0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Předposlední neděle v církevním roce (17. listopadu 2013)
Lukáš 15; 11 - 24

Text kázání: Lukáš 15; 11 - 24
(11) Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny.
(12) Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění.
(13) Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel.
(14) A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi.
(15) Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře.
(16) A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával.
(17) Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem!
(18) Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě.
(19) Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘
(20) I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.
(21) Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. ‘
(22) Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy.
(23) Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí,
(24) protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit.


Milé sestry, milí bratři,

co se musí stát, abychom šli do sebe? Abychom zvažovali každý den svého života a ptali se, jak ho žijeme a co má smysl a co ne? Abychom se rozhodovali o odchodech i návratech, o cestě, na které poznáme sami sebe, své schopnosti a síly, ale také své slabosti, propady a zklamání? Co nás vypudí ze všelijakého pohodlí nesvobody k bloudění pouští, k vlastní proměně a návratu již ne do zabezpečeného pohodlí, ale ke zdroji lásky a dobra a síly, jehož životodárnou potřebu jsme si na té cestě uvědomili? Co se to musí stát, co musí člověk prožít, aby šel do sebe? Přičemž obrat „jít do sebe“ není jen nějaké zamyšlení nad sebou, sebezpytování. To může znamenat hlubinný rozhovor sama se sebou, se svým nejhlubším „já“, ve kterém člověk není fascinován tím, jaké top v životě je, ale tím, že zde vůbec jako člověk je, že se narodil, žije, existuje. Je fascinován skutečností života a že se ho to týká. Člověk si více a významněji uvědomuje skutečnost života, svoji existenci a také svoji konečnost, smrtelnost a díky tomu všemu je více nakloněn zásadním změnám ve svém životě. V knize Charlese Dickence Vánoční koleda je hlavní postavou Ebenezer Scrooge, lakomý, necitlivý, chladný, nepoctivý stařec. V jeho životě však jednou dojde k zásadní proměně. Otevírá se pro druhé, touží pomáhat svým zaměstnancům, společníkům, potřebným lidem. Co se to v jeho životě stalo? Čekali bychom, že se v něm hnulo svědomí nebo ho proměnila atmosféra Vánoc. Ne. Navštívil ho Duch budoucnosti, který mu umožnil nahlédnout do budoucnosti. Pro Scrooga to byl šok.

Pozoruje své všemi zapomenuté mrtvé tělo. Vidí cizí lidi, kteří si ze zastavárny odnášejí jeho osobní věci, slyší sousedy, jak lehkým tónem hovoří o jeho smrti a pak ji snadno pouštějí z hlavy. Pak ho Duch budoucnosti odvádí na hřbitov a on se dívá na náhrobní kámen se svým jménem. V tu chvíli jde Scrooge do sebe a dochází k zásadní proměně. V další části knihy je pak Scrooge soucitným, laskavým, vstřícným, jednoduše jiným člověkem. Až konfrontace s vlastní konečností ho přiměla jít do sebe a změnit se. Měl po celý život našlápnuto jinak, vlastně ani nikdy nechtěl být jakýmsi dobrákem. A najednou nemohl jinak. Změna směru.

I o tom mladém muži z Ježíšova podobenství je v jisté fázi jeho životního příběhu řečeno, že šel do sebe. On šel pravděpodobně dvakrát do sebe, i když pokaždé jinak a pokaždé s jiným výsledkem. Bez jeho prvního jití do sebe by ovšem nešel podruhé do sebe a neprožil by ono existenciální setkání sama se sebou, prozření a obrácení.

Ten první krok mohl být reakcí na poklidný, zajištěný, poněkud ve stojatých vodách žijící život. A snad také život s pocitem nesvobody. Všechno měl zajištěno. U svého otce měl přístřeší, bezpečí, životní jistoty, naplněné potřeby. A přece to s těmi potřebami nejspíš nebylo tak jasné. Ono žít pod střechou milujícího otce jistě znamenalo toho otce poslouchat, plnit jeho příkazy, nezarmucovat ho, jednat podle jeho přání a pravidel. On to byl, kdo stanovoval pravidla a podmínky takového života. Jeho starší bratr ty podmínky trvale plnil, pravidla přijal a žil v blízkosti otce svůj život. Jistě to bylo dobré. Jistě je vždy dobré žít v blízkosti milující bytosti. Chce to však jistou dávku sebekázně, trpělivosti, smyslu pro povinnost, chce to vědomě se zříci možnosti o sobě plně rozhodovat, spolehnout se na své schopnosti, jít svou cestou, žít svůj život. Nemusí to být nějak negativní, pejorativní. Někdo takový život žije rád, vyhovuje mu to, odpovídá to jeho povaze. Je to v pořádku a je to dobře. Jiný však chce jít svou cestou nebo alespoň si to potřebuje vyzkoušet. Je jiný, svobodomyslnější, ne tolik trpělivý. Není horší než ten první, ten jeho bratr. Jen je jiný, má to v sobě jinak nastaveno. A tak o sobě přemýšlí, klade si otázky po smyslu svého života, hovoří sám se sebou. Také jde do sebe, jeho rozhodování je složité a mnohdy i velmi bolavé, až se nakonec rozhodne. Chci svobodu. Chci jít a zkusit si žít život podle svého. Chci žít to, co cítím, chci říkat to, co si myslím. Chci dělat to, po čem toužím. Nechci se stále ohlížet na druhé a hlavně ne na svého otce. A také ten poslušný bratr mi pěkně leze na nervy. Taková poslušnost, dokonalost. Vždyť on by snad ani nikdy nešel na červenou. Chci pryč. Jak zareagoval skutečně dobrý, moudrý, milující Otec? Souhlasil. Chceš-li jít, běž. Tady máš polovinu jmění, to, co Ti náleží, druhou polovinu nechám tvému bratru a běž. Možná ještě řekl: „Budu se za tebe modlit, budu tě v myšlenkách provázet, a kdyby se ti něco zlého přihodilo, počítej s mou pomocí, pošlu ti zachránce. Mám tě rád synu, vždy máš ke mně otevřené dveře, přeji ti šťastnou cestu. A těším se na shledání.“ Moudrý, milující otec.

Syn odešel žít si život podle svých představ. Nebo že by to byl život podle aktuální nabídky? Život podle docela jiných pánů, vypočítavých a zlých. To však onen mladík nemohl rozeznat. Chyběla mu zkušenost. Musel ji získat a to nelze jinak než vlastním, pravdivým životem. Než tak, že se člověk pustí do života, který se mu nabízí, který pokládá za zajímavý, vzrušující, svobodný. Až do chvíle, kdy zjistí, že všechno je jinak. A jde podruhé do sebe.

Chlapec si užíval, jen co je pravda. Však on to jeho bratr dobře vidí. „S děvkami prohýřil tvé jmění,“ vytýká svému otci, že byl na mladšího syna tak laskavý. Ano, tak to ten bratr vidí. Ale mnohem víc toho nevidí. Nevidí ponížení toho mladšího. Nevidí, jak si bratr krade šrot od prasat, aby měl co jíst. Nevidí, jak se doprošuje soucitu a lidské blahosklonnosti, shovívavosti a snad i milosrdenství. Nevidí, že jeho bratr dopadl až na dno. Z vnějšího pohledu, jen podle toho, co se říká a podle našich představ a podle sebe, když se nám daří, nevidíme většinou, čím ti druzí prochází. Jakou cenu platí za své zkušenosti, jak mnoho ztrácejí, kolika životními soutěskami musí projít, jakými bolestmi se musí probolet. Člověk vidí a usuzuje jen na základě svého vidění, které je mnohdy jen nepatrnou výsečí, je omezené a nelze jinak, neboť nemá onu zkušenost, že hledání svého pravdivého života není snadné, že v něm bývá mnoho trápení a ponížení a ztrát. Ale bývá v něm to nejdůležitější nalezení, totiž nalezení sama sebe. Zde jsem a takový jsem. Ano, to jsem já. Zubožený a zoufalý. Snad i na pokraji smrti. Bezradný. Je to šok jako u toho Dickensova Scrooge.

Mladý, leč již díky všem zkušenostem již zralý muž, kterému kdoví proč kdosi začal říkal marnotratný syn a další se k tomu přidali, jde do sebe a prožívá zásadní obrat ve svém životě. Dělá snad nejbolavější, leč zásadní rozhodnutí svého života. Udělám krok zpět, který však bude významným, zásadním krokem dopředu. Vrátím se k otci. Zkušenosti, které jsem udělal, mě vedou tam, odkud jsem vyšel. Vedou mě do bezpečí otcova domu. Ještě slyším ta slova: „Pokud se rozhodneš vrátit, přijmu tě s láskou.“ Rozhodne se vrátit. Ale vrací se jiný člověk. Již nebude žít v otcově domě proto, že musí, proto, že mu nic jiného nezbývá, již nebude dodržovat pravidla otcovského domu otcem stanovená proto, že se bude bát otcova trestu. Bude tam žít proto, že chce, že se tak svobodně, na základě zkušenosti, kterou udělal, rozhodl. A pravidla přijme za svá proto, že již ví, že bez pravidel je život jen chaosem. Něco prožil, něco poznal, mnohé ztratil, avšak mnohem více získal. Aby získal, musel ztratit. Musel opustit bezpečí otcova domu, musel se pustit do nebezpečného života na vlastní pěst. Musel si vyzkoušet co znamená žít podle svého. Podle svých pocitů, emocí, představ, tužeb a přání. Musel si to vše prožít aby zjistil, že nemohl jinak. A aby zjistil, že nyní nemůže jinak než požádat otce o odpuštění a v důvěře, že mu milující otec odpustí, se vrátit. Ne ovšem v ponížení, které prožil, když žebral o šrot pro prasata. Ne v ponížení, které ani nevnímal, když vstupoval do domů prostitutek, jejichž ponížení svým vstupem jen prohluboval. Ale v sebevědomí, daném tím, koho o odpuštění prosí. Milujícího otce. Pojď synu, vítej doma. Nic se na mé lásce k tobě nezměnilo. Snad je dokonce posílena. Vždyť ses mi vrátil. Ani slovo jako: Vidíš, teď jsem ti dobrý, teď se vracíš, když tě nikde bez peněz nechtějí. Nic takového. Vítej doma drahý synu a vy vystrojte hostinu. Můj syn byl mrtev a zase žije. Ztratil se, a je nalezen.

A ještě něco. Doufám, milý milovaný synu, že tě nikdy ani nenapadne soudit ty, kteří se rozhodnou podobně jako ty. Budou tolik toužit po svobodě podle svých představ, že všechno probendí, utratí, ocitnou se na dně. Doufám, že jim budeš rozumět. Že je nebudeš moralizovat, že od tebe nikdy neuslyší: „Vidíš, kdybys poslouchal otce, nikdy bys nepadl tak hluboko.“ Doufám, že jim podáš ruku a pozveš je dál. A budeš se spolu s nimi radovat, že se ze svého dna odrazili. Tak jako ty. Tak pojď dál, synu. Hostina radosti a lásky je připravena.

Myslíte, milé sestry a milí bratři, že to pozvání platí i pro nás? Já za sebe cítím, že ano. A moc se těším na všechny, s nimiž se jednou na takové hostině setkám. I když budu nejspíš takovou účastí překvapen. Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz