0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
22. neděle po Trojici (27. října 2013)
Micheáš 6; 6 - 8

Text kázání: Micheáš 6; 6 - 8
(6) „Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? Mohu před něj předstoupit s oběťmi zápalnými, s ročními býčky?
(7) Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?“
(8) Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.


Jak předstoupím před Hospodina? Tuto otázku si kladl nejen prorok Micheáš v osmém století před Kristem. Je to otázka obecně náboženská. Jak mohu obstát před svatým a nade vše vyvýšeným Bohem? Kdo jsem, abych si vůbec mohl dovolit se před něj postavit a podívat se mu do tváře?

Izraelci se setkání s Bohem přímo děsili, protože byli přesvědčeni, že kdo uvidí Boha, zemře. Člověk nemůže obstát už jen proto, že je vůbec člověk, pouhý prach ze země, a navíc ještě člověk nevěrný, který se od Boha odvrátil a chodí si po vlastních cestách.

Náboženství však odpradávna poskytovalo různé způsoby, jak tuto hlubokou, přímo smrtící propast mezi bohem a člověkem překlenout. Tím možná nejdůležitějším byla oběť, tedy kus toho, co má pro mě hodnotu, ale pro boha se toho dobrovolně vzdávám. Člověk nemusí před boha předstupovat sám ve své ubohosti a nahotě. Může s sebou přinést něco, čím mu dá najevo svou vděčnost, kajícnost i poslušnost. Pak smí čekat, že se nad ním bůh slituje a daruje mu svou přízeň a požehnání. A čím víc bohu obětujeme, tím víc bude bůh spokojen a tím víc od něj můžeme požadovat. Jednoduchá rovnice.

Ani Izrael v tomto ohledu nebyl výjimkou. Také zde byla oběť jednou z cest, jak obstát před spravedlivým Bohem, který vidí a soudí všechny naše nepravosti. Izraelští proroci ovšem důrazně upozorňovali na to, že to není cesta automatická a spolehlivá. Vždyť nejde o to Boha čímsi udobřit či obměkčit. Jestliže jsme mu byli nevěrní, máme se k němu především navrátit. Máme napravit svůj vztah k němu i své vztahy ke svým bližním.

Víme přece, že například porušený či již mrtvý vztah mezi mužem a ženou nelze obnovit pomocí žádných dárků, byť by byly sebevíc drahé a honosné. Ti dva se k sobě především musejí začít jinak chovat, milovat jeden druhého. A když si začnou vzájemně projevovat lásku, pak ji dárek jistě může dobře podtrhnout, ale nikoli ji nahradit.

Podobné je to s naším vztahem k Bohu. Oběť na oltáři - to je dar přinesený před Boží tvář, který má smysl ovšem jen tehdy, doprovází-li ho naše skutečné obrácení. Jinak je jen povrchním a marným gestem, ba dokonce je troufalostí a rouháním. Proroci neváhali říci, že takovou oběť, která je jen omluvenkou za naši neochotu na sobě něco měnit, Bůh přímo nenávidí.

Místo toho Micheáš nabízí jinou cestu. Ne cestu obětí, byť by byly sebevíc ohromující a dech beroucí. Dokonce ani oběť nejvyšší, totiž oběť lidská, není účinná a míří do prázdna. Jediné, co je dobré a co po tobě Hospodin skutečně žádá, je to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. To je cesta skutečného návratu k Bohu. O několik století to jinými slovy zopakuje také Ježíš. Říká: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“

Jak předstoupím před Hospodina? Dnes si tuto otázku klade málokdo. Dokonce ani u lidí, kteří v Boha věří nebo s ním alespoň ve svém životě nějak počítají, není samozřejmostí. Před Bohem se už nechvějeme, nepadáme před ním na zem obtíženi vinou a zahanbením.

Snad je to v něčem dobré: Bůh už pro nás nemá podobu orientálního despoty, věčně rozhněvaného a trestem hrozícího. Bůh, kterého je dnešní člověk ochoten přijmout, je spíš zdrojem klidné mysli, uzdravení, síly a duchovního občerstvení. O lidské vině a Božím trestu se mlčí, dokonce i na křesťanských kazatelnách, z nichž to kdysi burácelo. Samotné slovo kázání bývalo synonymem pro ukázňování, moralizování a vyhrožování peklem. To už dnes díky Bohu neplatí. Na druhé straně už pomalu mizí něco, čemu bible říká bázeň Boží, což bychom mohli přeložit jako respekt či odpovědnost před svatým Bohem, před nímž musíme vydávat počet ze svého života. Netrápíme se už tím, jak obstojíme před Bohem. To spíš Bůh musí obstát před všemožnými požadavky, které na něj klademe, abychom v něj vůbec mohli věřit.

Zdá se, že Bůh v myslích mnoha lidí opustil soudní stolec. Ten ale nezůstal neobsazen. Na jeho místo už se tlačí jiné soudní instance. Jak obstojím v dnešním světě? Jak obstojím vůči požadavkům, které se na mě kladou? Jak se prosadím v nemilosrdné soutěži všech se všemi? Jak si mohu uchovat vlastní důstojnost a hodnotu, když ta se dnes odvozuje především od výkonu, který podám, nebo dokonce od peněz, které vydělám?

Dnes se sice netřeseme strachy před rozhněvaným Hospodinem, ale o to více před bohy úspěchu, zajištění nebo prestiže. Soud těchto božstev je nemilosrdný. Běda tomu, kdo je ušlapán silnějšími a schopnějšími. Je to jen a jen jeho vina a dobře mu tak, měl se víc snažit.

A tak nás nová božstva nutí, abychom na jejich oltář přinesli mnohé, ba dokonce to nejcennější z našich životů. Micheáš hovořil o obětování prvorozeného potomka jako o krajní náboženské oběti. Dnešní náboženství výkonu si žádá mnohem víc: celé rodiny mají být obětovány, protože není čas a síla na trpělivé budování našich vztahů a namáhavou péči o ně. Musíme obětovat výchovu svých dětí či opatrování svých starých rodičů, protože to vše nás jen odvádí od pracovních povinností. Musíme obětovat své přátele, protože kamarádit se je nutno přece hlavně s těmi, kdo mi pomohou dostat se na ta správná místa. Musíme obětovat své zásady a dobré vychování, protože s těmi člověk daleko nedojde.

Skutečně ale musíme? Prorok Micheáš přichází s jiným, osvobozujícím poselstvím. Pravý Bůh po nás nic takového nežádá. Cožpak má Bůh zalíbení v tisících takovýchto obětí? - říká i nám z veliké dálky starozákonní svědek. Své úsilí vkládáš do marných věcí, do bůžků tohoto světa. Padáš na kolena před něčím, co tě jen zotročuje. Tvoje oběti jsou ve skutečnosti ohavností před Hospodinem. Ty jsi na to sice ve své ustaranosti zapomněl, ale to jediné, co je dobré a co po tobě Hospodin skutečně žádá, je, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. Nic víc, ale také nic méně. Všechno ostatní má být až na druhém a třetím místě, třebaže si to ve tvém srdci uzurpuje místo výsadní.

Co je nám tedy vlastně uloženo? Právo – milosrdenství – pokora před Bohem. Adresáti Micheášova proroctví dobře rozuměli, co se po nich žádá. My rozumíme již méně, protože význam slov se mění a některá slova se mezitím stačila zcela vyprázdnit a znehodnotit. Nejvíce je nám asi blízký požadavek práva či spravedlnosti, po ní se přece volá neustále a sotva kdy přestane být aktuálním tématem. Milosrdenství už zní spíše jako slovo z pohádek, v nichž vystupují králové a jejich poddaní. A pokora před Bohem? Co je to pokora a k čemu je dobrá? A co nebo kdo je Bůh?

Místo dlouhého vysvětlování bude lepší si tato přikázání zpřítomnit na člověku, který je vrchovatě naplnil. Zaposloucháme-li se do příběhu Ježíše Krista, nalézáme v něm odpověď.

Právo - to nebylo pro Ježíše obecným pojmem. Byla to přednostně Boží spravedlnost pro slabého, chudého, nemocného a trpícího. Pro ty, kdo z nějakého důvodu žízní po spravedlnosti a nápravě. Právě za nimi Ježíš chodil, jich se zastával, jim přinášel Boží království. Zachovávání práva tedy není jen dodržování Božích zákonů, ale především prosazování práva pro toho, na kom je pácháno bezpráví. Je to pozvednutí hlasu či pomocné ruky pro toho, kdo se svých práv nedokáže hlasitě dožadovat a nemá sílu se o ně bít. Zachovávat právo znamená vydat se na ježíšovskou cestu za těmi, které lidská spravedlnost umlčela a semlela.

Milosrdenství - to Ježíš nechápal jako poněkud svévolnou amnestii pro pár vyvolených, ale jako způsob, jak s námi všemi Bůh nakládá. Milosrdenství je Boží ano ke každému člověku, zejména k tomu, kdo si milost podle našich měřítek vůbec nezaslouží. Je to Boží láska k lidem, která nemá hranice ani podmínky. Tuto lásku Ježíš rozdával a zároveň nám přikázal ji dávat dál. Odpouštět, i když budeme za hlupáky a naivky. Smířit se s nepřítelem, i když zničit ho se nám jeví jako výhodnější. Pomoci bližnímu v nouzi, i když víme, že on nám naši velkorysost nikdy nevrátí.

Pokora před Bohem – ta je z těch tří přikázání možná nejtěžší. Neznám žádné jiné slovo, které by dnes bylo tak zoufale zastaralé jako pokora. Pokora je vnímána jako vlastnost služebníčků, lidí neprůbojných a poddajných, těch, kdo nemají tah na branku a ostré lokty. A pokora před Bohem? Ta nám prý jen brání v rozletu vzhůru, Bůh nám stojí v cestě při naší seberealizaci. Přitom v Ježíšově příběhu jsme poznali, že Bůh sám byl pokorný. Snížil se až k nám, stal se člověkem. Pokorná byla Ježíšova cesta poslušnosti nebeskému Otci, která vedla až na kříž. Kdo následuje Ježíše Krista, ten především ví, že není středem světa a měřítkem všech věcí. Pokora je vědomí toho, že můj bližní není jen prostředkem pro mou seberealizaci; že svět není jen prostorem pro mé vykořisťování; že Bůh není jen plničem mých přání. Pokora je vyznání: nejsem bůh a nemohu se jako bůh chovat.

Tři zdánlivě jednoduchá přikázání: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. Jen to se po nás žádá. A my ani toto minimum nedokážeme. A tak se i my ptáme: jak předstoupím před svého Boha? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? Bože, před tebe nemůžeme přinést nic – ani žádné oběti, ani své vzorné životy. Jedině pro tvého Syna Pána Ježíše Krista, který byl za nás ukřižován, věříme, že před tebou obstojíme.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz