0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Svatodušní svátky (19. května 2013)
Skutky apoštolské 2; 1 - 13

Text kázání: Skutky apoštolské 2; 1 - 13
(1) Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě.
(2) Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli.
(3) A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden;
(4) všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.
(5) V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě,
(6) a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí.
(7) Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje?
(8) Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči:
(9) Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie,
(10) Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané,
(11) židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“
(12) Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“
(13) Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“


Milé sestry, milí bratři, dovolte, abych Vám poblahopřál k dnešním narozeninám. Letnice jsou dnem zrození církve a církev, to jste vy všichni. Proto také dnes všichni slavíme právě těmito bohoslužbami.

Můžeme ale namítnout, že Boží lid se nezrodil až v den, kdy na apoštoly sestoupil Duch svatý. Bylo to přece mnohem dříve. Nejpozději tehdy, když Bůh vyzval Abrahama, aby se svou rodinou a služebnictvem vyšel z Cháranu do země, kde se měla naplnit velká zaslíbení.

Slovo církev znamená původně společenství povolaných. Takových povolání a nových počátků Božího lidu bylo pak ještě mnoho, vlastně celé dějiny Izraele a později křesťanství jsou jimi naplněné. Mnohokrát a mnohými způsoby Bůh volal své vyvolené z otroctví ke svobodě, ze smrti do života. A tak proč třeba neslavíme den, kdy Bůh vysvobodil Izraelce z Egypta? Nebo den, kdy Hospodin shromáždil svůj rozptýlený a utiskovaný lid a vyvedl ho z babylonského zajetí? To bylo přece, podobně jako o letnicích, také dílo Ducha svatého, který zavanul, a suché kosti umírajícího Izraele se probudily.

Zárodek křesťanské církve se objevil už ve chvíli, kdy Ježíš u Galilejského jezera řekl Šimonu Petrovi a jeho bratru Ondřejovi: „Pojďte za mnou, učiním z vás rybáře lidí." A oni opustili sítě a šli za ním. Byla před nimi ovšem ještě dlouhá a bolestivá cesta, která se nakonec neobešla bez nového povolání a znovuzrození.

A právě o tom vypráví náš příběh. Dnes máme zvláštní důvod k oslavě. Církev v pravém slova smyslu vzniká až tehdy, když vychází ven do světa a začíná mluvit ke všem národům. Do té doby to byl bezradný a pořád ještě trochu ustrašený hlouček věřících, kteří moc nevěděli, co si mají se sebou počít. Teprve pak vystupují na veřejnosti, jdou s kůží na trh a otevírají ústa. Přesněji: Duch Boží jejich ústa otevírá.

Ano, církev je církví mluvící, zvěstující a oslovující, jinak není církví. Církev je Boží lid na cestě ke všem lidem bez rozdílu. Církev je lid, který se nespokojuje s tím, že je vyvolený a má pokoj a radost s Bohem, ale dělá vše pro to, aby měl pokoj a radost s Bohem celý svět. Církev je společenství vytrvale se modlící: buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, ale skutečně na celé Boží zemi, nejen ve vyčleněných prostorách kostelů nebo dokonce jen v srdcích věřících. Církev touží po tom, aby se Bůh ujal vlády nad svým stvořením a k této vládě chce všechny připravit.

Dnes si obzvlášť připomínáme, že toto mluvení církve je Božím obdarováním. Sami mluvit neumíme. Bůh sám nás to svým Duchem musí naučit. Někdy nás k mluvení musí povzbuzovat, když se nám nechce nebo jsme unaveni. Někdy nás musí naopak umlčovat, když místo Kristova evangelia zvěstujeme vlastní moudrost, zbožnost nebo mravnost. Každopádně, je-li naše mluvení zvěstováním a ne jen mlácením prázdné slámy, pak je to dar Ducha svatého.

Autor Skutků apoštolských, evangelista Lukáš, nám tento dar líčí jako skutečný zázrak. A on to taky zázrak byl a je. Ducha svatého nelze vyčarovat, nelze ho spoutat a ochočit, aby v církvi hezky fungoval tak, jak právě potřebujeme. On sám bez ptaní a bez vyžádání vtrhává mezi shromážděné bratry jako vichřice a ujímá se jich. A sestupuje skutečně na všechny, to je tu podtrženo. Nikdo nepřijde zkrátka, nikdo nemá Ducha svatého víc než jiný, nikdo na něj nemá patent. To znamená, že mluvit o velkých skutcích Božích má každý, nejen takzvaní duchovní, protože duchovní jsme my všichni. Vždyť všichni jsme byli ve křtu naplněni Duchem. Každý ovšem mluví jinak, protože každý z nás jsme jiný, máme jiné vzdělání, schopnosti a zkušenosti víry. Jeden osloví svým biblickým vzděláním a poučeným výkladem; druhý třeba tím, že zatelefonuje svému blízkému, který se trápí, a společně se s ním pomodlí.

Slova jsou různá, Duch je jeden. Podstatné je, že naše slova pomáhají, osvobozují a dodávají naději. Konají Boží dílo. Když Duch svatý sestoupil na apoštoly a oni začali mluvit, znělo to ovšem zdálky spíš jako nesrozumitelné hučení, anebo jako glosolálie, tedy modlitba ve vytržení v jazycích. Taková modlitba sice vroucně oslavuje Boha, ale nikdo jiný jí nerozumí, ani samotný modlitebník, a proto taky nemůže nikoho oslovit. Modlitba v jazycích byla v raných křesťanských sborech asi častějším jevem než dnes. A už tehdy ji mnozí pokládali za znamením vyšší duchovnosti, bohatšího Božího obdarování nebo přímo lepší víry. Lidé s takovýmto obdarováním měli sklon si na něm velmi zakládat. Už apoštol Pavel je nucen upozornit korintské křesťany, že mluvení jazyky není nic víc než třeba dar vyučovat nebo sloužit potřebným. A také střízlivě poznamenal, že glosolálie je nakonec k užitku pouze pro toho, kdo se takto modlí, zatímco ostatní lidé z ní vlastně nic moc nemají.

Řeč, kterou v apoštolech o letnicích rozvázal Duch svatý, ovšem byla jiná. Nebyla způsobem, jak se ujistit o své lepší zbožnosti. Nebyla výrazem duchovní pýchy a nadřazenosti. Nevylučovala ani nementorovala ty méně zbožné a méně obdarované. Tato řeč byla naopak pozváním, otevřenou náručí, hlasem, který volá mě i tebe k úžasu nad tím, co pro nás Bůh učinil a ještě učiní. Nerozdělovala, ale naopak spojovala. Apoštolové se náhle stali nástrojem Božího mocného volání, které nezná žádné hranice ani jazykové bariéry. Kdo přistoupil blíž, byl ohromen. Každý, ať už přišel z jakkoli zapadlého kouta a jakkoli bezvýznamného národa, dobře rozuměl. A nikdo nemohl tvrdit, že se ho to netýká.

Mám za to, že církev všech dob, a tedy i církev naše, vždycky volí mezi dvojím mluvením. Tím prvním je glosolálie. Chápu ji nyní ve velmi širokém slova smyslu. Neoznačuji tak jen modlitbu ve vytržení. Glosolálií mám v tuto chvíli na mysli každé křesťanské mluvení, které je sice zbožné a úctyhodné, ale nakonec směřuje pouze k Bohu samotnému, případně dovnitř společenství církve. Rozumí mu jen Bůh a úzký okruh zasvěcených.

Nechci takovou řeč zlehčovat. K víře patří chvíle, kdy jsme s Bohem sami a celý svět necháváme za dveřmi. Chvíle ztišení, kdy předkládáme před Boha sami sebe. Také Ježíš se čas od času uchýlil do ústraní, nechtěl být nikým rušen a modlil se ke svému nebeskému Otci. K víře patří i naše bohoslužby, jejichž jazyk je často starobylý a pro naše okolí ne moc srozumitelný, čemuž nelze asi nikdy úplně zabránit. K víře jistě patří také všechny vnitrocírkevní rozpravy na staršovstvech, konventech a synodech, třeba o samofinancování sborů nebo o změnách církevních řádů, prostě o provozu církve. K víře patří také teologie, která, jako ostatně každá věda, je pro většinu lidí abstraktní a nedostupná.

Nechci říci, že v tomto všem mluvení není Duch přítomen. Vždyť Duch skutečně vane, kam chce, a jistě vane i různými církevními grémii, bohosloveckými fakultami, bohoslužbami archaickými i moderními, modlitbami soukromými i společnými - prostě všude, kde se dva neb tři sejdou v Kristově jménu. Pokud se ovšem církev omezí pouze na toto mluvení, přestává být vpravdě církví a stává se společenstvím, které si jen hýčká svou vlastní spásu a nic dalšího ji nezajímá. Nechce, aby ji někdo slyšel a rozuměl jejím slovům. Propadá glosolálii a právem se ocitá na okraji společnosti.

Vedle tohoto dostředivého mluvení, a někdy přímo sebestředného a sebevzhlíživého, je v církvi Bohu díky ještě mluvení z Ducha. Mluvení oslovující. Mluvení, které se vydává na cestu za člověkem. Mluvení, v němž Bůh sám k člověku přichází.

Slavíme-li dnes narozeniny, asi by se slušelo vyslovit nějaké přání. Naštěstí ona Duchem darovaná slova nejsou jen předmětem našich hezkých přání, která se mohou, ale taky nemusejí splnit. Jsou zaslíbením, které nám dává Kristus sám. A tak se smíme spolehnout, že když vyjdeme ven z naší glosolálie a odvážíme se zvěstovat evangelium národům, Duch svatý se naší řeči ujme.

A nemusíme kvůli tomu nutně vyrážet někam za Mezopotámci, Kappadočany a Kréťany. Kolem nás je dost lidí, kteří mají slyšet o velikých Božích skutcích. Často o nás vůbec nevědí. A když o nás vědí, neslyší nás a třeba ani nechtějí slyšet. A když o nás slyší, nerozumí nám. A my se neodvažujeme k nim promluvit. Bojíme se, že budeme působit směšně, nepatřičně, nebo fanaticky.

Že se zázrak porozumění taky nemusí zadařit, o tom dobře věděli už první křesťané. Historicky první zvěstování evangelia vyvolalo nejen údiv, ale hned zároveň i posměšek – jsou prý opilí, říkali někteří. Ano, možná i o nás někdo řekne, že jsme třeba nakažení virózou, s tím musíme počítat. Ale vedle toho si jistě také leckdo řekne: vždyť ta řeč je o mně. Já tomu rozumím. Ty velké Boží skutky se týkají i mého života, mých starostí a radostí.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz