0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
1. neděle po Trojici (22. června 2014)
1. list Petr 1; 3 + 13

Text kázání: 1. list Petr 1; 3 + 13
(3) Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.
(13) Odhodlaně se tedy připravte ve své mysli, buďte střízliví a celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista.


Milé sestry, milí bratři,

nová naděje. To předpokládá, že je nějaká stará naděje. Naděje, která nefunguje. Zklamává, nedává nové síly, nesvítí na cestu člověka, který naději hledá. Naděje na uzdravení. A člověk se neuzdraví. Naděje na návrat. A člověk se nevrátí. Naděje na zachování vztahu. A vztah se rozpadne. Je mnoho různých nadějí, o kterých přemýšlíme a je také mnoho skutečností, ve kterých naději hledáme. Naděje spojovaná se štěstím. Mám naději, že budu šťastný, když…. budu mít dost peněz, budu bohatý. A dochází k něčemu, čemu se říká zákon ubývajícího užitku. Dojde-li k uspokojení minimálních potřeb, pak každý další nárůst přináší menší citovou návratnost. A je tomu tak s tělesnou krásou, inteligencí, zdravím. Velmi rychle si zvykneme na určitý stav, pokládáme jej za normální a chceme víc. Člověk dosáhne chtěného a chce víc a víc, a štěstí se vytrácí a naděje mizí. Naděje vkládané do manželství a rodiny, naděje vkládané do vzdělání, do povolání, naděje vkládané do zdraví, umění, bohatství. Je mnoho skutečností, do kterých vkládáme naději. Jenomže stačí velmi málo a je po naději. Přichází únava, zklamání, prázdnota. Štěstí je v nedohlednu a naděje vzala za své také. Rodina se rozpadá, vzdělání je zapomenuto, mozek je poškozen, dům je v plamenech, povolání se stane nesnesitelným. Stačí skutečně velmi maličko. A my se ocitáme v jakémsi vakuu otázek bez odpovědí, napětí bez uvolnění, v beznaději. Nebyli jsme připraveni a ani jsme nemohli být připraveni. Zásadní životní zlomy jsou tak nečekané, že není možné předem se připravit. A přece něco možné je. Opustit naděje staré a přijmout pozvání k naději nové. Hovoří o tom ty přečtené verše, které jsou základem pro kázání.

Začínají chvalozpěvem velikého milosrdenství Božího. „Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, který nám ze svého velikého milosrdenství dal nově se narodit k živé naději vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých, abychom došli dědictví nehynoucího, neposkvrněného a nevadnoucího, opatrovaného v nebesích pro vás, kteří jste mocí Boží skrze víru střeženi pro spasení již připravené, aby bylo odhaleno v čase posledním.“ Nově se narodit k živé naději. Slyšíme o živé naději. Tedy živé již zde, v tomto životě, a živé i na věčnosti, naději nekonečné. Naději, kterou neruší ani smrt. Protože naději, která vstoupila na scénu s novým životem, se vzkříšením Pána Ježíše Krista. Tedy naději, kterou nemáme v rukou, nemůžeme si ji ani připravit, vykalkulovat ani se na ni dokonce podílet. Je daná Kristem. My ji přijímáme, chápeme se jí ne jako loutka ruky toho, kdo ji vede, ale jako svébytná bytost, jako jedinečné Boží stvoření, které ve svobodě víry nalézá naději, její zdroj. Naději, která pak člověka nese přes mnohá úskalí, přes vlastní chyby a pády, přes mnohé bolesti i životní propasti.

Milé sestry a milí bratři dostáváme se k odpovědi na otázku, co je v nabídce víry, když ona lidská naděje je tak vratká. Je možné přijmout naději danou vzkříšením Krista Pána. Celou svou naději upněte k milosti, která vám byla dána ve zjevení Ježíše Krista. Je to naděje zdánlivě velmi nekonkrétní. Neumíme si takovou naději představit, vymyká se naší zkušenosti, předpokladům i představám. Je to naděje, stojící mimo nás. Kterou nevidíme. Apoštol Pavel napíše křesťanům do Říma: „Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, už není naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.“ Naději nevidíme. Nemáme ji takříkajíc v hrsti. Není našim výkonem, podobně jako víra není našim výkonem. A přesto, nebo právě proto je pro nás. Přijetí takové naděje ovšem předpokládá vnitřní i vnější zápas, kratší nebo delší, mnohdy však celoživotní, který vyžaduje přípravu.

Nejdříve se odhodlaně připravit v mysli. Doslova, přepásejte si bedra své mysli. Nám srozumitelněji to znamená vyhrňte si rukávy. Vezměte za to. Buďte pohotoví, zmobilizujte své síly, protože se pouštíte do nelehkého boje. Jdete po složité cestě. Přijmout evangelium, tedy onu zprávu o naději, která je mimo nás, která je připravena Kristovým vzkříšením, která je výrazem Boží milosti, to je jistě radost a vysvobození, ale to je také závazek. Život se tím nestává vnějšně nijak lehčím, naopak stává se odpovědnějším, bolavějším, plným zápasů a nebezpečí. Jeden již zesnulý novozákonní teolog, v komentáři říká: „Je nutno vykročit z bezmyšlenkového způsobu života, vzdát se zdánlivé zajištěnosti a pohodlí a stát se poutníkem, který nemá jiné záruky než zaslíbení svého Pána.“ Nemůžeme nemyslet na praotce Abrahama, který neměl v ruce nic, měl jen Boží slib, že ho nikdy neopustí, že jeho potomstva jednou bude jako na nebi hvězd. Že mu požehná. A Abraham vyšel. S nadějí, že dojde. Kam? Kdy? Nevěděl. Cíle se však nadál. Abrahamovo rozhodnutí bylo rozhodnutím naděje. A takové rozhodnutí, sestry a bratři, přináší kříž. Chceme-li jít za Ježíšem, musíme s křížem počítat.

Tedy odhodlaná připravenost. A ta je věcí mysli, je záležitostí lidské niternosti, nejde o nic vnějšího, zasahuje nejhlubší místa. Velmi záleží na tom, jak se postavíme k úkolům a rizikům života, jak k nim v plném vědomí a s odhodláním přistoupíme, jak rozhodně se zbavujeme všech iluzí a lpění na vedlejších a zanedbatelných přáních a zájmech, jak statečně se díváme do očí skutečnosti. „Bez této odhodlanosti nelze mít naději, že v těžkostech a zkouškách obstojíme.“ Výzva ke střízlivosti, která následuje, je výzvou ke střízlivému, reálnému, pravdivému pohledu na život, na sebe sama, na prostředí, které nás obklopuje, na lidi, s nimiž žijeme. Kdo se příliš zabydlí ve svém životním stylu, kdo si myslí, že životem projde bez nebezpečí a zápasů, ten není střízlivý, ale žije v iluzích a opájí se pošetilými představami. Je pak zaskočen sám sebou, je zklamán sám sebou, přestává sám sobě rozumět.

Ona střízlivost je velmi podstatná. Patří k ní také vědomí, že všechny předběžné a pro nás často tak milé a příjemné naděje jsou přechodné a nespolehlivé. To je ta stará naděje, která jednoduše nefunguje. Jediný pevný bod, jediná naděje, ke které má smysl se utíkat, ve které má smysl hledat kotvu života, k nám přichází v Ježíši Kristu. Přichází k nám jako nezasloužená milost pro teď i pro budoucnost.

Milé sestry, milí bratři, odhodlaně se tedy připravte ve své mysli, buďte střízliví a celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista. Jde o budoucnost. O budoucnost sboru, ve kterém žijeme i o budoucnost naši, osobní. A ta budoucnost je určena Pánem Ježíšem Kristem. Je v jeho rukou. Můžeme mít naše různé naděje. Ale všechny naše menší naděje podřizujme a zakotvujme v té základní a veliké naději. Naději v Bohu živém. Naději, že nade vším, co žijeme, se klene milost Pána Ježíše Krista. „Pravý křesťan je člověk, který svůj život vsadí na to, že Ježíš Kristus je pravý Pán a že jít za ním znamená najít dobrou, správnou, uprostřed všech těžkostí a soužení radostnou cestu.“ Pojďme tedy společně za tím Pánem, za Kristem, který je naše trvalá, hranice života přesahující naděje. „Celou svou naději upněme k milosti, která k nám přichází ve zjevení Ježíše Krista.“

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz