0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle po Trojici (16. června 2013)
Lukáš 15; 11 - 32

Text kázání: Lukáš 15; 11 - 32
(11) Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny.
(12) Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění.
(13) Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel.
(14) A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi.
(15) Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře.
(16) A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával.
(17) Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem!
(18) Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě.
(19) Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘
(20) I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.
(21) Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. ‘
(22) Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy.
(23) Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí,
(24) protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit.
(25) Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec.
(26) Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat.
(27) On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘
(28) I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu.
(29) Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.
(30) Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘
(31) On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé.
(32) Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“



O čem je dnešní podobenství? Každý z nás by mohl odpovědět jinak a všichni bychom měli pravdu. O marnotratném synovi. O tom, jak se může zvrtnout dospívání. O milujícím, velkorysém, odpouštějícím otci. O návratech domů. O pyšném, závistivém a uraženém bratrovi. Anebo možná nejlépe: o velké radosti. O tu tam jde přece především.

Podobenství je ovšem také o tom, jak vypadá život bez radosti. Život bez Boha. Život, který není jen údělem takzvaně nevěřících, ale my všichni o něm něco víme, všichni ho občas zakoušíme. A je jedno, jestli jsme v roli toho mladšího, nebo spíš toho staršího syna. Oni jsou to totiž hříšníci oba, jeden za osmnáct, a druhý bez dvou za dvacet. A oba sídlí také v nás.

Nejprve tedy ten mladší, marnotratný, který se tak často dostává do titulku tohoto podobenství. Myslím, že neprávem. On má být ten arcihříšník, zatímco jeho bratr vzorňák, který pouze jednou trochu selhal? Kdo z nich vlastně selhal víc?

Mladší syn jde každopádně na věc zpříma. Bez dlouhých cavyků přichází za svým tátou a žádá ho o to, co mu náleží. Dej mi, co máš povinnost mi dát, co mi dlužíš! Není nic špatného na tom, že od Boha něco žádáme. Vždyť jsme přece všichni odkázáni na to, co od něj dostaneme. Potíž nastává, když si to nárokujeme jako své nezadatelné právo. A běda, když nám Bůh dá jen něco a ne vše, když nám nechce dát všechno hned.

Otec by teď mohl oprávněně říci: počkej, nespěchej, nic ti neuteče. Ještě nemáš na to, abys s tak velkým obdarováním rozumně hospodařil. Právě tím, že žádáš vše a hned, ukazuješ, že zatím nejsi dospělý. Neuměl bys s tím jměním nakládat. Jen by tě to pokazilo.

Ano, takto pedagogicky a rozumně postupují mnozí rodiče, kteří mají velké bohatství, ale svým potomkům je nechtějí dávat do rukou, protože by to v nich vyvolalo pocit, že všechno mohou dostat hned a bez námahy. A to by byla špatná příprava pro zodpovědný život.

Bůh kupodivu takový pedagog není. Svoboda člověka je pro něj důležitější, než výchovné ohledy. Dává nám mnoho, přemnoho - s rizikem, že si toho nebudeme vážit a budeme se chovat nezodpovědně. Bůh s námi nechce zacházet jako s nedospělými, i když se jako nedospělí často chováme. Jeho štědrost nezná mezí. „Rozdělil jim život,“ praví se doslova v podobenství. On dává život všemu, i za cenu, že se to zvrhne a vymkne se to jeho řádu. On dává existenci dokonce i tomu zlému. Bůh netvoří zlo, ale nebrání dobru, aby se občas ve zlo změnilo.

Jak k této změně dochází? Mladší syn odchází do vzdálené země. Odchod, vzdálení se, osamostatnění – není právě toto znak dospělosti? A není naopak setrvání u rodičů a využívání pohodlného mama-hotelu znakem neustále prodlužovaného dětství? Ani v Ježíšově době nebyl odchod dítěte od rodičů chápán jako zrada či porušení pravidel; naopak, jestliže starší syn přebírá po otci hospodářství, mladšímu nezbývá, než se osamostatnit.

Zde ovšem jde o samostatnost jen zdánlivou. Syn chce být nezávislý, ale místo toho jen žije z toho, co mu dal jeho otec, a na víc se nezmůže. Hřivnu, kterou dostal, ani nerozmnožil, ba ani ji nezakopal, on ji co nejrychleji prohýřil. Otec by si snad přál, aby se jeho syn postavil na vlastní nohy, ale děje se opak. I když se chce člověk od Boha osvobodit, ve skutečnosti žije trvale z dobrých Božích darů.

Hřích tedy nespočívá v tom, že se člověk osamostatňuje, ale naopak v tom, že skutečně samostatný být neumí, jen se tak tváří, a místo toho utrácí to, co mu bylo svěřeno. A právě tím sám sobě nejvíc ubližuje. Kdo by očekával, že otec nyní svého syna po zásluze potrestá, bude zklamán. Trest nepřichází zvnějšku, ale spíš zevnitř: syn sám sebe trestá tím, že promarňuje Boží dary, a tak nakonec nemá nic. Zakopává svoje možnosti. Nic dobrého nerozvíjí, nebuduje, jen využívá a konzumuje. A tak nakonec nemá z čeho žít. Člověk, který chce žít podle svého, bez Boha a proti Bohu, může být nejbohatším člověkem na zemi, ale přece je duchovní žebrák.

Zpočátku se to tak marnotratnému synovi jistě nejeví. Naopak, užívá si. Ale není to pravá radost. Je to radost na cizí účet a navíc dočasná, dokud je účet ještě v plusu. Syn nezná takový druh radosti, jako když se nám něco podaří nebo když nás má někdo rád. Nic totiž nedokázal, jen pokazil. A opravdové přátele nemá, jen pijavice, co se na něj přisály s vidinou zisku. Nemá lásku, jen děvky. Když v životě myslíme jen na sebe, radost nepřijde. Jen zážitky, kterých ale musí být čím dál víc a musejí být čím dál silnější, aby přehlušily vnitřní prázdnotu.

Ta prázdnota se ovšem dříve nebo později provalí. I na ztraceného syna přicházejí zlé časy. Ty občas přijdou na každého člověka. Nemoc, rozvod, ztráta zaměstnání. Anebo prostě jen stáří, vědomí, že mi docházejí síly, na které jsem se vždy hrdě spoléhal. Náhlá odkázanost na druhé, najdou-li se tací ovšem. Když se přivalí povodeň, ukáže se, na čem je dům našeho života postaven. Dům mladšího syna stojí na písku. To ovšem poznává až tehdy, když ho velká voda smete.

Co dál? Teď by měla nastat ta pravá chvíle se osamostatnit, zařídit se konečně bez Boha. Jenže to jde těžko, když člověk nemá nic. Rádoby emancipovaný syn si užíval své svobody, jenže to žádná svoboda nebyla, protože byl svými penězi stále propojen se svým otcem. Teď je už poslední pouto přetrženo, je opravdu sám svým pánem tak, jak si to vždycky přál. A přichází největší paradox: v okamžiku, kdy se konečně odvázal, stává se otrokem. Jde sloužit k prasatům.

Přestaneme-li sloužit Bohu, nestaneme se svobodnými, ale ihned ochotně padneme do rukou jiným pánům, kteří to s námi ovšem nemyslí vůbec dobře. Zažívá to třeba každý závislý člověk. Závislost, to je nemoc nevázaných a odvázaných. Nemoc, která končí v ubohosti a špíně často ještě horší, než je ten prasečák.

A tak velké osvobozování od Boha bere krutý konec. Syn má hlad. Touhu, která nikdy není naplněna. Touhu po hodnotném a smysluplném životě, který ovšem nepřichází ani s dalšími auty v garáži, ani s dalšími milenkami, ani s dalšími funkcemi. Něco podstatného člověku chybí, poté co to hrdě odhodil. Myslel si, že se bude pohodlněji žít bez Boha, protože ten přece stále něco nesmyslně přikazuje a zakazuje. Jak velké je pak zklamání, když bez Boha je člověk ještě neuspokojenější než s Bohem. Není to naplněný život, je to spíš živoření, nebo rovnou umírání.

Nechme teď mladšího syna přemýšlet nad tím, co udělal špatně, a obraťme se k synovi staršímu. Viděli jsme, jak dopadá člověk, který chce žít na vlastní pěst. Teď uvidíme, jak může dopadnout člověk, který naopak Boha poslouchá. Je to jiná poloha hříchu, možná ne tak špinavá, ale o nic méně ďábelská.

Starší syn se hněvá. A má pocit, že oprávněně. Svatý hněv proti nesvatému bratrovi. Závidí, nepřeje, cítí se podveden, ukřivděn, odsunut na druhou kolej. Nepřipomíná nám to něco? Úplně stejně přece Kain spravedlivě nenáviděl svého bratra Ábela, kterého Bůh obdařil svou přízní. Jak to dopadlo, všichni víme.

A tak si vzorný syn říká: Copak si to můj povedený brácha zaslouží? Kde je spravedlnost? Copak na to má nárok? A vida – nesklouzává teď náhodou starší syn do stejného způsobu uvažování, jako kdysi jeho mladší bratr? Já mám nárok na tvé dary otče, tak mi je dej a já si s nimi naložím po svém, říkal ten mladší kdysi. Ten starší říká něco podobného: Jedině já mám nárok na tvou lásku otče, ale tamten zvrhlík ne. Já jsem si tvou lásku poctivě odpracoval a on jí jen pohrdl.

A tak starší bratr ani nechce vejít dovnitř do otcova domu. Situace se opakuje. Kdysi to byl mladší syn, kdo chtěl jít pryč, teď je to pro změnu zas ten starší. To je pokušení všech mravných a zbožných lidí. Nakonec sami zůstanou před branou, protože se jim nechce do nebe plného hříšníků. Nejprve by rádi to nebe vyčistili podle svých měřítek a pak do něj teprve vstoupili. Jenže zapomínají, že v tom nebi je pánem Bůh, ne my. On rozhoduje, koho pozve a nepozve.

Otec ovšem ani svého staršího a doposud poslušného syna nenechá venku stát. Vychází ven podobně jako předtím za svým nezbedným synem. Jenže dojemné objetí a smíření nenastává. Syn si dál trucovitě vede svou. Nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz, dušuje se. Je to skutečně pravda, nebo spíš projev pýchy? Nikdy jsi mi nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli, dodává. Tak to je přímo lež jako věž, vždyť už na začátku otec majetek spravedlivě rozdělil mezi oba syny. Oba bratři se začínají čím dál víc vzájemně podobat. Také starší syn si přestává vážit toho, co mu jeho otec dal a stále dává. Raději zůstává sám. Bez otce. Bez Boha. Bez Boha, který miluje i hříšníky. Takový Bůh mu do jeho obrazu světa nepasuje. Takového Boha nepotřebuje.

Jak to nakonec se starším synem dopadlo? Šel také nakonec do sebe a vrátil se? Vstoupil přece jen do radosti? Příběh zůstává otevřený. I ten náš životní příběh je zatím nedokončený. Jedno je ale jistě: K té Boží radosti jsme pozváni úplně všichni.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz