0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
12. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
16. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
14. neděle po Trojici (1. září 2013)
Lukáš 17; 11 - 19

Text kázání: Lukáš 17; 11 - 19
(11) Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou.
(12) Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál
(13) a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“
(14) Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni.
(15) Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha;
(16) padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan.
(17) Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?
(18) Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“
(19) Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“


Milé sestry, milí bratři,

co spojuje těch deset lidí a co devíti Židům umožní mít mezi sebou jednoho tak odlišného Samařana, kterým běžně Židé pohrdali a v jejich společnosti neměl místo, a zřejmě si s ním i rozumět? Společný problém společné trápení, které je víc než trápením, které je život ohrožující skutečností. Všichni jsou malomocní. Těžká nemoc. Malomocenství nebo také lepra. Dosud se na ni ve světě umírá. Nakažlivá nemoc, která vede ke smrti. Až ta nemoc přivede těch deset do jednoho společenství.

Není to nic neobvyklého a je smutné, že až taková nemoc nebo jiné společné problémy přivedou člověka k člověku. A když nebezpečí a tlaky pominou, lidé se opět rozdělují. Tak tomu je i v přečteném příběhu. Společenství vyloučených, které právě jen to vyloučení spojuje. Jako když většinová společnost vylučuje homosexuály a bezdomovce a lidi jiných národností a jiných postojů, které nekonvenují s převažujícími postoji ve společnosti, jiná společnost zase vylučuje ženy z běžného života a přisoudí jim role služek a poslušných loutek, jako když jsou vytvářeny zvláštní školy pro Romy a děti s postižením a všem se pak ponižujícím způsobem říká sociálně nepřizpůsobiví.

„Ježíši, mistře, smiluj se nad námi,“ ozývá se volání desítky vyloučených ze společnosti. Smiluj se nad námi, nebo také uzdrav nás, zachraň nás, otevři nám cestu k plnému životu, umožni nám začlenění do společnosti. Dej nám plné zdraví. To všechno ta slova deseti volajících mohou znamenat. Totiž uzdravení těla a spasení, záchrana, vykoupení pro věčný život, to vše spolu souvisí. To dnes na rozdíl od minulých dob reálného socialismu mnozí lidé vědí a takové uzdravení si přejí. V mnoha nemocnicích, hospicech, domovech pro seniory, psychiatrických léčebnách a dalších podobných místech se stále víc a víc rozvětvuje spirituální doprovázení nebo také spirituální péče, díky níž lidé nejen pokojně umírají, ale také se mnozí vrací do plného života. A tak aniž by byl slyšet hlas malomocných, ta jejich prosba se trvale a víc a víc z takových a mnoha jiných míst celého světa ozývá: „Ježíši, mistře, smiluj se nad námi.“

Zdánlivě nelogicky Ježíš reaguje. Žádné vzkládání rukou, žádná uzdravující slova. Ježíš těch deset posílá, aby jen dělali to, co jako uzdravení udělat musí. Totiž ukázat se kněžím. Oni rozhodli o vyloučení z bohoslužby, oni střeží zákony a pravidla, oni ať vidí, že je vše v pořádku. Že jste zdraví. Vaše místo je ve společenství Božího lidu, ne někde v separaci, ne vyřazení v ústraní, abyste nikoho nenakazili. Není čím. Nijak to však Ježíš malomocným neusnadňuje. Nic nečteme o uzdravení. Nic nevíme o tom, jak to u kněží dopadlo. Jděte ke kněžím ve víře, že jste uzdraveni. Jakási zkouška víry. Kdo ví, jak malomocní u kněží pochodili. Jen když tam šli, byli uzdraveni. Očištěni od svého malomocenství.

A přece jim něco chybělo. Lze říci, bylo uzdraveno jejich nemocné, malomocné tělo. Nebyli uzdravení celí a zcela. Neznamená to, že to byli jacísi nevděční bezvěrci. Šli přece ke kněžím. Jen jim chyběl ten poslední, zásadní krok k celistvosti, k plnosti. Jakkoliv důvěřovali v Ježíšovu moc, uzdravením to pro ně skončilo. Schopný, úspěšný léčitel, který rozumí lidským potřebám a umí je naplnit. Tím je jim Ježíš. Ale ono to vše Ježíšovým uzdravením začíná. Všechno další, nové, jiné, plné. Kdo se nechá Ježíšem uzdravit, kdo přijme tuto jeho moc, pro toho všechno začíná. Ježíš je totiž víc než jen úspěšný, schopný léčitel. Ježíš je Boží Syn, Spasitel. A tak ho také rozpoznal ten poslední a jediný z deseti uzdravených, Židy pohrdaný Samařan.

Ten muž vyjadřuje silnou emoci, zvanou radost. Hlasitě velebí Boha, padá na zem k Ježíšovým nohám, děkuje mu. Taková vnitřní proměna otevírá člověka pro přirozené projevy emocí a nejvíc radosti. Mohli bychom se soustředit na téma nevděčnosti. Mohli bychom moralizovat těch devět, kteří nepoděkovali. Však se na ně Ježíš ptá, ale to je tak všechno. Již se k nim nevrací. Nešlo Ježíši o přijímání vděčnosti, o chválení jeho uzdravujících schopností, jakkoliv to bylo fascinující.

Ježíši šlo o chválení Boha. Aby byl oslaven Bůh. Jen cizinec to pochopil. Jeho uzdravení bylo úplné. Jeho tělo bylo očištěno a také jeho duše byla uzdravena. Jako celý člověk – jako dobré Boží stvoření – se může vrátit do lidského společenství a chválit Boha. Jakkoliv cizinec, s vírou a vděčností naplněným srdcem stává obyvatelem Božího domu. A tak již není cizincem. Již je uzdraveným, zachráněním členem společenství Božích dětí. „Vstaň a jdi. Tvá víra tě zachránila,“ slyší. A těch devět je již jinde než on. Mimo. Přestal tlak, společenství se skončilo. Škoda.

Milé sestry, milí bratři, lidské společenství ze svého středu vylučuje. Neunese jinakost. Bílí agresivně demonstrují za čistotu země, jak jsme to mohli sledovat v uplynulých týdnech u nás. Jedni pochodují ve prospěch své jinakosti, druzí pochodují proti této jinakosti.

Naše země dlouho žila ve své výlučnosti a nikoho k nám nepouštěla. Vzpomínám, jak jsem poprvé ve svých 36 létech v roce 1990 vycestoval do Frankfurtu nad Mohanem a viděl tam mnohé jiné národnosti, nevěřil jsem svým očím a říkal jsem si, jak ti lidé mohou žít spolu. Bylo to absolutně nezvyklé. Zde za železnou oponou jsme to neznali a situace zde byla xenofobní. Dnes je tomu přece jen jinak. Je u nás mnoho národností a učíme se žít spolu.

Je to někdy velmi složité. Když se však podívám na toto shromáždění Korejců., Japonců, Čechů případně dalších národností v kobyliském sboru, vnímám, že to spolu máme přece jen mnohem jednodušší. My zde totiž nejsme jen jako ti, kterým byla uzdravena těla, a tím to pro ně skončilo. My zde jsme jako ti, kteří byli uzdraveni ve svém plném lidství. Jako ti, kteří slyšeli ti Kristovo: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“

A tak se dostává naše národnost, která nás rozděluje, do pozadí, protože do popředí vystupuje nebeské občanství uzdravených, zachráněných hříšníků.

A tak jako ten jediný z deseti společně padáme ke Kristovým nohám a hlasem velikým chválíme a velebíme Boha. Amen

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz