějinách končil v poli poražených, nakonec, až přijde den Páně, bude spolu se svým Bohem slavit triumf. A k němu patří také průvod národů putujících na horu Sion, aby se sklonili před Hospodinem, který přece Izraelovo vítězství vybojoval. S sebou nesou drahocenné dary, jimiž dávají najevo svou loajalitu novému panovníkovi. Třeba v žalmu 72. čteme: Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, budou odvádět daň králové Šeby a Seby, všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit. Ani Izraelci samotní samozřejmě nepřijdou zkrátka. Vždyť z jejich někdejších nepřátel se stanou podrobení otroci: Stanou zde cizáci a budou vám pást ovce, synové ciziny budou vašimi rolníky a vinaři, čteme v jiném proroctví. Inu: sláva vítězům a běda poraženým.

Izajášovo proroctví ovšem všechny tyto představy obrací naruby. O žádných poražených tu totiž není řeč, jen o vítězství. Je to vítězství, které není na úkor druhých. Není to totiž vůbec vítězství nad někým. Z Božího triumfu tu mají prospěch a radost všichni. Místo toho, aby cizí národy a jejich králové před Boha poníženě předložili dary, Bůh sám pro ně cosi připravuje.

Bude to hostina, a ne ledajaká. Vybral pro ně to nejlepší ze svého bohatství, to nejvyzrálejší víno a ty nejskvělejší kousky masa. Všechny pronárody usednou za stůl spolu s Hospodinem. Nejsou tu tedy v roli pouhých služebníků, kterým je při té velké hostině nanejvýš dovoleno dolévat poháry. Také oni jsou přizváni, aby slavili.

A protože tu nejsou žádní otroci, nejsou tu ani žádní páni. Pozoruhodné je, že vyvolený lid nemá mít v Božím království žádné přednostní postavení. Říká se tu o něm pouze to, že z něj Hospodin sejme potupu. Ta potupa často plynula právě z toho, že vyznávali Hospodina a spoléhali se na jeho zaslíbení. Za to je stíhal jen výsměch, ústrky a pronásledování, v minulém století dokonce pokus o jejich naprostou likvidaci. Ale ani minulé prožité ponížení Izraele nezakládá právo na nějaké zvláštní zacházení a povýšení nad ostatní. Jejich největší rehabilitací za prožité utrpení je, že se jejich naděje skutečně naplní. A tak všechny národy země, včetně toho izraelského, tu sedí vedle sebe u stolu jako rovný s rovným, nikdo není Bohu blíž nebo dál.

Jaký že to ale vlastně mají důvod k oslavě? Nic menšího, než že se Bůh ujímá vlády nad svým stvořením. A to právě znamená konec všem vítězstvím jedněch, která s sebou nutně nesou prohry druhých. Boží vláda je vládou pokoje, a to skutečného, ne jen předstíraného, ukrývajícího nespravedlnosti, z nichž po čase zas povstanou další konflikty. Vždyť každá hostina je znamením smíření a Boží hostina je smířením naprostým a univerzálním.

Jednou provždy bude odstraněna vzájemná nenávist. Právo silnějšího, životaschopnějšího a konkurenceschopnějšího přestane platit. Bůh sám nás smiřuje a napravuje naše vztahy. My sami si neumíme vzájemně podat ruku na znamení bratrství a jednoty, to Bůh nám podává ruku a vytahuje nás z bahna nekonečných sporů a násilí. Kdo je pozván k hostině, tomu je odpuštěno a ten zároveň sám odpouští svému bližnímu, protože i jeho bližní je přece Bohem milovaný a pozvaný. Všichni si připijeme na společné vítězství: bývalí vítězové i bývalí poražení, slabí a silní, ti, co uspěli, i ti, kteří přišli zkrátka.

Je tu však ještě jeden, větší důvod slavit Boží vládu na nebi i na zemi. Prorok Izajáš mluví o jakémsi závoji, který zahaluje všechny národy. Je to závoj smuteční, který si na sebe bere člověk truchlící při ztrátě někoho blízkého. Dokud bude člověka dusit závoj smrti, nebude jeho radost nikdy úplná. Dokud se bude na světě umírat, budou i do kalichů s tím nejvyzrálejším vínem vždycky přimíchány také slzy: slzy nad těmi, kdo se hostiny už nedožili, kdo se stali nevinnými oběťmi lidských nepokojů, kdo předčasně odešli kvůli zákeřným chorobám.

Ale Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, ujišťuje nás prorok. Pán kraluje nejen nad všemi lidmi a všemi končinami. Jeho panství sahá i tam, kde my vidíme jen temnotu, černou díru, z níž nás nemůže nikdo zachránit. Ani smrt samotná není oblastí, kam by Boží ruka nezasáhla, není regionem, který by se mohl chlubit svou autonomií a nezávislostí. Bůh se má ujmout vlády i nad smrtí, která prozatím beznadějně vládla nad námi.

Když dnes slavíme velké vítězství nad smrtí, nesmíme zapomenout, jak toto vítězství bylo vybojováno. Vždyť Ježíš se pro nás nejprve stal poraženým. Jeho cesta nebyla triumfálním tažením vojevůdce, který kosí nepřátele jako obilí. Jeho kroky směřovaly právě za poraženými, za lidmi, které ochromovaly a deptaly různé nemoci a postižení, které zotročovali zlí duchové, za opovrženými a znevýhodněnými. Jim zvěstoval Boží vítězství nad vším, co člověka trápí a bere mu jeho důstojnost a lidství. S nimi také stoloval a tím jim ukazoval, že také na ně Bůh pamatuje, také pro ně má připravené místo na své svaté hoře, aby je tam pohostil přečištěným vínem a tučným pokrmem.

Nakonec Ježíš sám naplno zakusil úděl těch, k nimž přicházel. Sám zažil hanbu, výsměch a porážku. A právě proto, že jeho slavné vítězství bylo nejprve hanebnou porážkou, platí toto vítězství i pro nás. Bůh v Kristu sestoupil až do pekel nejhlubších a právě tím peklo přestalo být peklem, smrt přestala být smrtí. Ani v té nejtemnější noci už nejsme sami. Bůh tam prošel už před námi a vztyčil tam prapor svého vítězství. Místo bez Boha a bez naděje se stalo místem, kudy vstupujeme na Boží hostinu. A tak i my odhoďme smuteční závoj a radujme se.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz