0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
20. neděle po Trojici (13. října 2013)
Marek 2; 1 - 12

Text kázání: Marek 2; 1 - 12
(1) Když se po několika dnech vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma.
(2) Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim.
(3) Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli.
(4) Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel.
(5) Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“
(6) Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali:
(7) „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“
(8) Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: „Jak to, že tak uvažujete?
(9) Je snadnější říci ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď?‘
(10) Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – řekne ochrnutému:
(11) „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“
(12) On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“


Co je snadnější říci: „odpouštějí se ti hříchy“, anebo „vstaň a choď“? Mají-li se ta slova pouze pronést a nic víc, vyjde to nejspíš nastejno. Obojí je snadné. Dnes můžeme celkem bez rizika a beztrestně vyslovit téměř cokoli, protože se slovům nepřikládá velká vážnost. Nikdo za ně nechce brát odpovědnost. I když se nějaké slovo po čase ukáže jako lživé, lidé se nad tím pohoršují jen chvíli. Po čase zapomenou, v přívalu dalších a dalších planých a nesnesitelně lehkých slov. Zvláště nyní, v předvolebním čase, potkáváme na každém kroku různá líbivá hesla, z nichž ovšem po volbách často nezbude vůbec nic.

Ježíšovo slovo bylo jiné. Evangelista Marek o něm s úctou říká: bylo to slovo plné moci. To slovo pomáhalo a uzdravovalo. Nebylo jen planým slibem a rétorickým cvičením. Proto kvůli němu za Ježíšem proudily davy lidí. Ježíš za svá slova ručil osobně a nakonec kvůli nim i zemřel.

Také v našem příběhu Ježíšova slova mocně působí a vyvolávají úžas. Ježíš je pravděpodobně u sebe doma, ale i zde zvěstuje. Jeho dům je otevřený pro všechny, kdo dychtí po slovu života. Všichni se ale dovnitř nevejdou a jak už to tak v životě bývá, ti slabí a ne dost průrazní přicházejí zkrátka, přestože právě oni by Ježíšovu pomoc nejvíc potřebovali.

Patřil mezi ně i jeden ochrnutý člověk. Měl ale štěstí na přátele, kteří si dovolili provést poměrně drzý a přitom velice vynalézavý kousek. I kdyby tento příběh skončil už ve chvíli, kdy čtyři muži rozebranou střechou pomalu spouštějí nosítka s nemocným k Ježíšovi, bylo by o čem kázat. Když se mezi lidmi děje něco takového, je už z půlky vyhráno. Ježíš právě v tomto nepovoleném vstupu na soukromý pozemek a poškození cizího majetku spatřuje víru. Víru, ve které se snoubí nesobeckost s odvahou, naděje s fantazií. To je víra, která probouzí a mobilizuje to nejlepší v nás. Víra, která necouvá před překážkami a nehledá důvody, proč něco nejde, ale která naopak usilovně přemýšlí, co by se dalo udělat, i když to na první pohled vypadá jako bláznivý a celkem nebezpečný nápad. Bůh se ale zjevně k takovým bláznivým nápadům přiznává.

Ježíšova odpověď na takovou velkou víru ovšem mohla být pro mnohé zklamáním. Snad ale Ježíš počítal s tím, že právě ti lidé, kteří prokázali tolik víry, naděje a lásky, jsou připraveni přijmout něco vskutku nového a neprvoplánového. Po jednom překvapení přichází druhé. Uzdravení se nekoná. Místo toho slyšíme podivné slovo: Synu, odpouštějí se ti hříchy.

Jaký to má smysl? Co to má znamenat? Jistá souvislost by se našla: podle tehdejšího běžného přesvědčení byla nemoc trestem za hřích. Ježíš tedy, jak se zdá, postupuje logicky, jako správný lékař, který neléčí jen vnější projevy nemoci, ale především její hlubší a často skryté příčiny. Bude-li nešťastník zbaven hříchu, odpadne také nutnost trestu za něj a choroba se sama vyléčí.

Jenže ona se sama nevyléčila. Ježíš řekl: odpouštějí se ti hříchy – a nestalo se navenek nic. Přímý vztah mezi hříchem a nemocí tu tedy zjevně nebyl. Ježíš ostatně tuto souvislost opakovaně jasně odmítl. Nemoc není žádný Boží trest. Nemoc je zkrátka nemoc a my zpravidla nevíme, kde se vzala a proč zrovna toho postihla a onoho ne. My už dnes sice víme, že člověk je jednotou duše a těla, a tak vše, co se odehrává v lidské mysli, má dopad i na naše tělesné zdraví. Vlastně každá nemoc je psychosomatická, tedy nedílně zasahující tělo i duši. Za některé tělesné neduhy si opravdu můžeme sami, vznikají třeba v důsledku životního stylu nebo všelijakých nevyřešených konfliktů.

Jenže odpuštění hříchů, to je více než psychologické poradenství. A okolo sedící strážci zákona si toho jsou dobře vědomi. Naprosto správně jim dojde, že tady jde o něco zásadnějšího. Ježíš se právě teď postavil na místo, které přísluší jen Bohu. Provedl to sice poměrně obezřetně - neřekl: „já ti odpouštím hříchy“, ale jen „jsou ti odpuštěny hříchy“. Tím ponechal otevřené, jestli odpouští sám, anebo jen vyřizuje Boží odpouštění. V jednom i v druhém případě si ovšem Ježíš přivlastnil právo, které běžnému smrtelníkovi nepřísluší. Jak může člověk zasahovat do Boží kompetence! To je buďto rouhání, anebo je Ježíš opravdu víc než my ostatní.

Čas od času se někde můžeme doslechnout, že Ježíš se ve skutečnosti vůbec nepokládal za Boha, to až církev ho zbožštila. Sám sebe prý vnímal jen jako učitele, proroka a reformátora. Důkazem toho má být, že se neoznačoval žádnými velikými tituly, ani o sobě nešířil žádnou teologii. To poslední je nejspíš pravda, jenže nejde jen o to, co o sobě Ježíš prohlašoval, ale také, co konal. A nyní nemám na mysli jeho uzdravování, s tím se tehdy člověk mohl setkat i jinde. Jeho odpouštění hříchů je právě tím, co nás staví před rozhodnutí: byl Ježíš šílenec a lžiprorok anebo opravdu mesiáš?

Ježíše nelze jen tak neutrálně obejít. Musíme se postavit na jednu z obou stran. Jenže ověřit se nedá ani jeden ani druhý postoj. Na otázku, co je snazší říci, jestli „odpouštějí se ti hříchy“ nebo „vstaň a choď“, je odpověď zdánlivě jasná. Když někdo pronese uzdravující formuli, ihned se všichni mohou přesvědčit o tom, jestli zapůsobila či ne a tak zjistit, jestli je dotyčný skutečný léčitel nebo šarlatán. Ale když někdo někomu odpustí hříchy, jak se pozná, jestli hříchy skutečně odpuštěny byly? Co se s takovým člověkem stane? V prvém okamžiku jistě nic. Ani tu zlou nemoc to prostě neodfoukne.

Ježíš řekne nejprve to na první pohled snadnější, ale ve skutečnosti neskonale těžší: odpouštějí se ti hříchy. Musí to říct. Všichni kolem vidí nosítka se zkrouceným bezvládným tělem a čekají na zázrak. Ježíš ale v tom ochrnutém nevidí v prvé řadě nemocného, ale prostě člověka. Člověka před Bohem. Tedy člověka, který se provinil. Stejně jako my všichni. To je horší než všechna nemoc a postižení. A tak to první a nejdůležitější, co onen nemocný potřebuje a co my všichni, ať zdraví či nemocní potřebujeme, je právě odpuštění. Tedy slovo o tom, že Bůh nepočítá naše provinění. Slovo o tom, že Bůh s námi nenakládá tak, jak bychom si zasloužili. Slovo o tom, že Bůh nás přijímá a zve k sobě navzdory všemu. To je to první slovo, nejtěžší a zároveň nejzávažnější. Všechna ostatní slova Boží a slova Ježíšova jsou až slovy druhými. Včetně slova: vezmi své lože a choď.

Toto druhé slovo ovšem nakonec také přijde na řadu. Skoro to vypadá, že ho Ježíš vyslovil jen kvůli pohoršeným zákoníkům kolem. Když teď prokážu svou mimořádnou moc a uzdravím tohoto člověka, pak mi snad uvěříte, že mám také moc odpouštět hříchy. Nevíme, jestli zákoníci Ježíši uvěřili. Myslím, že spíš ne. Ale to není podstatné. Uzdravení není důkazem Ježíšovy moci, na základě kterého se kdosi nechá přesvědčit. Tíhu rozhodnutí z nás nikdo nesejme. Ježíš uzdravoval spíše ty, kdo se už přesvědčit dali. Ty, kdo už slyšeli Ježíšovo slovo o odpuštění a uvěřili mu. Ti všichni mají vidět, že jejich naděje nebude zklamána.

Ježíšovu otázku, kterou klade zákoníkům, bychom pro sebe mohli pozměnit. Neptejme se, co je těžší říci: „odpouštějí se ti hříchy“, nebo „buď uzdraven“. Ptejme se raději: Co je pro nás závažnější? Co v naší víře hraje důležitější úlohu? Co od Boha čekáme? Které z obou slov od něj chceme slyšet?

Nejčastěji asi to druhé: slovo uzdravení. Čekáme od Boha pomoc v nejrůznější nouzi. Prosíme ho, aby nás chránil před zlým. Tak obvykle vypadá naše víra. Mívá podobu natažené ruky, která čeká, co nám Bůh dá, aby se nám dařilo lépe. Tuto víru Ježíš v žádném případě neodmítá. Není to méněcenná víra. Je to víra biblická, známe ji z modliteb různých Hospodinových svědků. Kdyby Ježíš touto vírou pohrdal, nikdy by neuzdravoval, nepomáhal by lidem trýzněným různými bolestmi, nekřísil by z mrtvých.

Nezapomeňme však, že tím prvním a rozhodujícím Božím slovem je slovo odpuštění. Toto slovo nemá tak rychlý a viditelný efekt jako slovo „vstaň a choď“. Musíme ho v sobě nechat působit, připustit si ho k sobě. To může trvat delší dobu. Kdo toto slovo slyší a uvěří mu, není ihned uzdraven a zbaven všech starostí. Ale jeho život se začíná měnit. Víme, že nás Bůh bezpodmínečně miluje a dává nám nový začátek. Smíme se nově nadechnout. Smíme se přestat bát o sebe a tím více se obrátit ke svým bližním. Ti už pro nás přestávají být jen obtížným hmyzem nebo zdrojem vlastního prospěchu. Začínáme vnímat jejich nouzi a potřeby. A tato víra vyrostlá z Božího odpuštění přivedla také čtyři neznámé muže k ochrnutému člověku a dodala jim odvahu, aby ho přinesli k Ježíši.


Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz