0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle po Trojici (9. června 2013)
Lukáš 14; 15 - 24 + Kazatel 12; 1 - 7

Text kázání: Lukáš 14; 15 - 24
(15) Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“
(16) Ježíš mu řekl: „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí.
(17) Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘
(18) A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘
(19) Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘
(20) Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘
(21) Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘
(22) A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.‘
(23) Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.
(24) Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.‘“


Kazatel 12; 1 - 7
(1) Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš: „Nemám v nich zalíbení,“
(2) než se zatmí slunce a světlo, měsíc, hvězdy, a vrátí se po dešti mraky.
(3) V ten den se začnou třást strážcové domu a mužové zdatní se zkřiví a mlečky nechají práce a bude jich málo, a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota,
(4) a zavrou se dveře do ulice a ztiší se hlas mlýnku a vstávat se bude za šveholu ptactva a všechny zpěvy budou znít přidušeně.
(5) A člověk se bude bát výšek a úrazů na cestě; a rozkvete mandloň a těžce se povleče kobylka a kapara ztratí účinnost. Člověk se vydá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají nad mrtvými .
(6) Pamatuj na svého Stvořitele , než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme.
(7) A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.


Milé sestry, milí bratři,

ti pozvaní, to přece byli úctyhodní lidé. Byli zodpovědní, nebrali věci na lehkou váhu. Chovali se jako dobří hospodáři. Taková koupě pole, to je důležitá věc. Pole bude oséváno, záleží na bonitě půdy. Jak bude kvalitní, tak bude dávat dobré výnosy. A lidé budou mít obživu. Ne, na hostinu není čas. Je potřeba vše dobře zvážit a rozhodnout. Pole má prioritu. A také koupě volů má prioritu. Vždyť budou pracovat na polích, budou orat, stahovat klády, svážet úrodu a mnoho dalšího. Musí být silní. A ten co se oženil? No to přece je bez diskuze. Manželství, rodina. Hodnoty z nejvyšších. Manželku není radno zanedbávat. Naprostá priorita. Všichni chvályhodní, zodpovědní lidé. Máme-li smysl pro odpovědnost, nic jim nemůžeme vytknout. A přece něco tu je. Něco rušivého, vážný nedostatek.

Pamatuj na Stvořitele svého. Pamatuj. Memento. Ta slova z Kazatelova pera nás vedou jinými cestami. K jinému žebříčku hodnot. Upozorňují na skutečnou prioritu, která je neměnná. Vedou nás k přemýšlení nejen nad stářím, ale nad životem jako celkem, nad našim vlastním životem, nad našimi hodnotami. Je jakýsi distanc mezi těmi chvályhodnými hodnotami které zabezpečují život, a mezi hodnotou, o které mluví kazatel. Pamatuj.

Oženil ses? Přijde stáří. Koupil jsi pole? Přijde stáří. Koupil jsi voly? Přijde stáří. Vystudoval jsi? Přijde stáří. Postavil jsi dům nebo sis koupil byt? Přijde stáří. Jsi zdravý a silný? Přijde stáří. Máš vše, co potřebuješ a ještě mnohem víc? Přijde stáří. Nastanou zlé dny, nastanou léta, o kterých řekneš, že v nich nemáš zalíbení. Než ta léta nastanou, pamatuj na svého Stvořitele.

V některých překladech se objevuje jiná verze. Pamatuj na svůj hrob. Boj se člověče. Tak ne. To by Bůh vyhrožoval, naháněl strachu. A napětí a křeč. Takový strach si přece obstarávají lidé. A kde je svoboda? A kde je radost? A kde je pokoj? Ne. Pamatuj na Stvořitele, na toho, který dává život, žehná životu, který je jistotou. Na Stvořitele, který dává rovnocennou pomoc, který postavil člověka na vrchol stvořitelské pyramidy a dal mu úkol i výsadu být k obrazu Stvořitele. Pamatuj na Stvořitele, který – a to ještě nevěděl Kazatel, ale my již víme a spoléháme a věříme, a tak můžeme ze své víry doplňovat o zvěst Evangelia – který sestoupil za člověkem, za námi do našich životů a zápasů, do vítězství i proher, našeho sevření i svobody, do naší nemoci, bolesti, do naší smrti i do našeho hrobu. A zachránil. „Byl ukřižován, umřel a byl pohřben. Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa,“ vyznáváme v Kredu.

To „pamatuj“ nás sice upozorňuje na dobu našeho stáří, ale nevyhrožuje a nezastrašuje. Jen zve. Jen chystá hostinu a zve nás na tu hostinu. Tak jako ty tři z evangelia. Ty, cos koupil pole, přijď na hostinu, připravil ji pro tebe ten, kdo Tě obdaroval mnohými dobrými dary, kdo Ti dal sílu vydělat na to pole. A ty, cos koupil voly, přijď na hostinu. Přijď poděkovat dárci zdraví a síly. A což teprve Ty, co ses oženil. Předsuň své touze po milované ženě chvíli s dárcem života, s tím, kdo takovému vztahu žehná. A můžeme aktualizovat v souvislosti s dnešním křtem: A ty, kdo jsi zplodil a ty, která´s porodila, přijď. Poděkuj Pánu za nový život, dopřej dítěti znamení Boží milosti a jeho požehnání, znamení křtem. A pak dělej vše další, jak to cítíš a jak je to pro ten život potřebné. Vždyť i zde přijde stáří.

Pamatuj, abys dobře využil času, který Ti byl dán. Nebude se nikdy opakovat. Klidně si běž prohlížet koupené pole, klidně zapřáhni voly, abys je vyzkoušel, docela klidně se věnuj svému partnerovi, hledejte k sobě cestu, upevňujte ten křehký vztah zvaný manželství. Jen neodmítejte pozvání na hostinu pořádanou Stvořitelem. Nic nemějte, co by vám bylo překážkou na cestě za Kristem. Výzva pamatovat na Stvořitele, to nejsou pouta. To je nabídka něčeho spolehlivého, trvalého, věrného. Nebo jinak. To je pozvání na hostinu s Kristem. Pozvání k prameni. Ne nějaké nepatrně vytékající praménky vody ale mohutný pramen, zdroj. Napoj se, najez, občerstvi, načerpej síly a běž do života ke své rodině a ke své práci a ke svému odpočinku. Jen nepohrdni pozváním. Je životodárné. Neodkládej to. Dokud je čas.
Protože ta doba, ve které nemá člověk zalíbení, ta přijde, než se člověk naděje. A stejně tak přijde smrt. Neodkládej nic, co je podstatné. Nemá smysl říkat si, až přijde čas. Nemá smysl odkládat projevy vděčnosti, lásky. Čekat, až bude vhodná příležitost. Pro taková slova je čas teď hned. Příležitost se již nemusí naskytnout. V jednom ze svých spisů Komenský napíše: „Přísluší sice a je užitečné každému věku vyhlížet smrt, ale ve stáří nejvíce a nutně; neboť dříve lidé mohou zemřít, ale zde již musí zemřít.“ V každém věku je dobré myslet na závěr života, ve stáří se však těmto myšlenkám již člověk nevyhne. Již dohlédne na druhý břeh, o kterém ví víc a víc. Pamatuj, je stále silnější.

Milé sestry, milí bratři, mnoho, velmi mnoho může člověk udělat ve prospěch lidského života druhého člověka a také ovšem lidského umírání, jestliže se zastaví a upomene se na Stvořitele. „Pamatuj na svého stvořitele ve dnech svého jinošství, než…než…než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá. A džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme. A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ Je to doba od života k životu. Je to také doba možného údivu. „Kdy jsme tě viděli hladového a nasytili tě, žíznivého a dali ti napít, kdy jsme se tě ujali na cestách, oblékli tě, navštívili v nemocnici nebo ve vězení?“, diví se ti, kterých se ta slova týkají. To přece ne. A tu Ježíš zastaví ten údiv aby připomenul to, co tak mnozí dělali a dělají jaksi samozřejmě. Každý den, nečekají vděčnost ani zvláštní uznání. Proto jsou nyní udiveni. A dostává se jim nejen vysvětlení, ale skutečné nejvyšší uznání. „Cokoliv jste učinili jednomu z bratří mých nejmenších, mě jste učinili.“ Setkali se s Kristem. Pomohli Kristu. Který ovšem se staví do jedné roviny s člověkem. „Základem světa mravního je stejnost nebo rovnost lidské přirozenosti, snažící se o to, aby všichni žili jako lidé a ne jako zvířata a němá tvář.“ Stejnost nebo rovnost lidské přirozenosti, v té se na hostině připravené Stvořitelem můžeme setkat.

Jsou tady, v tomto bolavém světě ti mnozí, kteří zhodnocují Stvořitelem darované dny, než se prach vrátí do země, kde byl a duch se vrátí k Bohu, který jej dal. Možná právě teď pomáhají v Ústí nad Labem zachraňovat tonoucí, nebo pracují v některé z nemocnic u nás či kdekoliv ve světě, možná se teď s někým modlí, jinému dávají pít. Možná …A třeba mezi pozvané patříme i my. Tak vyrazíme. Je kam. Určitě. Má to smysl. Tak pojďte, požehnaní mého Otce, můžeme ještě na cestu zaslechnout Ježíšova slova.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz