0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
2. prosince (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
3. prosince (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
4. prosince (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
5. prosince (sobota)
9:00 – 10:00 Snídaně s hostem přes Google Meet
6. prosince (neděle)
9:30 mezinárodní bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
6. neděle po Velikonocích (1. června 2014)
Matouš 22; 34 - 40 a Micheáš 6; 6 - 8

Text kázání: Matouš 22; 34 - 40
(34) Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se
(35) a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel:
(36) „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“
(37) On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘
(38) To je největší a první přikázání.
(39) Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘
(40) Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“


Micheáš 6; 6 - 8
(6) „Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? Mohu před něj předstoupit s oběťmi zápalnými, s ročními býčky?
(7) Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?“
(8) Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.


Milé sestry a milí bratři,

Zní to tak nějak lehce, když posloucháme Ježíšova slova – miluj Hospodina a miluj bližního svého. A také ta přečtená slova z proroka Micheáše zní tak nějak lehce až samozřejmě: Zachovávej právo, miluj milosrdenství a choď s Bohem. Trochu jinými slovy řečeno totéž. Člověk by až řekl: Jenom toto po mě Bůh žádá? Jenom tak málo? Texty s podobnou výzvou máme v Bibli vícekrát. Jak to zní jednoduše a prostě a snadně, a přitom jak je těžké to naplnit. Jak je těžké milovat všechny lidi kolem sebe, když ne každý je nám sympatický, souhlasíme s jeho jednáním, je nám blízký. Když mnozí se chovají tak, že je jednoduše neumíme mít rádi, a tak je rádi nemáme. Když je tolik divných věcí, které se mezi lidmi dějí. Když si tolik lidí myslí naprosto opačné věci než my, když vidíme, kolik lidské hlouposti je kolem nás.

A jak je těžké chodit s Bohem, milovat ho celou svou duší a myslí, když se nám do duše i do mysli cpe všechno možné jiné, než je láska k Bohu. Když utíkáme ke kdečemu jinému, než je Bůh sám, když i vlastně ta víra není tak pevná, protože se nám může zdát Hospodin v dáli. Je tisíc a jedna věc, která brání tomu, abychom v klidu a s plným vědomím mohli říci: „lehce se to říká, lehce se to čte, zní to dobře a tak přece není problém tato biblická slova, která vedou k posílení Božího království na zemi, naplňovat.“ Úplné naplnění těchto slov je tak trochu mission impossible. Nesplnitelný cíl. Něco, čeho v životě nemůžeme zcela dosáhnout.

Ale není to tak vlastně dobře? Není dobře, že Ježíšova výzva by pro nás měla být přáním, či jakousi tužbou, o kterou bychom měli usilovat, cestou, kam bychom měli mířit, i když ji přitom nedokážeme nikdy naplnit zcela? Cílem, který se zdá být nedostižný? Metou, ke které snad ani nedosáhneme? Není to dobře trvale jít za něčím, co má smysl? Co nás přesahuje? I když téměř jistě víme, že toho zcela nikdy nedosáhneme?

Přece sami víme, kolik bylo v našich životech věcí, které jsme si přáli a nakonec se nám splnily. Každý z nás zažil ten pocit, že už je něčeho konečně dosaženo. Známe, co to je splnit si přání nebo cíl. Ať to jsou dětská přání, aby už byly Vánoce, aby už začaly prázdniny, abychom jako děti něco, co si přejeme, dostaly. Nebo přání dospívajících, aby se jim podařilo získat konkrétní dívku nebo kluka, aby se jim podařilo dostat se na školu nebo, aby našli dobrou práci, měli dobré zázemí doma, postavili dům a nevím co ještě. Osobních přání bychom našli i u nás dospělých mnoho a každý z vás by jistě s něčím přišel. Byla ale v naší historii i daleko větší a důležitější přání. A to téměř celého národa. Aby skončila válka, případně aby skončil komunismus, aby byla svoboda, abychom se nemuseli bát, že nás někdo za náš názor bude věznit, že se budeme bát o život. Zejména ta dvě poslední přání, která nebyla jen v našich rukou, se zdála v určité době jako dosti nepředstavitelná, ale nakonec se splnila. Snaha o změnu, touha po lepším zítřku, nebo zasazení se o obecné blaho hnala mnohé dopředu, spojovala různé lidi a byla motorem nejen pro aktivní disidenty nebo odbojáře. A nakonec se to stalo. Přání se splnilo. Nastal konec války nebo později konec nesvobody. A co pak dál?

Přišlo mnoho věcí, ale mezi těmi všemi se nějak neobjevila blažená spokojenost národa ze splněného snu, ale spíš rozrůstající se nespokojenost. Jakoby naplnění velkého snu znamenalo konec snění, zapomenutí na ten příjemný pocit čekání na změnu, jakoby vyhasl motor, který nás hnal dopředu. Rychlá radost vyprchala a najednou tu je zase nespokojenost. Člověk když dosáhne něčeho, po čem touží, když se mu splní byť i nereálné sny, brzy zapomene na vděčnost, na to, že i dál se musí o získanou věc pečovat a nezapomínat na ni a najde si něco jiného. Naplnění nějakých tužeb přináší touhu opět po něčem jiném. Věci, které jsme chtěli, a najednou je máme, rychle ztrácí svůj význam. Naplnění snu, naplnění představ či snahy přináší jakési prázdno, které je třeba rychle naplnit něčím jiným. A tak člověk stále něco chce víc a víc. Něčeho dosáhne a hned další touha, tomu typu člověka se říká homo ekonomicus. Stále něčeho dosahovat, něco naplňovat a doufat, že to člověka uspokojí. Omyl.

Napadá mě ten známý příběh o farizeu a celníkovi, kteří se modlí v chrámě. Farizeus byl tím, který všechno dokonale zvládal. Naplňoval všechno, co mu přikazoval zákon. Postil se, dával oběti, platil desátky, choval se jak má, prostě byl nábožensky dokonalý a jaksi už nevěděl co dál, tak se jen chlubil a děkoval za to, že není tak špatný jako ten druhý. Že jeho náboženské chování je bez chyby, že už dosáhl všeho, co mu Hospodin přikazuje. A snad nejen farizeus, ale mnozí Izraelité ve starozákonní době se uchýlili ke spokojenosti, že naplňují všechny příkazy, dostatečně obětují, z náboženského hlediska jsou takříkajíc za vodou a v jejich životě byly jiné potřeby a touhy, než pokorně chodit s Bohem. Jakési zakysnutí v náboženském stereotypu, který nevede k milosti Boží a spolehnutí se na ni a jejímu přijetí, ale naopak ke skutkaření a k vzdalování se Hospodinu. Žádné potoky oleje, žádné tisíce obětovaných beranů. O tom víra není. Žádné počítání, kolikrát kdo byl v kostele, kolik kdo dal do sbírky, nebo kolikrát kdo přišel k Večeři Páně. Jen na tom náš vztah s Bohem nemůžeme postavit. To jsou jen podpůrné věci, které nás ve víře utvrzují a pomáhají nám vztah s Bohem rozvíjet. Pomáhají prohlubovat naši víru a podporovat společenství Kristovy církve. Ale nic, co si můžeme spočítat, nic co si můžeme odškrtnout jako splněné, nic z toho nám nemůže zajistit místo u Hospodina. Protože zde hrozí, že po splnění budeme hledat něco jiného, po čem toužit, o čem snít, čeho dosáhnout. Jediné, co nám připraví místo v Božím království, je Boží milosrdenství. „Vyslyš mne, Hospodine, když k tobě volám.“

Ježíš neshazuje zákon, neruší desatero, nijak jej neodsuzuje, ale přichází s jasnými tezemi, které nás mají v životě stimulovat k akci a které mají být tím, co nás vede dopředu. Ne body desatera, které si dokážeme odškrtnout jako splněné – nekradu, mám rád své rodiče, neklaním se jiným modlám, nesmilním, nebo nezávidím sousedům, že mají něco, co já nemám. To jsou přání a tužby, které bychom snad, při veliké vůli a sebekázni dokázali naplnit. Byť u některých z nás by to stálo hodně sil a přemáhání. Ale milovat bezmezně a neustále každého bližního svého a být v každém slovu činu i myšlence věrný Bohu a tomu, k čemu nás vede, to si nikdy odškrtnout nemůžeme, protože to nikdy zcela nemůžeme naplnit. A byť to zní jakoby beznadějně, je toto úsilí naplňování nadějí a je odměňováno Boží láskou. A proto nás to může neustále posouvat dál, určovat náš život neboť, když toho nikdy zcela nedosáhneme, můžeme odolávat nebezpečí, že by tato touha byla nahrazena něčím jiným. Proto tato cesta, ke které nás vedou starozákonní proroci a kterou nám ukazuje i Ježíš, je cestou dobrou a naplňující to, co Bůh žádá. Neustálá snaha o dosažení plnosti ve vztahu k Bohu a ve vztahu k bližnímu je snahou o posílení Božího království na zemi. Také víme, že plnost Božího království nepřijde z našeho přičinění, a přitom má cenu o to usilovat. Má cenu o to prosit, má cenu se za to modlit. Také víme, že milost Boží není odměnou za naše zásluhy, ale jistotou Boží lásky k nám. A přitom má smysl a význam být dobrým člověkem, který zná milosrdenství, prožívá milosrdenství, které hojně od dárce života přijímá, zachovává právo a chodí s Hospodinem. Protože k takovému úsilí nás Bůh vede, v něm nás posiluje a takové úsilí přináší radost nám, našim bližním i Hospodinu, našemu Bohu. Úsilí, které začíná prosbou: „Vyslyš mne, Hospodine.“ A Hospodin slyší. Dobrý důvod k radosti i vděčnosti. To nás tady na takovou radost a vděčnost je. Díky Bohu za to.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz