0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
21. neděle po Trojici (20. října 2013)
Matouš 15; 29 - 39

Text kázání: Matouš 15; 29 - 39
(29) Odtud Ježíš přešel zase ke Galilejskému moři; vystoupil na horu a posadil se tam.
(30) Tu se k němu sešly celé zástupy a měly s sebou chromé, mrzáky, slepé, hluchoněmé a mnohé jiné. Kladly je k jeho nohám a on je uzdravil,
(31) takže se zástupy divily, když viděly, že němí mluví, mrzáci jsou zdraví, chromí chodí a slepí vidí; i velebily Boha izraelského.
(32) Ježíš si zavolal své učedníky a řekl: „Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Poslat je domů hladové nechci, aby nezemdleli na cestě.“
(33) Učedníci mu namítli: „Kde vezmeme na poušti tolik chleba, abychom nasytili takový zástup?“
(34) Ježíš jim řekl: „Kolik máte chlebů?“ Odpověděli: „Sedm a několik rybiček.“
(35) I nařídil zástupu usednout na zem;
(36) potom vzal těch sedm chlebů i ryby, vzdal díky, lámal a dával učedníkům a učedníci zástupům.
(37) I jedli všichni a nasytili se; a zbylých nalámaných chlebů sebrali ještě sedm plných košů.
(38) Těch, kteří jedli, bylo čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí.
(39) Potom propustil zástupy, vstoupil na loď a připlul na území Magadan.


Milé sestry, milí bratři,

tolik vděčných lidí je kolem Ježíše. Chromí, mrzáci, slepí, hluchoněmí. Všichni byli uzdraveni. A k nim ještě hladoví. Celý zástup. A všichni byli nasyceni. Tolika lidem se změnil svět. Zdraví, nasycení lidé. Co víc ještě k životu potřebují? Možná ani neumíme domyslet, co prožívá člověk, který se po létech nemoci postaví na nohy, uslyší zpěv ptáků, uvidí barevné listí podzimu, pocítí objetí milovaného člověka, řekne pár jednoduchých slov. Nejlépe třeba slova „mám tě moc rád“. Ucítí vůni kávy, kterou mu po létech někdo uvařil. Najednou život dostává nový smysl, náplň, směr. Najednou se člověku chce žít. Pracovat, milovat, tvořit. A k tomu ještě s plným žaludkem. Všechny základní potřeby má takový člověk naplněny. Vzhůru do života. A nejen. Ve Slovníku jazyka českého najdeme definovanou potřebu jako něco, co potřebujeme jednak k přežití, pak také ke kvalitnímu životu a možná i k tomu, abychom mohli dobře zemřít. Zdraví a nasycenost umožňují přežít . A tak se zdá, že již těm lidem, kteří byli Ježíšem uzdraveni a nasyceni, nic nechybí.

Z celého Ježíšova příběhu však můžeme vysledovat, že tomu tak není. Ježíš sytí a uzdravuje a napájí, aby lidé mohli naplňovat ještě své vyšší potřeby. Aby jejich životy dostaly smysl a určení. Aby dny člověka, Ježíšem osloveného, byly prožívané s vděčností a radostí, aby v nich byl prostor pro lásku a naději. Aby člověk svým životem, Kristem proměněným, ukazoval k dárci života, ke Stvořiteli, k nebeskému Otci. Nic není u Ježíše samoúčelné, nic není prvoplánové. „Aby byl oslaven Otec“, četli bychom vysvětlení jednoho příběhu Ježíšova uzdravení.

Setkávám se poměrně často při rozhovorech s personálem domovů pro seniory s takovým pojetím, které říká: Zajistíme jídlo a pití, pomůžeme s hygienou, náš klient má střechu nad hlavou a teplo, tak co by chtěl ve svém věku ještě víc? A já se těch lidí ptávám, jestli mají naplněny své základní potřeby. Často mi nikterak překvapivě odpovídají, že ano. A pak se ptám dál: „A stačí vám to ke šťastnému, smysluplnému, naplněnému životu?“ Často nebo dokonce většinou mi odpovídají, k mé velké radosti, že nestačí. Protože to je pouhá vegetace, přežívání. Žijeme, abychom jedli, žijeme, abychom pili? Ale ne. Je tomu přesně naopak. A žijeme, proč vlastně žijeme? Jaký to má smysl to všechno kolotání člověka? Je to jen ten známý Komenského labyrint, to známé z bible: marnost nad marnost, všechno je marnost a trápení ducha? Nebo v ekumenickém překladu: „Pomíjivost, samá pomíjivost,“ řekl kazatel. Všechno pomíjí? Všemu tomu dává smysl až to vyšší, duchovní, spirituální, jak se dnes běžně užívá. Ježíš svým uzdravováním a sycením umožňuje člověku odrazit se z přežívání k životu. V podstatě až když má člověk naplněny své základní potřeby, chce a je schopen myslet dál. Myslet na smysl toho, co žije, myslet na své určení. Také ovšem myslet na svého Stvořitele. Hledat, pojmenovávat a sytit své duchovní potřeby, malovat jakýsi pomyslný obraz svého nitra.

Spiritualita, duchovnost je vyjádřením obrazu nitra člověka, je výrazem pro niterné zakotvení a zacílení, které zásadním způsobem určuje orientaci člověka. Je to soubor nejniternějších a nejdůležitějších vztahů, které jsou pro člověka zásadní, určující, konstitutivní. Vyjadřuje kotvu, kdy člověk věří, že jeho život není hříčkou náhod, přírody, lidským chtěním, ale Boží vůlí, Božím přitakáním k životu.

Vyjadřuje také směr a náplň nebo také smysl života, který netkví v již zmíněném přežívání, který není zaměřen jen na sebe sama a na blaženost, zábavu, prožitek, užití, jakýsi pokleslý hedonismus. Tak, jak to žel převládá u velké části dnešní mladé populace. Tak, jak to prezentují sdělovací prostředky, pokleslá barevná literatura na křídovém papíře nebo ukřičené výlohy obchodních domů. Kristem oslovený a proměněný život je zaměřen k milosrdenství, milosti a odpuštění. Vychází z již zmíněné kotvy, z vědomí, že život člověka je Boží vůlí a odtud směřuje k člověku a dál od člověka k člověku. Naplňuje známé rčení: „člověk člověku člověkem“. Je to život v lidském partnerství, které je plné úcty a podpory lidské důstojnosti. Nedávno jsem se probíral písemnostmi mého tatínka a narazil jsem na jeho přemýšlení o manželství. A čtu tam: „Odkud jsme po pár týdnech známosti čerpali jistotu, že dodržíme slib věrnosti po celý náš život? Kde je nějaká záruka, že obstojíme po celý život a dodržíme slib uzavřený před Pánem Bohem? Oba pocházíme z krajů od sebe velmi vzdálených, ale srdcem jsme si velmi blízcí. Byla to touha učinit se navzájem šťastnými manželi. A s touto touhou a s tímto rozhodnutím jsme předstoupili před oddávajícího faráře….“ Ano, člověk pro člověka. Průvodním jevem takového života je vědomí křehkosti, zranitelnosti, vědomí existence hříchu, jeho pojmenování a víra, že Kristova milost, na kříži realizovaná, na náš hřích stačí. A můžeme přidat potřebu být milován i milovat a také pokoru a úctu a důvěru, nejdříve Pánu Bohu, že bude stále s námi a že oběť jeho Syna se týká bytostně i nás, a pak také člověku, kterého naše důvěra může motivovat k odpovědnosti.

Duchovnost člověka také vyjadřuje cíl života, který přesahuje hranice časnosti, který jde dál za tento život. Tím cílem je účast na Božím království v novém životě. A opět jsme k ní nepřišli jen tak. To Kristovo zmrtvýchvstání nám tu účast otevřelo.

Na začátku je Ježíšovo oslovení člověka a jeho proměna. Ježíš změnil těm uzdraveným i nasyceným životy ale nejen v tom smyslu, že již ti lidé byli zdraví a nasycení. Tím jen otevřel cestu. Změna je cesta, není to nic statického. Ježíš vytvořil základ, na kterém pak ti lidé mohli stavět dům svého života. Tomu svému zdraví dali hlubší smysl. Asi jako zde ten koš vděčnosti, koš, který ukazuje k Boží milosti a požehnání. Koš sám o sobě může někde ve sklepě jen překážet. Byl však naplněn ovocem a zeleninou, těmi různými plodinami, k životu potřebnými. Je krásný, k vděčnosti Pánu Bohu i svým tvůrcům přímo vybízí. Mohl by však být jakkoliv ozdobený, kdyby zůstal ve sklepě nebo někde ve skleníku, neměl by smysl. Krásný by byl stejně ale k čemu krása, která není vidět, není obdivovaná, která neukazuje dál než jen k sobě samé? Tato krása ukazuje ke Stvořiteli. Představuje Boží dary, představuje Boží bytí s námi, představuje to, jak se dobrý Bůh o nás stará. Ten koš a ty plody, to může ukazovat k našemu uzdravení a k našemu nasycení. Setkáváme se s Ježíšem a on nás uzdravuje z naší všelijaké slepoty, hluchoty, z našeho ochromení. A my jdeme, již nově, dál. Již vidíme druhé lidi v jejich mnohdy bolavé životní situaci a ptáme se, jak můžeme pomoci. Uzdravuje nás z naší všelijaké hluchoty, kdy slyšíme jen sebe a neslyšíme lidský nářek a volání a pláč. Uzdravuje nás z našeho ochrnutí, když jsme nebyli schopni navštívit a doprovodit a podepřít a udělat vstřícné kroky. Smysl tomu koši dává až to, kam nás přemýšlení o něm vede. Co v nás probouzí, jak nás oslovuje.

Co ještě, vedle radosti z uzdravení, vedle uspokojení z nasycení, mohla, nikoliv však u všech musela, ta skutečnost uzdravení a nasycení vyvolat? Jednak vděčnost za to vše. Za zdraví a sytost. Za ten základ všeho. Ale pak také touhu jít za Kristem. Následovat Krista, být s ním. A oslavovat Boha. S vděčností a radostí. „Oslavujte Hospodina, neboť Hospodin je dobrý. Jeho milosrdenství trvá na věky,“ zve žalmista. A Luther řekne: „Nemůžeme udělat nic lepšího a nic většího, než Bohu děkovat.“

K vděčnosti Bohu a k Boží oslavě nás vede tento koš hojnosti. Nejen dnes, v tuto neděli díkůvzdání. Každý den. Vždyť každý den, každé probuzení je pro nás setkáním s Kristem.

Amen.

Miroslav Erdiger


zpět ...
© 2005 archa.cz