0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
12. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
16. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Estomihi (2. března 2014) – mezinárodní bohoslužba
Jan 13; 34 - 35

Text kázání: Jan 13; 34 - 35
(34) Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.
(35) Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“


Milé sestry a milí bratři,

procházíme nyní postní dobou. Postní doba je období, ve kterém se připojíme k poutní cestě k Ježíšovu kříži a prázdnému hrobu vzkříšení. Během Ježíšova veřejného života bylo jeho hlavním dílem povolat a vytvořit společenství jeho učedníků. Protože Ježíš chtěl, aby dobrá zpráva o Božím království byla skrze ně zvěstována po celém světě. Ježíš v dnešním textu říká učedníkům: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ Podle těchto slov bylo povoláno Ježíšovo společenství učedníků jako společenství lásky. Když se navzájem milujeme, tím je zvěstován Ježíš Kristus po světě. Jestliže je to tak, jak se ve společnosti křesťanů konkrétně projevuje láska mezi bratry a sestrami?

Za prvé, společenství křesťanů je společenstvím, které přijímá účast na jednom chlebu a jednom kalichu. Ďábel pokoušel Ježíše, který se na poušti postil, aby z kamenů byly chleby. To byla nabídka, která vyřeší problém hladu v tomto světě, totiž problém s potravinami. Ježíš však řekl: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ To neznamená, že se Ježíš odvrací od lidských praktických problémů. Spíše osobně trpí lidskými problémy a ukazuje v nich a v jejich řešení skutečnou cestu ke spáse. Před ukřižováním Ježíš jedl se svými učedníky velikonoční večeři. Jídlem tohoto dne byl obyčejný chléb a víno, ale jídelní stůl tohoto dne byl zvláštní. Bylo řečeno úžasné Boží slovo k těm, kteří se s Ježíšem zúčastňují jednoho chleba a jednoho kalicha. Tím slovem bylo, že se tělo a krev Páně stane jejich věčným životem. Tělo bude ukřižováno a krev bude na kříži prolita. Protože není nikdo, kdo by nepotřeboval tento chléb života, řekl Ježíš svým učedníkům: „To čiňte na mou památku.“ Raná církev se snažila podle tohoto slova Páně žít. Ti, kteří se ke Kristu hlásili a kteří ho vyznávali, byly spolu, pili z jednoho kalicha, lámali chléb a rozdávali mezi sebou.

Nedávno přiletěli mládí lidé z Dong-an církve v Koreji a zúčastnili se bohoslužby, která se konala v psychiatrické léčebně v Bohnicích.

Při bohoslužbě byla večeře Páně a v této večeři Páně narazili na výzvu víry. Protože jejich ústa se měla dotknout kalicha, kterého se dotkla ústa pacientů. Kromě toho, farář, který tohoto dne vedl večeři Páně, neutřel papírem kalich, ani je neotočil, aby se ústa dotkla nějaké jiné části kalicha. Potom řekla jedna sestra, že se nedokáže dotknout svými ústy kalicha. Ale když k ní kalich přišel a ona se ho mohla svými ústy dotknout, pak se toho dne pro ni stala večeře Páně nezapomenutelným zážitkem lásky. Tak společenství křesťanů je společenstvím, která stojí kolem stole Páně a zúčastňuje se jednoho chleba a jednoho kalicha. My nemůžeme vyřešit všechny životní problémy našich bratří a sester. Ale můžeme být s nimi tak, jako s nimi byl Ježíš. Místo toho, že by najednou vyřešil všechny lidské problémy, byl a je s člověkem. Je s námi. Člověk nežije jen chlebem. Člověk žije z lásky, kterou navzájem dává a přijímá. Díky lásce Ježíšova kříže je nyní otevřen stůl Páně ke všem lidem. Když si navzájem odpustíme my v Kristu, i když jsme jiní, a zúčastníme se jednoho chleba a jednoho kalicha, láska, kterou v tomto místě dáváme a přijímáme, tak se stane životem pro nás samé i pro tento svět.

Za druhé, společenství křesťanů je společenstvím, ve kterém navzájem slouží jeden druhému. Ďábel na poušti navrhuje Ježíšovi, aby se mu klaněl a jestliže to tak Ježíš udělá, ďábel mu dá slávu a všechna království světa. To bylo pokušení moci. Mnoho chyb, které v dějinách křesťanství církev dělala, vyplynulo z toho, že církev podlehla právě tomuto pokušení moci. Byl ale jeden důvod, proč církev chtěla mít moc. Totiž jestliže by církev měla moc, pak by mohla snadněji zvěstovat evangelium a lépe sloužit Bohu a bližnímu. Nicméně, toto je zcela v rozporu s cestou Ježíše. Ježíšův kříž znamená vzdát se lidské moci. Ježíš řekl, že přišel na tento svět, nikoli aby mu bylo slouženo, ale sloužil. Před ukřižováním Ježíš osobně umyl nohy svých učedníků. A prosil, aby učedníci navzájem myli nohy ostatním. Je to poměrně intimní služba, která by bez lásky nebyla možná. Když se v takovém projevu intimní služby lásky vztahujeme k Ježíši, můžeme za Ježíšem sestoupit na společensky nejnižší místo. Zralý křesťan je člověk, který je ochoten jít v této lásce i tam, kam nechce jít. Církev je společenství služby, která se vztahuje ne k moci, ale k lásce. Protože milujeme Pána, můžeme sloužit bratřím a sestrám. Protože milujeme Pána, můžeme se stát pro tento svět rukama i nohama Páně.

Za třetí: společenství křesťanů je společenství, ve kterém navzájem jeden odpouští druhému. Na poušti pokoušel ďábel Ježíše, aby se vrhl dolů z vrcholu chrámu. To byl návrh, který má viditelně dokázat, že Ježíš je skvělá bytost. Získá tak aplaus od lidí. Často padáme do pokušení dokazovat, že jsme jiní než kdokoliv jiný, a chceme tak získat uznání hodnoty své bytosti. Často říkáme, že jsme tak jiní než ti druzí, až tím odsuzujeme ostatní. Ovšemže by bylo možné, že život po tom, co se člověk stal křesťanem, je lepší než ten předchozí, a mělo by to tak být. Ale to neznamená, že život křesťanů je vždycky lepší než předchozí. Společenství křesťanů vůbec není dokonalá společenství. Je také společenstvím hříšníků, kteří mají mnoho problémů. Ale důvodem, proč nás Bůh miluje, není náš úspěch, který se nám podařil. Důvodem, proč nás Bůh miluje až do konce, je, že nás stvořil, zachránil a vyvolil. Církev se neliší od světa tím, že v ní neexistuje žádný problém, ale že se s problémem vypořádá jiným způsobem. Společenství křesťanů vidí vzájemný problém ve světle milosti, kterou jsme dostali od Boha. A snaží se zabývat tímto problémem podle Ježíšova způsobu. Díky tomu, že Bůh v Kristu mě přijal, jak jsem, a odpustil, já také můžu přijmout své bratry a sestry, jak jsou, a odpustit jim.

Petr se zeptal Ježíše: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratrovi, když proti mně zhřeší?“ Ježíš mu odpověděl – stále. Když Petr poslouchal zprávu o Ježíšově umučení, byl si jist, že nikdy neopustí Pána. Ale když Pán byl zajat, Petr ho zapřel třikrát tak, že řekl, že ho nezná. Nicméně, Ježíš, když vstal z mrtvých, setkal se s Petrem, který byl zrádcem. A zeptal se třikrát: „Šimone, miluješ mne?“ A Ježíš třikrát poslouchal, že Petr ho miluje. Pak mu svěřil poslání. Možná, že Petr v této době pochopil Ježíšova slova, totiž miluj stále svého bratra. Milé sestry a milí bratři, církev je společenství, které žije z odpuštění. Může to znít divně, ale uvnitř církve by měla být zaručena svoboda chybovat. Je těžké, že se síla evangelia objevuje ve společenství, ve které se členové bojí chyb a nemohou se přiblížit k druhému. Samozřejmě, že je důležité pečovat o to a snažit se o to, aby srdce bratří a sester nebylo zraněno. Ale kdokoli může udělat chybu, i když se jí snaží vyhnout. Proto my všichni jsme bytosti, které potřebují odpuštění. Nicméně, když tito slabí lidé pamatují na milost, kterou dostali, odpouští jeden druhému a žijí z té milosti a odpuštění, pak by mohlo být evangelium lépe zvěstováno právě skrze tyto slabé lidi.

Milé sestry a milí bratři, je to opravdu úžasné, že se křesťané z České republiky, Koreje, Japonska a různých dalších národností snaží, aby dosáhli k jednomu tělu a milovali jeden druhého. I když v nás existuje mnoho nedostatků namísto stížností a kritiky máme Bohu poděkovat. Bůh dosud prováděl tuto práci, která by nemohla být dosažena lidskou sílou. Bůh chce, abychom my, kteří jsme navzájem jiní, byli v lásce jedním tělem. I když je společnost křesťanů slabé, evangelium je zvěstována skrze toto slabé společenství, ve kterém milujeme jeden druhého. To je Boží vůle. Nezvěstujeme my sami sebe. Zvěstujeme evangelium, které se v nás oživuje. To není práce kterou by jeden člověk mohl obsáhnout. Byli jsme vyzváni, abychom zvěstovali evangelium ve společenství a jménem společenství. Když stojíme kolem stolu Páně, sloužíme jeden druhému, odpouštíme si navzájem a žijeme životem lásky a služby, pak může svět ve společenství této lásky vidět Ježíše.

Amen.

Kwang-Hyun Ryu


zpět ...
© 2005 archa.cz