0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
2. prosince (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
3. prosince (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
4. prosince (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
5. prosince (sobota)
9:00 – 10:00 Snídaně s hostem přes Google Meet
6. prosince (neděle)
9:30 mezinárodní bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
9. neděle po Trojici (28. července 2013)
Skutky apoštolů 3; 1 - 16

Text kázání: Skutky apoštolů 3; 1 - 16
(1) Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k odpolední modlitbě.
(2) Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od narození; každý den ho posadili u chrámové brány, které se říká Krásná, aby prosil o almužnu ty, kdo tam vcházeli.
(3) Když viděl přicházet do chrámu Petra a Jana, prosil také je o almužnu.
(4) Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: „Pohleď na nás!“
(5) Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane.
(6) Petr však řekl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“
(7) Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby,
(8) vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha.
(9) A všichni ho viděli, jak chodí a chválí Boha.
(10) Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo.
(11) Protože se držel Petra a Jana, všichni se k nim v úžasu sběhli do sloupoví, kterému se říká Šalomounovo.
(12) Když to Petr viděl, promluvil k lidu: „Muži izraelští, proč nad tím žasnete a proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí?
(13) Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem zřekli, když ho chtěl osvobodit.
(14) Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha.
(15) Původce života jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky.
(16) A protože tento člověk, kterého tu vidíte a poznáváte, uvěřil v jeho jméno, moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví – a víra, kterou jméno Ježíšovo v něm vzbudilo, úplně ho uzdravila před vašima očima.


„Co mi ti dva muži asi chtějí? Jistě mi dají nějakou almužnu. Potřebuji každý penízek. Jdou do kostela, budou se tam modlit. To budou jistě štědří. To ti zbožní celkem bývají. No, až na výjimky. Ale on by se na ně Bůh hněval a třeba by je i potrestal, kdyby mi nic nedali. Tak tomu ti zbožní přece věří. A tak mi raději něco dají. Jojo, taky jsem věřil v Boha. Stále mi to doma omílali. Bůh tě miluje, Bůh tě nenechá zahynout, Bůh je milosrdný. Boha musíš milovat, on tě také miluje. Ale copak tohle je láska? Kdyby mě miloval, tak bych takto netrpěl. Poskakoval bych a jezdil na oslu a chodil také do chrámu se modlit a lidé by si mě vážili a nikdo by se mi neposmíval. To je nějaká divná láska. Ale říkali mi doma, že Bůh je také mstivý a je tvrdý. Jenomže za co by se mi mstil? Copak jsem něco provedl, že jsem chromý? Že mě musí lidé nosit? Že jsem stále na někom závislý? Že se mi lidé často posmívají? A někteří mi do toho mého futrálu na peníze hází kameny a někteří si tam dokonce odplivnou. Vždyť jsem se nestačil na ty mé chromé nohy ani postavit. Sotva jsem se narodil, již jsem byl chromý. A lidé kolem chodí a chodí a smějí se a třeba v tom kostele i na kolenou klečí a já ty nohy ani nenarovnám. Proč zrovna já jsem se narodil s takovým postižením? Celý život jen trpím. Závidím zdravým, někdy bych je, kdybych tak mohl, také zmrzačil. Obzvlášť ty, co se mi smějí nebo mnou pohrdají. Poznali by, jaký je to život. Přemýšlím tak teď o sobě, ale po celém světě tak určitě přemýšlí lidé jako já postižení i jinak nemocní. A jistě tak tomu bude i v budoucnu. Jistě se tak budou trápit a ptát i lidé s depresemi a lidé se sexuálními deviacemi a budou se tak ptát i schizofrenici a mnozí další. Ať mi nikdo nenamlouvá, že to tak nebude. A ten Bůh, o kterém mi doma vyprávěli? Spíše na mě Bůh zapomněl, pokud ale nějaký je. A jestli není? Ale vždyť je to jedno. Co se změní na mém zbídačelém životě? Nic. Bůh nebůh. Lidé budou dál poskakovat, dál budou chodit do chrámu, dál se budou modlit a takových jako já bude také stále dost. Třeba brzo umřu a budu mít pokoj. Vždyť to je strašný život, který musím žít. Jo, to je to nejlepší, co já potřebuji. Peníze. Není nic, co bych potřeboval víc. Neumím si nic takového představit. Ano, to zdraví bych potřeboval, ale není a nebude. Chromý zůstane chromým, jako slepý zůstane slepým a hluchý hluchým. Slyšel jsem, že kdysi tady byl nějaký Ježíš, ale toho ukřižovali jako rebela. Ten prý uzdravoval, ale to byly určitě jen nějaké fámy. To si lide vymysleli, aby se tím utěšovali. Kdyby to byla pravda, tak by se přece nenechal ukřižovat. A pak nějací blouznivci říkali, že vstal z mrtvých. To je asi takový nesmysl, jako kdybych já měl začít chodit.

Peníze potřebuji. Na kus chleba, laciný sýr, voda se naštěstí neplatí. Ale také jednou bude, určitě. Také nějaké hadry. I když, je horko. Na oblečení teď dost ušetřím.To zima bývá horší. Hlavně se trochu najíst. Lidi mi dávají čím dál méně. Tak snad tito dva co právě přicházejí. Vypadají tak zbožně, a docela movitě. Třeba z nich něco kápne. Peníze, to je moje štěstí. Nevím o ničem důležitějším. Však v tom nespravedlivém světě ti, kdo peníze mají, nemusí se již o nic starat. Mají všechno zajištěno, všechno si mohou koupit. Jo, snad přece jen to zdraví je důležitější než peníze, ale když jsi zdravý a peníze nemáš, jsi chudák, jsi skoro jako nemocný. Tak mě slyšeli, jak prosím o almužnu, viděli mě, jak k nim vztahuji ruce. Jak jimi ukazuji na téměř prázdný talíř přede mnou. Jo, to se mi s tím talířem povedlo. Mám prázdný talíř, mám hlad, a lidé mi ho mohou penězi naplnit. Dívají se na mě. Určitě vidí, jaký jsem chudák a jak moc ty jejich drobáky potřebují. A třeba tam spadne i nějaký stříbrňák nebo dokonce zlaťák. Ale co to říkají? Nejdřív že se na ně mám dívat. No tak jo, však se dívám. Tak dejte, nasypte. Dívám se, jak jen nejvroucněji a nejprosebněji umím. Musí vidět, jaký mám hlad. Ale co to ten člověk říká? Že nemá stříbro ani zlato? Tak proč chtěl, abych se na ně díval? Jak si ze mě může dělat takovou legraci, tak mě ponižovat. Za chvíli se bude modlit a teď tohle. Když nemá, ale on má, on se vymlouvá jako mnozí jiní a je mu to trapné jít jen tak kolem, potřebuje výmluvu. Nemáš, nemáš. Tak jdi a dej mi pokoj člověče.

Ale přece jen něco má a chce mi to dát. Alespoň to říká. Tak to jsem zvědavý. Podává mi ruku. No, to si lidé podávají. Ale že právě se mnou si chce podat ruku? Vždyť přece podaná ruka znamená přátelství a podporu, nabídku, pomoc, upřímnost a lidskost. Podává mi ruku a já mu podávám tu svoji. Těžko se mi ta ruka přijímá, když z ní nevypadly žádné peníze, ale ano, podat ruku, to je důležité. Co se to najednou děje? Se mnou děje? Co to říká? Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď! Jakýsi neznámý pocit. Dostávám sílu. Celý se chvěji. Ten muž nepouští moji ruku. Pomalu, velmi pomalu mě zvedá. Jakoby mezi námi proudila nějaká nová, neznámá energie. Stojím na nohách tak, jako lidé kolem mě. Těch tu najednou je a všichni se na mě dívají. Ale již ne s pohrdavým úsměvem nebo se shovívavou tváří nebo s lítostí. Dívají se v údivu. Vždyť jsem byl chromý a již nejsem. Točí se mi hlava, napadají mě mnohé otázky. Co mě to vlastně ochromilo a co nás lidi ochromuje? Ne, nejsou to jen nemoci nohou a rukou, vrozené vady, s nimiž se člověk rodí. Jsou to i nezvládnuté situace, naše nemocná přirozenost, selhání a selhávání a potom zatížené svědomí, je to pýcha a lež, je to naše lenost a neschopnost, je to také zlo, které člověk dělá. Je to stále přítomný hřích. Ochromují nás naše touhy a posedlost něčím nebo někým, ochromuje nás nenávist a přetvářka. Copak jsem toho za svůj život právě tady, na cestě do chrámu, na kterou mě každé ráno někteří dobří lidé vynesou, neviděl a neslyšel až dost? Tolik je toho, co člověka ochromuje. Jen kdyby se nad tím lidé zamysleli, jen kdyby si to o sobě připustili, hned by se jim i ostatním žilo lépe. To toho je, co nás ochromuje. Jak jen se toho všeho zbavit? Jak žít vzpřímeně, dívat se lidem do očí, radovat se a neztrácet naději?

Vracím se do reality. Ten muž mě stále drží za ruku. Ale já ji již nepotřebuji. Co to říká? Já tě již držet nemusím, ten, který tě zbavil tvého ochrnutí, ten, který tě uzdravil a pozval do plného života, ten Tě teď bude držet. Toho se teď můžeš držet. Bude Tě provázet. Myslím na slova maminky: Bůh tě miluje, neopustí tě. Vůbec jsem tomu tehdy nerozuměl. Teď již tomu rozumím. Taková je Boží láska. Ježíš Kristus, Boží Syn, mi podává ruku. Všiml si mě. Jeho láska je nade všechny stříbrňáky a zlaťáky. Jak já jsem si jen mohl tak dlouho myslet, že peníze jsou tím nejdůležitějším, co potřebuji. Nejsou. Kristovu lásku nejvíc potřebuji a také lásku lidí, kteří mě ji prokázali podáním ruky. Povzbuzením. Peníze poslouží přechodně. Láska je trvalá, pro celý život a na celý život. Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám. Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď. Nikdy na to jméno nezapomenu. Přineslo mi lásku a přivedlo mě k plnému životu. Nedá se to vydržet. Tolik energie. Napětí je pryč, nohy mi sami poskakují. A tolik radosti. Chvála Bohu. Sláva na výsostech Bohu. Haleluja. Bůh je dobrý. To se mi sama ústa otevírají ke chválení, je to nezadržitelné. Chválím tě, velebím tě, oslavuji tě, klaním se ti Hospodine Bože, neboť jsi dobrý, tvé milosrdenství trvá na věky.

A lidí je kolem mě víc a víc. Slyší mě a vidí mě konečně jinak, než jen sedícího na houni před chrámem s talířem přede mnou. A diví se, jsou úplně u vytržení. Bodejť by ne, když jsem zdravý. Cože jsem to říkal o Kristově vzkříšení? Že je to takový nesmysl, jako kdybych já měl najednou začít chodit. Ale já chodím. Odpust mi Pane Ježíši Kriste mé myšlenky. Nemohu za ně, ty to víš. Ale již nechci takto myslet. Jsi mocný Pán a dal jsi mi sílu. Mohu být již jiný. Již mě nic neochromuje. Díky živý Kriste, Spasiteli můj. Změnil jsem názor. Bez tebe by to nešlo.

Ale ještě mluví ten muž, co mi podal ruku. Petr mu říkají. Ano, pevná jako skála byla jeho ruka. A jak musí být morálně silný. Nenechává na sobě žádnou slávu, nechce strhnout davy svými schopnostmi. Ne já jsem to způsobil ani můj přítel Jan. To Bůh našich otců oslavil svého Syna Ježíše, kterého jste vy vydali a před Pilátem se ho zřekli. Původce života jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých. A protože tento člověk, kterého tu vidíte a poznáváte – ano, jen ať se na mě všichni dívají, vždyť mě Ježíš zachránil- uvěřil v jeho jméno – to ano, uvěřil jsem, ano ano – moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví - a víra, kterou jméno Ježíšovo v něm vzbudilo, úplně ho uzdravila před vašima očima.

Moc hezky to o mě ten Petr řekl. Pane Ježíši, za všechno ti děkuji. Nejsem zvyklý mluvit, neumím to tak, jako jsem ještě před chvílí neuměl chodit. Děkuji ti za to, že jsi mě zbavil toho, co mě ochromovalo. Jsem zdráv. Zdráv pro sebe, pro lidi kolem mě i pro tebe. Děkuji.

Milé sestry a milí bratři, slyšeli jsme možný monolog bývalého chromého bratra Kristova. I našeho bratra. Jakže se jmenoval?

Amen.

Miroslav Erdinger



zpět ...
© 2005 archa.cz