0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Septuagesimae (16. února 2014)
Matouš 8; 23 – 27

Text kázání: Matouš 8; 23 – 27
(23) Vstoupil na loď a učedníci ho následovali.
(24) V tom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal.
(25) I přistoupili a probudili ho se slovy: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“
(26) Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho.
(27) Lidé užasli a říkali: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“


Sestry a bratři,

znáte tento obrázek? Lodička na vlnách s křížem. Dávný obraz církve jako lodi, která pluje po vlnách světa, jejímž středem je prázdný kříž, tedy vzkříšený Kristus. Obraz vycházející z příběhu, který jsme před chvílí četli. Na obrázku sice není žádná bouře, jsou tu klidné vlnky, ale bytí ve světě předpokládá jak klidná období, tak pořádné lidské bouře.

Ať je to s vlnkami jakkoliv, důležitý zůstává obraz lodi, ať jako církve, nebo společnosti, kde je Kristus uprostřed.

V několika verších, které předcházejí přečtenému biblickému textu, Ježíš vybízí k bezvýhradnému následování. Známý text o pochovávání mrtvých nebo o liškách, které mají svá doupata. A snad právě po této výzvě učedníci nasednou na loď, na kterou nejprve nastoupí Ježíš. Bezvýhradně ho následují. Jdou za Kristem a s Kristem, protože v něj věří, protože mu jsou věrní, protože ví, že cesta s ním je ta jediná správná. Věří, že se před časem rozhodli správně, když opustili svou práci, dnes bychom mohli říct touhu po světských hodnotách a nasměrovali svůj život k následování Ježíše. Přijali ho za svůj, námořnicky řečeno, maják, který jim ukazuje cestu, ke kterému směřují, ke kterému se upínají. Věří, že když jdou za Ježíšem, je to cesta dobrá a bezpečná. Snad i věří, že cesta za Ježíšem je naplněna jen radostí, láskou a přijetím. Je to cesta, která je člověku příjemná. I když museli všeho zanechat. I když později slyší Ježíšova slova: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mně“ i tak věří, že cesta s Kristem není nebezpečná a stojí za to.

Ha, a najednou takové překvapení. Bouře, vlny, vítr. Loď se téměř potápí. V řeckém textu je použito slovo „Seismos“. Žádná naše bouřka, kterou známe z léta. Ale pořádné vodní zemětřesení, snad něco jako tsunami. Taková život ohrožující bouře přišla. Něco nečekaného, silného, nebezpečného. Lodička není, jako na našem obrázku, na klidné vodě, ale bojuje s celou svou posádkou všemi jejich silami a dosavadní znalostí o holou existenci. A že zkušení rybáři museli vědět, jak se v takovou chvíli chovat. Ale i sebezkušenější rybář je nyní v koncích. Takovou bouři neznal, nečekal, neví co teď.

Můžeme celou událost vnímat jako takový nečekaný paradox, jakoby těžko uvěřitelnou věc, že následování Ježíše přivedlo učedníky do těžké chvíle. Ale přece se na to můžeme podívat i opačně, pozitivně, z pohledu zvěsti. Kdyby Ježíše nenásledovali, byli by asi u své práce. A jako rybáři by lovili na vodě, přišla by stejná bouře a na lodi by byli sami. Jen se svou silou, se svou znalostí, bez zachránce. Avšak v tuto chvíli jsou sice v bouři, bojí se o holý život, ale Ježíš je tam s nimi.….…. Teď jsme narazili na tu základní věc. Na to největší evangelium – radostnou zprávou, kterou v sobě tento příběh ukrývá. Ježíš je s nimi i v těch nejtěžších chvílích. Ježíš je s člověkem ve chvíli, kdy si krásně a klidně pluje životem, ale i ve chvíli, kdy s ním život mává, hází a je na pokraji smrti. Není někde v dáli, nečeká na břehu, nesedí někde daleko, ale je s člověkem v jeho chvílích života. Zde je na lodi zmítané bouří, jindy sedí doma s celníkem nebo je uprostřed lidí, kteří žijí za městem, protože jsou malomocní. Ježíš je s člověkem v jeho životě, Ježíš je s člověkem i po životě. Ježíš naplňuje i slova, která jsme slyšeli v Žalmu o Bohu, který je ve středu svého lidu, a tak nemůže národ být zničen.

Člověk, který následuje Krista, nemá jistotu, že jej životní bouře, zklamání, neštěstí nebo těžké zkoušky nepotkají, ale zde vidíme, že má jistotu a víru, že v tom všem není sám. Že Kristus je vždy na blízku. Že je na koho se obrátit. Slova učedníků: „pane zachraň nás, nebo zhyneme“ jsou vlastně modlitbou. Ve chvíli, kdy i zkušení rybáři neví jak dál, kdy všechny lidské síly dochází, kdy všechny osvědčené metody selhaly, obrací se na Ježíše, který spí. Únavou a vyčerpáním. Vždyť je to člověk, který také potřebuje spát, je unavený a snad spí, jako když ho do vody hodí, jak říká hezké české přísloví. Nevzbudí jej ani bouře, ani přívaly vody, ani zmítaná loď, ani strach. Ale vzbudí jej lidské volání o pomoc. Lidská naděje, že s Ježíšem nezahynou. Prosba o záchranu. Vzbudí jej modlitba volajícího.

Snad máme taky někdy pocit jako měli učedníci, že Bůh spí. Že se jaksi odmlčel. Že na nás zapomněl nebo jak se mohli učedníci domnívat, že jsme mu jedno. Že nás nechá se vymáchat v problému, v životní zkoušce až do úplného konce. Že je nějaký skrytý a my jsme jej ztratili. Ale možná je to chvíle, kdy nás nechává jít tak daleko, abychom si uvědomili, že jdeme špatně. Pak ovšem stačí zavolat a on nějak odpoví. Je vždycky na blízku, nesmíme se bát na něj obrátit. Nemůžeme jen spoléhat sami na sebe a na nějakou jistotu, že to ten Pán Bůh nějak vyřeší. Můžeme a máme se obracet k Bohu, ke Kristu s prosbou o pomoc a on nám nějak odpoví.

A k tomu není třeba nějakých silných slov a silné víry. Učedníci přistoupili k Ježíši ve strachu, v obavě o život a snad i v obavě, zda je Ježíš vyslyší. Zda vůbec má tu moc učinit něco s vlnami a mořem. Přišli ve slabé víře. Ježíš to také zmíní, ale nemění to nic na jeho ochotě pomoci. I takto malá víra, kterou učedníci měli, stačila k tomu, aby je Ježíš vyslyšel. I malá víra se umí na Krista spolehnout. Naše víra může zmírat pod tlakem událostí, může se někde ztrácet, ale přesto nejsme Hospodinem zavrženi. Výtka o malověrnosti neměla vliv na Boží skutek. Síla víry není v danou chvíli měřítkem úspěchu volání. Nemůžeme si říkat – nejsme hodni volat k Bohu, protože naše víra není vzorná. Kdyby to tak bylo, tak snad nikdo kromě Ježíše by neměl právo se k Bohu modlit. A paradoxně modlitba z pozice slabé víry může naši víru posílit. Pravda, někdy Hospodinovu odpověď nerozeznáme hned, někdy nepřichází tehdy, kdy bychom si to přáli, a tak se naše víra může ještě umenšovat. Ale nakonec vždy Hospodinova reakce přichází. Jeho ujištění, které čteme u proroka Jeremiáše: „Volej ke mně, odpovím Ti“, nám může být jistotou, že nejsme Bohu lhostejní.

Je tu ale ještě jedna věc, která jde tak trochu proti lidské logice. Když učedníci přijdou k Ježíši s prosbou, všimněme si, že ihned neběží utišovat moře. Nejprve s učedníky promlouvá o jejich víře. Jsou všichni spolu v podpalubí, nahoře zuří bouře, všichni jsou zmítaní, ale Ježíš vnáší nejprve klid do srdcí a duší učedníků. V jeho slovech vytýkajících víru můžeme slyšet i ujištění, že jsou na správné adrese.

Mít klid v srdci, je dobrým základem pro zvládání těžkých chvil. S chladnou hlavou a pokojným srdcem se nám věci mohou řešit lépe. V ustrašenosti člověk dělá mnoho chyb. Dělá, nebo říká věci, kterých později lituje. V určitém stresu a psychickém vypětí se člověk uchyluje k tomu, z čeho je pak sám později překvapen. Tak jako učedníci byli vystrašeni, je běžné, že jsme z něčeho vylekaní, ustrašení, vykolejení nebo tak rozhození, že nejsme schopni udělat rozumnou věc. Potřebujeme získat vnitřní klid. Půdu pod nohama, abychom mohli přijmout nečekané události, abychom dokázali řešit svůj život, abychom dokázali volat k Bohu s prosbou o pomoc a sílu. A tato půda pod nohama, tato jistota je právě ve vědomí a víře, že Kristus je vždy na blízku. Že na život nejsme sami. Že nejsme sami ani v životě, ani ve smrti. V uvědomění si Kristovy blízkosti můžeme získat klid do srdce, víru v Boží pomoc a sílu k ustání všeho, co nám život přináší.

A tak milí přátelé, sestry a bratři, zkuste mít na očích stále tento obrázek, který nás ujišťuje o tom, že Kristův kříž je vždy uprostřed nás, ať ty vlnky jsou klidné nebo divoké. A aby se Vám na toto lépe pamatovalo, můžete si domů vzít u vycházení malý obrázek lodičky.

Amen.

Michael Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz