0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle po Trojici (29. června 2014)
Matouš 22; 11 - 14

Text kázání: Matouš 22; 11 - 14
(11) Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu.
(12) Řekl mu: ‚Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?‘ On se nezmohl ani na slovo.
(13) Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘
(14) Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.“


Hostina je připravená, stoly se prohýbají pečenými býčky a dobrým vínem, všichni čekají, až přijde hostitel a zahájí hodování. Avšak král, místo aby zacinkal na skleničku a pronesl přípitek, zamíří doprostřed stolovníků a jednoho z nich vyhodí ven. Čím si to ten nešťastník zasloužil?

Všechno přece nasvědčovalo tomu, že jedinou a postačující podmínkou pro usednutí ke slavnostní tabuli je prostě přijmout pozvání. Nic víc se tu od účastníků neočekává, alespoň to tedy není zmíněno. Na začátku byli mnozí pozváni, ale všichni odmítli. A tak to král zkouší ještě jednou a svolává i ty, které původně zvát nechtěl. Prostě kohokoli. Koho najdete, toho pozvěte, přikazuje král svým svatebním agentům. Žádné výběrové řízení se nekonalo. Výslovně se tu praví: přišli dobří i zlí.

Mezi ně se můžeme klidně zařadit i my. I my jsme byli povoláni a nikdo si nás neprověřoval, jestli jsme hodni vstoupit nebo ne. A tak s radostí vstupujeme. A teď si představte, že uprostřed svatebního veselí by nás náhle kdosi odchytil a kontroloval, jestli máme povolení k pobytu v nebeském království. Co na tom, že jsme jeho hranice už úspěšně překročili. Už jsme se těšili se z toho, že jsme u Boha a nic nás nemůže oddělit od jeho lásky. Jenže může. Bůh sám přijde a řekne, že tam nemáme co pohledávat. A vyhodí nás.

Zarážející je také důvod toho nečekaného vyhoštění. Prý: Nebyl jsi oblečen na svatbu. Takže sis královského pozvání dostatečně nevážil. Nezapadáš sem svým vzhledem. Rušíš tady. Nepochopil jsi, kam ses to dostal. Anebo jsi to pochopil a jen provokuješ. Tím hůř. Ano, i ti nejchudší lidé tehdy měli v šatníku aspoň jeden sváteční kus, který nemusel být kdovíjak honosný, stačilo, aby nebyl opotřebovaný a ušpiněný stálým nošením. Pokud by si ho svatební host nevzal, musel by k tomu mít vážné důvody. Třeba se už nestihl převléci? Nebo tím chtěl skutečně dát najevo pohrdání nebo aspoň nezájem, lhostejnost? Ale proč vlastně?

Když dnes mluvíme o oblékání, máme tím obvykle na mysli cosi vnějšího a skoro povrchního, každopádně libovolně zaměnitelného podle toho, co hodláme dělat nebo jaký dojem chceme u svého okolí zanechat. Naše oblečení nemusí mít mnoho společného s tím, jací ve skutečnosti jsme. Za pochybnou slupkou často odhalíme ryzí zlato, a naopak, vyšňořit se nejlépe umí právě ti, co potřebují něco nedobrého uvnitř skrýt.

V bibli je to ovšem jinak. Šaty zde opravdu tak trochu dělají člověka. Bývají často odrazem toho, jací jsme nebo co právě prožíváme. Lidé si trhali šaty na znamení pokání, aby tím naznačili vnitřní roztrženost, lítost nad vlastním hříchem. Za stejným účelem si také oblékali žíněné roucho. A bílý šat byl zase symbolem očisty, proměny a obnovy člověka. Budou do něj oděni třeba věrní křesťanští mučedníci. Biblický člověk může také klidně obléknout zlořečení, pomstu nebo rozhorlení, ale právě tak i soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.

Zdá se tedy, že onen nepatřičný host se neprovinil tím, že se před vstupem na hostinu nepřevlékl do svátečního. Do Božího království nezapadal tím, jaký byl. Něco mu chybělo. V něčem byl jiný. Ale v čem vlastně?

Vraťme se ještě na chvíli k tomu, jak se lidé na královské hostině vlastně ocitli. Už bylo řečeno, že královi služebníci shromáždili všechny, které našli. A vlastně se jich ani neptali, jestli chtějí či nechtějí přijít. Prostě je vzali za ruku a dovedli do svatební síně. Král chce mít na své hostině plno a udělá pro to vše. Nakonec se mu to také podaří.

Proto si myslím, že tam jednou staneme my všichni. Všichni jednou zemřeme a staneme před Boží tváří. V svý smrti jen přejdeš most, Bůh zavolá: další host, novej host k nám vešel na slavnost, zpíváme. Každý z nás bude vítaný host, troufám si říci úplně každý, bez výjimky, dobrý i zlý, věřící i nevěřící, křesťan i muslim. Je tu naděje pro všechny. Boží sál pojme více lidí, než doufáme a než si umíme představit.

Mít na sobě svatební šat, to znamená s tím Božím královstvím tak nějak splývat, hodit se tam, zapadat do jeho slávy a krásy. Ale kdo z nás o sobě může tvrdit, že nebude na Boží hostině působit spíš jako pěst na oko? Kdo z nás tam hrdě nakráčí? Kdo se pochlubí, že jeho šaty přímo září čistotou, nikde nejsou natržené nebo zapošité, nikde prodřené ani vytahané? Vždyť ty šaty svědčí proti nám, odhalují nás, místo aby nás skrývaly.

Šaty, to je náš život, to jsme my sami. Otiskuje se do nich celý náš příběh. Kolikrát jsme se ušpinili, ať už zvenku, vším nedobrým, s čím jsme se setkali anebo také svou vlastní špínou, která vychází z našeho srdce a která je podle Ježíše mnohem nebezpečnější než ta vnější. Kolikrát jsme v životě narazili, upadli, ztroskotali, schytali různé rány. A jizvy po nich zůstávají dlouho, někdy až do konce života. Kolikrát se náš život roztrhl na kusy, když jsme se s někým rozešli, nebo nám zemřel někdo blízký. Kolikrát jsme ve svých vztazích museli něco vyspravovat a lepit a někdy se to povedlo úspěšně, někdy ne.

To všechno na sobě nesou naše šaty. Vstupujeme na slavnost v hodně neslavném oděvu. Takoví, jací jsme, bez příkras, bez přetvářky, bez všech masek, které na sebe během života nasazujeme, bez rolí, které hrajeme. Náhle je na nás všechno vidět i to, co bychom sami rádi neviděli a před sebou skrýváme. Co s námi náš Pán udělá? Nechá nás tak? Anebo nám nemilosrdně ukáže dveře? Pokud by tomu tak bylo, sotva kdo by na hostině směl zůstat. Ale ono je na hostině kupodivu plno, kolem namydlení a vyfešákovaní svatebčané, kde se tam vlastně vzali? Já jich kolem sebe rozhodně moc nepotkávám, tak by správně neměli být ani na Boží hostině! Jak to, že se někdejší ošumělé hadry náhle změnily v elegantní fraky?

Ze Starého zákona se dozvídáme, že sváteční šaty byly oblíbeným darem. Tak je tomu ostatně dodnes. Někteří badatelé se domnívají, že dokonce bylo zvykem, že hostitel rozdával svým hostům při vstupu na oslavu sváteční oděv. Zdali tomu tak skutečně bylo, nevíme. Ale věřím, že takovýto zvyk panuje alespoň v Božím království. Věřím, že setkání s Bohem nebude jen trapná chvilka, kdy se před ním ukážeme ve vší své ubohosti. Věřím, že to bude také chvíle radostná. Věřím, že Bůh má pro nás všechny připraven nový šat. To staré, umazané a roztrhané, co si v sobě neseme a co až do posledních dnů svého života ze sebe neumíme setřást, bude nahrazeno něčím novým. Nemáme zůstat tím, čím jsme byli. Oblečeme nové lidství, oblečeme Krista. To, co se započalo už v našem křtu, se stane definitivním. Pod sněhobílým křestním rouchem už nebude vykukovat ušpiněný plášť starého Adama. Vždyť přece zpíváme: Kristova krev a spravedlnost je svatební můj šat a skvost, jímž pro nebe se přistrojím a před Bohem ctně ostojím.

Hostina je připravená, stoly se prohýbají a přichází sám hostitel. Najde však někoho, kdo je stále ještě ve starém oděvu, který si přinesl ze své pozemské cesty. Král k němu přichází a říká: 'Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?' To přece vůbec nezní rozhněvaně. Král hříšníka oslovuje docela mile: Příteli. Zjevně mu na něm moc záleží. Proč v králových slovech hned hledat výčitku? Co když je v nich spíš starost: jak to, že o tebe se ještě nepostarali? Jak to, že na tebe se zapomnělo? To musíme hned napravit!

Jenže ten člověk jen mlčí. Ekumenický překlad říká: nezmohl se na slovo. Jako by byl usvědčen a zahanben. Ve skutečnosti tam ale jednoduše stojí, umlkl. Oněměl. Na laskavé slovo nijak neodpověděl. Možná mu král ani nestál za odpověď. Odmítl s ním mluvit.

Takový člověk ovšem na Boží hostinu skutečně nepatří. Jeho pozemský šat se mu zdá být dostatečně vhodný. Je spokojený se svým starým já. Je přesvědčen, že na sobě nemá co měnit, vždyť žil celý život slušně. Pak ale v tomto společenství hříšníků, kteří už se nemohli dočkat nových šatů, nemá žádné místo. Ať si žije ve své slušnosti a spořádanosti někde jinde.

Mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán, doslova vyvolen, uzavírá Ježíš. Přestože jeho podobenství končí temnotou, pláčem a skřípěním zubů, není pro nás jen varováním, ale i povzbuzením. Bůh nechce nikoho ze svého království vyhazovat, naopak touží po tom, aby v něm byli všichni. Tolik mu na nás záleží. Nenechá se odradit naším odmítáním a tvrdohlavostí. Zve nás, oslovuje, zkouší to znovu a znovu. Dokonce ještě i v nebi.

Vybrán ale nakonec může být jen ten, kdo se svému vyvolení nebrání. Kdo se nechá obléct do toho nového, co pro něj Bůh připravil. Kdo touží po spáse, i když třeba neví, co to slovo znamená. Kdo chce ale zůstat tím, kým byl, tomu je tato volba ponechána. Krásnější svět vůbec nehledám, to řeknu vám tam u nebeských bran, zní často na pohřbech. Dobrá, nehledáš-li, můžeš zůstat venku.

Ale kdo ví, možná i s takovým člověkem to onen král bude zkoušet dál, navzdory všemu odmítání. Představuji si, jak opustí hodovníky, vyjde ven ze svého paláce a řekne: hle, hostinu jsem uchystal, všechno je připraveno, pojď i ty na svatbu.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz