0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Sexagesimae (23. února 2014)
Marek 4; 26 - 29

Text kázání: Marek 4; 26 - 29
(26) Dále řekl: „S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země;
(27) ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak.
(28) Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu.
(29) A když úroda dozraje, hospodář hned pošle srp, protože nastala žeň.“


Při čtení tohoto podobenství jsem si vzpomněl na historku, která se vypráví o Martinu Lutherovi. Když jednou hodnotil probíhající reformaci, podotkl k tomu: pouze jsem zvěstoval Boží slovo, a to už pak samo působilo, i když jsem spal anebo jsem seděl se svými přáteli a pil wittemberské pivo. Ano muž, který se rozhodujícím způsobem zasadil o obnovu církve, dokázal své působení takto vnímat. Je to vyznání nejen plné pokory, ale hlavně plné naprosté důvěry v Boží mocné působení. Stačí jen zasít Boží slovo a dějí se věci. Nemusíme se starat, že by evangelium u lidí nevzklíčilo. Bůh sám se o to postará. Vše pak už jde po vlastní ose, tak nějak samo, skoro se chce říci automaticky.
Toto slovo se v našem textu skutečně vyskytuje. Země sama od sebe, doslova automaticky, plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. Tehdejší sedlák tento proces pokládal za zázrak, protože mu vůbec nebylo jasné, proč a jak se ze semínka stává stéblo, ze stébla rostlinka a z rostlinky zralý klas. K tomu, aby lidé pěstovali obilí, ostatně nepotřebovali přesně vědět, jak jeho růst funguje. Nějaké představy samozřejmě měli, například se domnívali, že semínko v zemi nejprve umírá a pak se jako nový život zrodí výhonek. Tím více museli věřit tomu, že příčinou růstu musí být Boží zásah.

Není podstatné, jak si tehdejší zemědělci všechny tyto přírodní jevy vysvětlovali. Prostě se spolehli na to, že když zorají půdu a v pravý čas zasejí, případně také pohnojí, zalejí a vyplejí, semínko už si samo najde cestu ke klasu. Podrobnosti té cesty není potřeba znát. Cíl je dán již předem, a pokud se nestane něco neočekávaného, toho cíle bude také dosaženo. S tím je možné napevno počítat.

Ježíšovo podobenství jistě nemůžeme považovat za jakousi chválu pasivity nebo dokonce zahálky. Obdělávání půdy a pěstování obilí tehdy rozhodně nebyl žádný med. Úroda sice přichází sama od sebe, ale člověk se samozřejmě také musí přičinit. To platilo tehdy a platí to i dnes, kdy nám v zemědělství vydatně pomáhají nejrůznější automaty.

Čím je tedy onen rozsévač pozoruhodný? Proč o něm Ježíš vůbec mluví? Především, umí se spolehnout na něco, co přesahuje nejen jeho rozum, ale především jeho schopnost ovlivňování. Právě tím, nikoli svou neinformovaností, se nejvíce odlišuje od dnešního člověka.
Lidé se dnes hrozně rádi obklopují nejrůznějšími automaty a jsou ochotni s nimi trávit většinu svého volného času. Jsou to hračky, které si člověk sám sestrojil pro vlastní užitek a potěšení. Víme (nebo alespoň odborníci mezi námi vědí), jak fungují, co od nich očekávat. A co je hlavní: ovládáme je. Tedy alespoň zatím, žádná vzpoura robotů snad v dohledné době nehrozí.

Pokud se naproti tomu setkáme s nějakým automatem, který neumíme ovládat, jsme z toho nervózní až naštvaní. Nemám na mysli jen osobní počítač, který je pro nás nejen pomocníkem, ale i zdrojem mnohých nepříjemných překvapení. Tím nejdůležitějším „automatem“, o kterém hovořil ve svém podobenství už Ježíš, je přece i nadále příroda samotná. Sice se mnozí odborníci nejen v Sovětském svazu chvástali, že poručí větru dešti, ale ve skutečnosti je pro nás život stále ještě dosti neprobádaný a neovladatelný. Jistě víme o mnoho více, než věděl naivní biblický zemědělec. Avšak děje, jež se samy od sebe odehrávají v přírodě, umíme ovládat jen z nepatrné části. A to je pro nás moc nepříjemné. Neumět něco ovlivnit, nemít něco v hrsti, nemít něco „zmáknuté“, to je naše noční můra.

Napadá mě příklad, který je růstu zrníčka v půdě velmi blízký. Pokud dnes žena otěhotní, čeká ji vedle radostného těšení na potomka také devítiměsíční strachování. Maraton nejrůznějších prohlídek, kontrol, testů. Sledování, měření a přeměřování, určování termínů. Varování, co všechno může nastat, když se to či ono podcení. Výpočty pravděpodobnosti vzniku té či oné vrozené vady a choroby. Dítě v matčině břiše roste, automaticky, nic netušíc, ale kolem něj vládne napětí. Umíme sice podrobně sledovat, pořizovat snímky a provádět testy, ale moc toho ovlivnit nedokážeme. Není to v našich rukou a to se nám právě nelíbí. Ještěže už se aspoň porod dá provádět pomocí operace a tudíž kontrolovaně.

Rozsévač naopak vůbec nervózní není. Zaseje a provede jistě i další potřebné zemědělné úkony. Ježíše ovšem až tak nezajímá rolníkova práce, jako spíše jeho postoj ke zdroji obživy. Udělal jsem vše potřebné a nyní Bohu poručeno. Boží automat se postará lépe, než bych se postaral sám. Nevím, jak je možné, že i letos, stejně jako každý rok, obilí vyroste a budu moci sklízet. Ani po tom nepátrám, stejně bych tomu neporozuměl. Prostě to jednoho dne přijde a já budu moci sklízet. A do té doby se nemusím stresovat, nespat, myslet na to stále nebo dokonce úzkostlivě přeměřovat, jestli má rostlinka přiměřený vzrůst vzhledem k týdnům uplynulým od zasetí. Ať spím či bdím, ať se strachuji nebo ne, Bůh dává semínku vzklíčit a růst. Má ustaranost by ten růst nepostrčila stejně ani o píď.

Rozsévač také umí čekat. Ví, že to potrvá dlouho. Jsou věci, které prostě nejdou urychlit. Je čas sázet a čas sklízet a mezitím je ovšem dlouhý čas čekání, který bychom nejraději přeskočili, ale ono to nejde. Urychlování zrání čehokoli, ať je to ovoce, salám nebo pivo, nevede k ničemu dobrému. Čekání se ovšem dnes moc nenosí. Kdo čeká, ihned je obviněn z toho, že jen skládá ruce do klína, neumí vzít svůj osud do vlastních rukou a myslí si, že mu něco krásného samo spadne z nebe. Rozsévač si toto opravdu myslí: jednou to krásné přijde, ne sice z nebe, ale ze země, samo od sebe. Člověk jen musí být trpělivý a vydržet to čekání, které může být někdy až nesnesitelné.

Rozsévač dále ví, že mnohé věci se dějí neviditelně. Poté, co se zaseje, opravdu dlouho nelze nic pozorovat. Mohl by propadnout panice a třeba rozhrabávat hlínu, jestli se tam uvnitř už něco neděje, ale tím by to celé jen pokazil. Rozsévač svým selským rozumem chápe lépe než my osvícení lidé dnes, že jestliže něco není vidět, ještě to neznamená, že to neexistuje. Nejen Bůh, ale i mnohé skutečnosti tohoto světa nejsou viditelné, měřitelné a uchopitelné, a přece tu jsou. Antoine de Saint-Exupéry dokonce tvrdil, že právě to podstatné je očím neviditelné. Dodal bych k tomu: zatím neviditelné. Na první pohled neviditelné.

Především však rozsévač věří v Boha a jeho dílo. Méně se zaobírá tím, co právě teď vnímá, a více tím, co má přijít, nebo přesněji: o čem pevně doufá, že přijde. Odtud ten jeho záviděníhodný klid, trpělivost a naděje. Ví, že jeho čekání má smysl. Ví, že výsledek je nakonec v rukou Božích, nikoli v těch lidských. Umíme věřit stejně jako on? Umíme se spolehnout, že Bůh své království ve světě prosazuje, i když třeba zrovna spíme, nebo se nám nedaří, nebo jsme se silami u konce, anebo podobně jako Martin Luther sedíme v hospodě u piva?
Mám pocit, že se dnes církev chová spíše jako vysoce erudovaný agronom a ne jako prostý zemědělec Ježíšovy doby. A tak církev sleduje, zkoumá, přeměřuje, má zálibu v číslech, ať už jsou to počty jejích členů nebo sumy peněz, které bude dostávat a následně utrácet. Zjišťuje, kde je Boží království už viditelné, hmatatelné a nezpochybnitelné. Promýšlí strategie vedoucí k úspěchu. Nechce prostě čekat na zázraky, chce si naopak budoucí sklizeň nějak zajistit.

Takovéto úsilí má svoje opodstatnění. Ostatně ani Ježíšův rolník přece nezahálel a konal svou povinnost. Možná je právě teď čas počítat, plánovat, a aktivně připravovat Božímu království cestu stejně jako je čas sít, hnojit a vytrhávat plevel. Možná byla církev v minulosti až příliš bezstarostná a teď dohání, co zanedbala.

Boží království navíc není duchovní cosi, co se vznáší nad našimi hlavami a s pozemskou realitou nemá nic společného. Naopak, Ježíšova podobenství nám toto království právě hezky „uzemňují“. Proto je Ježíš tak často připodobňuje k semínku v zemi nebo i k jiným celkem přízemním věcem, jako je třeba kvas v těstu. A tak se také církev musí občas zabývat čísly a statistikami, protože není jen duchovní, ale i pozemskou skutečností.

Rozhodující je, zda se při tom všem spoléháme na Boha, anebo spíše na vlastní síly. Zda věříme v moc Božího království, anebo jsme nervózní z vlastní nemohoucnosti. Zda umíme také čekat, anebo umíme jen urychlovat a popohánět. Zda vnímáme i to neviditelné a přece reálné nebo jsme fascinováni jen tím viditelným.

Boží království na zem nestrhneme, o to se neúspěšně pokoušeli mnozí počínaje Ježíšovými současníky až po novodobé vládce. Boží království nemáme pod kontrolou. Logika, způsob a tempo jeho růstu se obvykle vymykají našemu chápání. To si musíme pokorně přiznat.
A tak máme dělat jen to, co je nám uloženo: zvěstovat Boží slovo, jak nejlépe umíme. A věřit, že čas sklizně jistě přijde.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz