0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
12. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
16. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Velký pátek (29. března 2013)
Jan 19; 28 - 30 + 38 - 42

Text kázání: Jan 19; 28 - 30 + 38 - 42
(28) Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl: „Žízním.“
(29) Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům.
(30) Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu skonal.
(38) Potom požádal Piláta Josef z Arimatie – byl to Ježíšův učedník, ale tajný, protože se bál Židů – aby směl Ježíšovo tělo sejmout z kříže. Když Pilát k tomu dal souhlas, Josef šel a tělo sňal.
(39) Přišel také Nikodém, který kdysi navštívil Ježíše v noci, a přinesl asi sto liber směsi myrhy a aloe.
(40) Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s těmi vonnými látkami do lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem.
(41) V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován.
(42) Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko.


Milé sestry, milí bratři,

vše se děje tak, jak bylo tehdy zvykem a jak je obvyklé. Ježíš umírá a je pohřben. Není sám ve svém umírání. Doprovází ho jeho matka a teta a také učedníci. I ten jeho milovaný učedník Jan. Kdyby to nebylo tak drastické umírání na kříži, řekli bychom si, že je to vlastně to nejlepší, co může člověka při umírání a smrti potkat. Totiž to, že ho doprovází jím milovaní a jeho milující. Ale i tak. Ježíš není sám. To až v té docela poslední chvíli, až při překročení prahu zůstává člověk sám a sám zůstává i Ježíš. Však vzpomeňme na jeho výkřik z kříže, který zmiňují evangelisté Matouš a Marek: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Člověk prožije úplnou opuštěnost, než se ocitne v Boží náruči. Ale až k tomu prahu mohou ho doprovodit milující a milovaní. A pak je dokonáno. U těch milujících kolem kříže nebo u nemocniční postele nebo v hospici nebo doma v pokoji se rozhostí smutek, tečou slzy, přijde úzkost, ale nakonec se v duši člověka rozhostí pokoj a smíření. Konec útrap, konec bolesti. Americká lékařka Elisabeth Kubler-Rossová, která jedinečným způsobem provázela umírající i doprovázející, v jedné ze svých přednášek řekla: „Každý den mého života má v sobě kus Velkého pátku. Ono totiž mnoho lidí Velký pátek vnímá jako velmi smutný den, protože to byl den ukřižování. Ale bez ukřižování by nebylo vzkříšení. A nebýt bouří a vichřic v jejich životě, neumírali by moji pacienti klidně a s důstojností, s oním poznáním, k němuž bychom tu měli dospět a které bychom v okamžiku smrti všichni měli mít…“ Rossová se dostane až k tématu láska a řekne: „Láska si neklade podmínky. Na nic si nečiní nárok. Prostě je.“ Všimněme si: Láska Velkého pátku, Kristova láska. Na nic si nečiní nárok. Obětuje se. Jde až za hranice života. Tam, kam láska nás lidí nedosáhne, tam nás zachraňuje láska Kristova.

Ježíš viděl, že je vše dokonáno. Již víc nebylo potřeba přidávat, již nic se nedalo ubrat. Dílo zachraňující lásky se naplnilo. A tak již jen připomenutí, že se nic neděje náhodně. Slyšeli jsme při četbě 22. žalmu: „Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru, vrháš mě do prachu smrti.“ Ježíšovo „žízním“ k tomuto místu ukazuje. A pak sám Ježíš vyřkne: „Dokonáno jest.“ Všechno, co mělo být učiněno, učiněno bylo. Dokonáno je tam na Kristově kříži pro člověka. Pro nás. Dílo záchrany je dokonáno. Nikdo a nic víc nemůže pro naši záchranu vykonat.

Na Kristově kříži se dokonává i to, co jsme v životě nestihli, nezvládli, nedokončili. Co se nám nepodařilo. Čeho litujeme. Co již nestihneme. A přitom bychom tolik chtěli…Je dobré vědět to již teď. Četl jsem nedávno v knize australské autorky, která se dlouhodobě věnovala paliativní péči, BronnieWare „Čeho před smrtí nejvíc litujeme“ co člověka nejvíc mrzí, že nestihl, nedosáhl, dělal špatně a před smrtí toho lituje. „Kéž bych měl odvahu žít opravdu podle sebe ne podle očekávání druhých; kéž bych byl tolik nepracoval; kéž bych měl odvahu vyjadřovat své city; kéž bych si byl udržel vztahy se svými přáteli; kéž bych si dovolil být šťastnější.“ Ta lítost je poněkud pozdní a pro nás mohou být ony důvody k lítosti motivační. Protože ještě máme čas žít svůj život a ne podle druhých, méně pracovat a víc myslet na svůj vnitřní, duchovní život a odpočinek. Říkat těm lidem, u nichž to cítíme, že je máme rádi a jsme za ně vděční a jak mnoho pro nás znamenají a že nám je s nimi dobře. A děkuji a prosím a radovat se z nových setkání, udržovat stará přátelství a nacházet si na ně čas, nebát se být šťastný a štěstí plně prožívat. Ještě máme čas. A když přesto, a je to jistojisté, bude v závěru našeho života ještě mnohé, čeho budeme litovat, že jsme neuskutečnili, že se nám nepodařilo? Je dokonáno. Kristus dokonal za nás. To není jakási naše rezignace na život, nedostatek sebedůvěry nebo podceňování. To je realita. Ať se snažíme jakkoliv, stále zůstane ještě mnohé nedokončené. Kristovo dokonání za nás a pro nás nezbavuje sil a dynamiky a entusiasmu. Zbavuje nás životní křeče a spoutanosti, umožňuje počítat s našimi slabostmi a nedostatky, umožňuje přijmout sama sebe a také druhé takového a takovou, jací jsou. Nabízí prostor pro svobodnou kreativitu. Také taková je láska Velkého pátku. Na nic si nečiní nárok. Prostě je. A ta Kristova láska se obětuje. Jde až za hranice života.

A pak přijde pár přátel, kteří vyjádří svůj postoj a to vyjádření je statečné a účinné. Ještě před chvílí tajný Ježíšův učedník se pod vlivem prožité události zveřejní a statečně požádá o možnost pohřbít Kristovo tělo. Přizná se ke Kristu. A přichází další, Nikodém, také byl u Ježíše tajně v noci, aby nebyl poznán. Tváří v tvář Kristově smrti však vystupuje na světlo. Nese vonné masti. Udělají vše tak, jak je u Židů zvykem, tělo nabalzamují, zabalí do plátna a uloží do nového hrobu. Obvyklý pohřeb. Neobvyklé je však jednání těch zmíněných mužů.

Josef z Arimatie. Tajný Ježíšův učedník. A přitom člen židovské rady. Nijak pochvalně se o takových lidech evangelista Jan nevyjadřuje. Ve dvanácté kapitole čteme: „Přesto v Ježíše uvěřili mnozí z předních mužů, ale kvůli farizeům se k němu nepřiznávali, aby nebyly vyloučeni ze synagogy. Zamilovali si lidskou slávu víc než slávu Boží.“ Ano, nikterak lichotivé. Tak i Josef z Arimatie by mohl být ze židovské rady, která se nazývala synedrium, vyloučen. Vlastně to nebylo od Josefa vůbec poctivé. Byl v radě a při tom nesdílel její myšlení, postoje. Z tábora nepřítele, řekli bychom. Dvojí život. Událost Kristova ukřižování je však pro něj tak silným prožitkem, že již dál nemůže jednat tak, jako jednal dosud. Vystupuje z anonymity a veřejně se ke Kristu přihlásí. Při svém postavení si může dovolit požádat Římana Piláta o Ježíšovo tělo, které pak spolu s Nikodémem pohřbí.

A to je ten druhý muž. Nikodém. Také člen židovské rady. Můžeme si o něm myslet to stejné, co o Josefovi. Tajně, v noci, aby nebyl nikým spatřen, přichází za Ježíšem. A slyší od něj o znovuzrození. Nenarodí-li se kdo znovu z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Ono nové zrození je uvěřit v Ježíše Krista. Uvěřit tomu, co říká evangelista Jan o pár veršů dále. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Nikodém pochopil. Nyní ve chvíli, kdy spolu s Josefem pohřbívají Ježíšovo tělo, kdy se tak veřejně ke Kristu přihlásí, zcela jistě ví, co ono znovuzrození znamená. Pod silou víry v Krista se mění jeho život i životní postoje. Již o něm, ale ani o Josefovi z Arimatie neplatí, že si zamilovali lidskou slávu víc než slávu Boží. Protože si zamilovali Krista. Jejich láska si v tuto chvíli neklade žádné podmínky. Prostě je a jedná. Pro ty dva muže je impulzem, motivem, imperativem. Teď je zde někdo, komu jsme uvěřili, koho milujeme, a tak se musíme zachovat tak, jak nám náš vztah velí. Není důležité, co si o nás kdo pomyslí, není ani důležité, vystavíme-li se nějakému nebezpečí a již vůbec není důležité, ztratíme-li své místo v radě, přijdeme-li o své postavení. Láska Boží jedná tak, že obětuje Syna Ježíše Krista. Láska člověka jedná tak, že dělá to, co je přirozené, v danou chvíli důležité a vlastně jediné možné. Ti dva nemohli jinak. Člověk, který si zamiloval Krista, nemůže jinak. Láska Kristova ho sytí, aby s láskou přistupoval k lidem i jejich situaci. Nemůže jinak a ani to jinak neumí. To není jeho zásluha. To je pak jeho přirozenost, daná mu novým narozením.

Milé sestry a milí bratři, události Velkého pátku nás přivedly k nám samým. Kdo vlastně jsme v tom příběhu? Pokusím se nakonec o odpověď. Především jsme těmi, pro které je Ježíš ukřižován. Pro nás a pro náš hřích. Pak jsme těmi, kdo Ježíše křižují, kdo ho přibíjí na kříž. Přibíjíme ho hřeby našeho hříchu. Jsme také těmi, kteří přece jen umí podat žíznícímu nápoj.

I když to někdy bývá ocet. Jsme i Josefem a Nikodémem. Skrýváme svoji víru, co kdyby se nám někdo vysmál, co kdyby nás mohla někde v očích vlivných diskvalifikovat. A pak se zastavíme, zahledíme na Kristův kříž, uvěříme, že to pro nás umírá a necháme promlouvat naši lásku. Nemůžeme jinak. Nacházíme skutečné životní štěstí. V lásce, která jedná a která druhým přináší posilu a radost a naději. Stává se naší životní přirozeností. Kdeže ta láska začíná? Na Kristově kříži. Úžasný Velký pátek. I když poněkud posmutnělý. Ale již za chvíli, již třetího dne promění se v jásavou radost. Smrt bude přemožena. Díky Boží lásce.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz