0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
5. neděle po Velikonocích (5. května 2013)
Skutky apoštolské 11; 19 - 26

Text kázání: Skutky apoštolské 11; 19 - 26
(19) Po smrti Štěpánově nastalo v Jeruzalémě pronásledování. Ti, kteří se odtud rozprchli, dostali se až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie; slovo evangelia však zvěstovali jenom židům.
(20) Ale někteří z nich, původem z Kypru a z Kyrény, začali po svém příchodu do Antiochie zvěstovat Pána Ježíše také pohanům.
(21) Moc Boží byla s nimi, a veliké množství lidí uvěřilo a obrátilo se k Pánu.
(22) Zpráva o tom se dostala k sluchu církve v Jeruzalémě a bratří poslali do Antiochie Barnabáše.
(23) Když tam přišel a spatřil, co se z milosti Boží děje, měl radost a povzbuzoval všechny, aby ve svém rozhodnutí setrvali a zůstali Pánu věrni.
(24) Byl to muž dobrý, plný Ducha svatého a víry; a tak bylo mnoho lidí přivedeno k Pánu.
(25) Proto se Barnabáš odebral do Tarsu, aby vyhledal Saula.
(26) A když ho nalezl, vzal ho s sebou do Antiochie. Pracovali spolu v tamější církvi po celý rok a vyučovali velké množství lidí; a právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany.


Církev se zrodila v Jeruzalémě skrze svědky Ježíšova vzkříšení. Poté, co na ni o Letnicích sestoupil Duch svatý, rostla přímo výbušně.

Po Štěpánově umučení vypuklo velké pronásledování jeruzalémské církve. Všichni kromě apoštolů se rozprchli po celém Judsku a Samaří, putovali až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie a zvěstovali evangelium pouze Židům. V důsledku toho se vytvářelo společenství Ježíšových učedníků, které bylo složeno pouze z Židů, ale odlišovalo se od židovské synagogy. Avšak někteří z nich, muži z Kypru a Kyrény, šli do Antiochie a začali zvěstovat dobrou právu o Pánu Ježíši také Řekům. Bylo to proto, že v nich působil Duch svatý. Boží ruka byla s nimi, a tak veliké množství lidí uvěřilo a obrátilo se k Bohu. Tak se židovské společenství Ježíšových učedníků proměnilo v mnohonárodnostní církev, v níž žili Řekové a Židé vedle sebe. Apoštolové v jeruzalémské církvi se o tom dozvěděli. Díky zkušenostem apoštola Petra už poznali, že Bůh otevřel spasení také pohanům. Proto poslali do Antiochie Barnabáše, řeckého Žida z Kypru, na pomoc zdejším bratrům a sestrám. Barnabáš byl dobrý muž, plný Ducha svatého a víry. Novou situaci v Antiochii vnímal s radostí, jako důkaz Boží milosti.

Soužití Židů a Řeků mohlo přinášet komplikace a nepříjemnosti. Náš sbor v Kobylisích je multietnický, stejně jako ten v Antiochii. Můžeme si tedy snadno představit, jaké problémy mohly nastat v prvním mnohonárodnostním sboru v Antiochii. Možná byla obtížná komunikace kvůli rozdílnosti jazyků. Podobně jako my, i oni mohli slavit bohoslužby jedině díky překládání. Vzhledem k rozdílu kultur se také zřejmě odlišoval způsob bohoslužeb i životní styl obou skupin. Když na sebe tyto rozdíly narazily, jistě vznikaly také konflikty. Někteří Židé si asi stěžovali: Proč jsme pohanům dovolili vstoupit do naší církve a teď musíme čelit takovým problémům! Podobně si asi někteří Řekové stěžovali: proč musíme zůstat s těmito Židy? Odejděme od nich a věřme si v Boha zvlášť a pohodlněji!

Jak Barnabáš povzbuzoval církev v Antiochii, která se ocitla pod vedením Ducha svatého v neznámé situaci? „Zůstaňte věrni Pánu srdcem svým!“ Vyzval je, aby se nerozdělovali podle tradice či národnosti, ale aby se společně drželi Pána Ježíše Krista, hlavy církve.

Od chvíle, kdy čeští a korejští křesťané v tomto kostele poprvé slavili společné bohoslužby, uplynulo asi třináct let. Během té doby do našeho společenství vstoupili i jiní křesťané různých národů, včetně japonských křesťanů, a tvořili jedno tělo. Faráři Jiří Štorek a Jongsil Lee, kteří položili základy tohoto multietnického sboru před třinácti lety, sdíleli společné přesvědčení, že všechny církve na světě jsou jedno v Kristu. Vnímali, že čeští evangelíci potřebují překonat svou uzavřenost a mají se proměnit v otevřenou církev. Proto byli přesvědčeni, že by bylo prospěšné pro české i korejské křesťany věřit v Boha společně pod touto jednou střechou. 23. června si bohoslužbou připomeneme 10. výročí úmrtí Jiřího Štorka. Před svou smrtí navštívil korejskou komunitu a řekl: „Jste jako poklad v tomto kobyliském kostele. Prosím, neopouštějte toto místo, ať se stane cokoliv.“ Po jeho smrti přišlo mnoho těžkých chvil, ale korejští křesťané pamatovali na jeho slova a tento kostel neopustili. Nynější církev v Kobylisích stojí na půdě pohostinnosti a vytrvalosti.

V současné době, s rychlým rozvojem dopravy a komunikace, žije mnoho lidí jako přistěhovalci. V České republice tvoří asi 4,3% celé populace. Mezi migranty z celého světa je asi 49% křesťanů. Jednoduše řečeno to znamená, že polovina všech křesťanů je domorodých a druhá polovina jsou přistěhovalci. Tato skutečnost nastoluje zásadní otázku: „V jakém vztahu mají tyto dvě skupiny spolupracovat na Boží misii?“ V srpnu loňského roku jsem se zúčastnil zasedání Mezinárodní asociace misijních studií v Torontu. Hlavním tématem konference byl vztah mezi migrací a misií. Jedním z klíčových prvků tohoto problému byla „pohostinnost“. Hlavně z pohledu západních badatelů se uvažovalo o tom, jak by lidé ze Západu měli pohostinně zacházet s přistěhovalci ze zemí třetího světa. Věděl jsem, že takto se uvažovalo zde v Kobylisích už před třinácti lety, a tak jsem mohl znovu přemýšlet o našem sboru z pohledu této pohostinnosti.

Korejský slovník definuje „pohostinnost“ takto: „přijmout hosty a zacházet s nimi s upřímností a velkorysostí“. Henri Nouwen vysvětluje význam pojmu „křesťanská pohostinnost“ takto: „Pohostinnost především znamená vytvoření svobodného prostoru, kam cizinec může vstoupit a stát se přítelem místo nepřítele. Pohostinnost neznamená změnit lidi, ale nabídnout jim prostor, ve kterém se změna může uskutečnit. Nejde o to přivést muže a ženy na naši stranu, ale nabídnout svobodu, nenarušenou dělicími čarami.“ Bůh nás v Kristu přijímá takové, jací jsme. A chce také po nás, kteří jsme byli Bohem přijati, jací jsme, abychom přijímali druhé, jací jsou (Římanům 15,7). Ježíš řekl: „cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ A také apoštolové nás vyzývají, abychom nezanedbávali pohostinnost vůči cizincům (Židům 13,2): „Buďte jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to!“ (1Petr 4,9). Evangelium je evangeliem pohostinnosti a církev je povolána být společenstvím pohostinnosti.

Milí sestry a bratři v Kobylisích! Je náš sbor společenstvím pohostinnosti, kde působí evangelium pohostinnosti? I když máme nedostatky, je jisté, že se snažíme naplnit toto přikázání. Vím dobře, že čeští křesťané se snaží pochopit křesťanské přistěhovalce a starat se o ně. Také vím, že byste opravdu chtěli udělat víc, ale nemůžete se angažovat více kvůli jazykové bariéře. Komunikace ale neprobíhá pouze jazykem slov. Můžeme komunikovat upřímným srdcem. Můžeme spolu více hovořit jazykem beze slov. V našem kostele je mnoho křesťanů, kteří převzali úlohu „mostu pohostinnosti“ skrze jazyk srdce, tak jako Barnabáš. Netrvají na tom, že musíme být jako oni. Namísto toho klidně odloží to, co nám zabraňuje, abychom se k nim přiblížili. Když jsem se s nimi, cítím svobodu. Kdykoliv je vidím,
mám pocit, že vidím Ježíšovu tvář.

Česká společnost není pohostinná vůči cizincům v ní žijícím. Proto se nemálo přistěhovalcům nepodařilo přizpůsobit se společnosti a vrátili se zpět do své země. Dokonce i s těmi, kdo se zde dokázali usadit, jednají Češi i nadále stejným způsobem jako s cizinci.

V důsledku toho panuje mezi domácími a migranty v současné české společnosti hluboké nepřátelství. To se netýká jen dospělých, ale i dětí a dospívajících, kteří to pociťují ve školách. Jednou se moje žena zeptala dětí při dětské ekumenické bohoslužbě: „Mohou prosím zvednout ruku ti, kdo měli někdy pocit, že jsou opomíjení či odmítaní svými blízkými, tak jako to cítil Zacheus? Zatímco české děti byly zticha, všechny korejské děti zvedly ruce. Ano: žije zde mnoho cizinců, kteří v této společnosti nikdy nepocítili pohostinnost. V takové situaci se společenství přistěhovalců stále více stávají ghetty a nepřátelství mezi různými národnostními skupinami se posiluje. Co si má církev počít v takových poměrech? Neměla by být „mostem pohostinnosti", který mění nepřátelství na pohostinnost? Když se domácí a přistěhovalí křesťané budou vzájemně přijímat a společně proměňovat církev v pohostinné místo, budou schopni pozvat svět k evangeliu o Božím království.

Jeden z důvodů, proč dnes mnozí Češi nechtějí náležet k církvi, spočívá v tom, že církev vnímají jako instituci. Institucionalizace církve znamená, že normy nebo příkazy, které jsou obvyklé pro stávající členy, jsou příliš pevně fixované, a tak nutně fungují jako překážka, která brání cizincům vejít dovnitř. Dobrým způsobem, jak by české církve mohly překonat svou institucionalizovanou podobu, je přivítat přistěhovalé křesťany s odlišnou kulturou a tradicí jako své hosty a přátele. Touto praxí pohostinnosti se české církve mohou krok za krokem proměňovat v pohostinná společenství. V dnešním biblickém oddíle přivádí Barnabáš Saula do církve v Antiochii a činí z něj svého spolupracovníka. To je jistě dobrodružné. V té době nemálo křesťanů ze Židů mělo ohledně Saula pochybnosti a obavy, protože býval jejich pronásledovatel. Barnabáš nicméně na sebe bere úlohu mostu pohostinnosti: stojí mezi židovskými křesťany a Saulem. Mnoho farářů a starších v kobyliském sboru také přijalo toto poslání s vírou a vytrvalostí. Během třinácti let se naše počáteční pochybnosti a obavy stále více měnily v důvěru a pokoj. V této chvíli již tři národy v kobyliském sboru samy sebe nevnímají ve vztahu jednosměrné služby jdoucí od hostitele k hostům, nýbrž jako vztah vzájemné spolupráce a vzájemného růstu.

Když Barnabáš a Saul společně jeden rok vyučovali v antiošském mnohonárodnostním sboru, jaký byl výsledek? „právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany.“, říká bible. Jinými slovy, jakmile Řekové vstoupili do jednolité židovské komunity učedníků a evangelium pohostinnosti bylo prakticky vyučováno a zakoušeno v mnohonárodnostním společenství, křesťanská víra dokázala uniknout z rámce úzkého židovského nacionalismu a vybudovat svou typickou identitu, zahrnující celý lidský rod. Tato křesťanská identita se také uplatnila v jiných multietnických církvích, které byly založeny v Asii a Evropě působením antiošské misie. Saul tuto identitu vysvětluje svatým v Efezu takto: „V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír.“ (Ef 2,14-15) Církev jako tělo Kristovo je společenstvím ztělesňujícím svou pohostinnost a smiřující identitu, která neustále bourá rozdělující zdi vnitřního nepřátelství.

V současné době má mnoho Čechů sklon vnímat křesťanství a církev jako staromódní přežitek tohoto západního světa. Ve skutečnosti se ale evangelium již kdysi aktivně zvěstovalo v nezápadním světě a zde utvářelo specifické křesťanské kultury. Co to znamená? Křesťanská zvěst není uvězněna do jedné teologie a křesťanská kultura se neomezuje pouze na jednu kulturu. Církev, která se dostala do zajetí kultury, kterou důvěrně zná, již nedokáže kulturu nově proměňovat. Takové církve potřebují opět zažít vysvobození z kulturního zajetí skrze evangelium tím, že komunikují s jinými, odlišnými křesťanskými tradicemi. Přál bych si, aby v tomto kobyliském kostele, kde čeští, korejští, japonští a další křesťané tvoří jedno tělo v Kristu, se něco takového mohlo uskutečnit. Při přetváření české církve ve společenství pohostinnější a pružněji se měnící budou křesťanští přistěhovalci v Kobylisích schopni sehrát úlohu mostu. Při přetváření korejských a japonských křesťanů ve společenství pohostinnější a pružněji se měnící tváří v tvář migrující společnosti budou křesťanští přistěhovalci v Kobylisích také schopni sehrát úlohu mostu. Dnešek je časem, kdy budeme přirozeněji bourat zdi mezi námi a stále více se sbližovat. Věřím, že na tomto místě, kde společně budeme jíst, radovat se a pěstovat vzájemnou pohostinnost, kde bude každý z nás potkávat Krista ve tváři toho druhého, přichází viditelně Boží království.

Amen.

Kwang Hyun Ryu


zpět ...
© 2005 archa.cz