0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Kázání z mezinárodní ekumenické bohoslužby - 4. ledna 2015
Jan 1; 43 - 46

Text kázání: Jan 1; 43 - 46
(43) Druhého dne se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“
(44) Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova;
(45) Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i Proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“
(46) Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ Filip mu odpoví: „Pojď a přesvědč se!“


Sestry a bratři, co znamená být Ježíšovým učedníkem? Jakmile Filip od Ježíše uslyšel „následuj mě“, ihned šel za Natanaelem. Následoval Ježíše tak, že oslovil svého bližního a povolal ho také k následování. Filip ani nemůže jinak. Je toho plný. To, co při setkání s Ježíšem zakusil, musí nést dál - musí umožnit i druhým, aby prožili totéž, co on. Pozvání, které přijal, si nechce nechat jen pro sebe. Ze samé radosti, že byl Ježíšem nalezen, touží, aby byli takto nalezeni i další lidé, a tak se je sám vydává hledat. Stát se Ježíšovým učedníkem znamená vyjít nejen za Ježíšem, ale především ven do světa.

Když hovoříme o své cestě víry, říkáváme někdy, že nás Bůh či Kristus zastavil, oslovil, vstoupil do našeho života. Ale po pravdě řečeno, jen málokdy se to oslovení podobalo tomu, co zažil Filip, nebo co se přihodilo třeba Pavlovi na cestě do Damašku. Většinou si Bůh pro svoje pozvání vybírá nějakého prostředníka. Tím může být třeba bible či jiná kniha nebo umělecké dílo. Jsou lidé, kteří o sobě tvrdí, že k nim o Bohu promluvila příroda, nebo dokonce její vědecké zkoumání. Nejčastěji jsou ale těmi prostředníky mezi Bohem a člověkem zase lidé – rodiče, kteří nás vychovali k víře; kamarádi, kteří nás přivedli do kostela nebo na setkání mládeže; životní partneři, faráři, učitelé. Tak tomu bylo také v případě Natanaela. Setkání s Kristem mu zprostředkoval Filip.

Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta, říká Filip Natanaelovi. To není žádná definice typu: Ježíš = prorokovaný mesiáš, a teď tomu musíš, milý Natanaeli, věřit, protože je to svatá pravda. Filip nemluví jako učenec, ale jako svědek. Nemluví ve třetí osobě: on, Ježíš, je to či ono. Mluví v první osobě: já, my jsme něco zásadního prožili. My jsme se setkali s Ježíšem. My jsme v něm rozpoznali toho, který nás má přijít zachránit. Odehrálo se něco, co dalo našim životům nový směr. Od té chvíle už nejsme tím, čím jsme byli předtím. Na Filipově zvěstování vidíme, že naše mluvení o Bohu není nikdy objektivní, nezávislé a nezúčastněné. Tak o Bohu mluvit neumíme a nemáme se o to ani pokoušet. Naše hlásání evangelia je vždycky svědectvím. Svědectvím o tom, co nás niterně zasáhlo a co může a má zasáhnout i ostatní.

Každé svědectví s sebou ovšem nese riziko, že je někdo prohlásí za mylné - a my se nebudeme moci nijak bránit. To je nevyhnutelné. Tvrdíme-li, že venku právě sněží, můžeme o tom podat důkaz a přesvědčit snad i toho největšího pochybovače. S naším svědectvím o Kristu je to jinak. Kdokoli nám může namítnout, že si jen cosi nalháváme, že žijeme v iluzi, že jsme duševně nemocní. A my nemáme v rukou žádnou zbraň, abychom tuto námitku vyvrátili. Tak tomu bylo také při rozhovoru Filipa s Natanaelem. Jakmile Natanael uslyší, že Ježíš z Nazaretu je ten očekávaný spasitel, okamžitě odpoví, že větší hloupost snad ani Filipa nemohla napadnout. Proč by z takového bezvýznamného městečka Nazaretu, o kterém se nikde ve svatých písmech nic neuvádí, měl povstat mesiáš? Možná si toho musel Filip od Natanaela vyslechnout ještě mnohem víc. Však bychom mohli sami přidat další námitky proti křesťanství, které jsme od svého okolí slyšeli. Ale Filip Natanaela na oplátku nezasype argumenty ve prospěch víry v Krista. Říká pouze jediné: Pojď a přesvědč se!

Pojď a přesvědč se. To je jediná zbraň, kterou máme my křesťané v rukou vůči našemu nevěřícímu či jinak věřícímu okolí. Žádné učené nebo vemlouvavé přesvědčování, žádné brilantní důkazy Boží existence, nic takového nám nepomůže a ani to nikdy nikoho k Bohu nepřivedlo. Můžeme ale říci: pojďte k nám a uvidíte. Zkuste se přesvědčit o tom, co to s lidmi dělá, když začnou brát Boha vážně, když se snaží následovat Krista ve svých konkrétních životech. Zkuste mluvit s těmi, kteří díky své víře dokáží zvládat těžkosti, které by jiné lidi přivedly ke zhroucení, zatrpklosti, k závislostem. Zkuste se podívat, jak víra umí překonávat hranice mezi národy, kulturami a sociálními vrstvami. Zkuste sledovat, jaké hodnoty a životní priority dostávají děti do vínku díky svým věřícím rodičům. Zkuste odhalit, že víra nemusí vést lidi jen k zaslepenosti a fanatismu, ale naopak jim otvírá oči pro svět a činí je vnímavými a citlivými. Pojďte a přesvědčte se, že víra učí člověka odpouštět, vyjít z bludných kruhů, mít naději.

Pojď a přesvědč se! Totéž říkám všem lidem, kteří pro církev nemohou najít jediné dobré slovo, ale možná se nikdy nesetkali s živým křesťanem a jsou plni předsudků, často předávaných z generace na generaci. Ale co když tito lidé opravdu odhodí své předsudky a do nějakého kostela vstoupí! Co tam ve skutečnosti uvidí? Jak tam budou přijati? Na jaké lidi tam narazí? Jaká atmosféra na ně dýchne? Jak se tam budou cítit? Tak se sám sebe často s úzkostí ptám. Pokud by do našich kostelů vstoupili někdy během uplynulého týdne, věřím, že by nebyli zklamáni. Nalezli by tam mnoho rodin, které na několik dni otevřely své domovy úplně cizím lidem. Setkali by se tam se stovkami a tisíci mladých z celé Evropy, kteří se nenechávají strhnout duchem doby a snaží se jít proti proudu převládajících trendů. Mohli by se přesvědčit o tom, že dnešní mládež nemusí spojovat jen láska k mobilním telefonům a sdílení fotek na sociálních sítích, ale i něco hlubšího.

Setkání mladých Taizé nese název pouť důvěry. Tato důvěra má více rovin. Na prvním místě je to jistě důvěra v Boha, víra v jeho blízkost, věrnost a doprovázení. Setkání mladých je ovšem zároveň velikou zkouškou důvěry mezi lidmi navzájem. Hostitelé se spoléhají na to, že jejich hosté nezneužijí jejich pohostinnosti, a poutníci se zase spoléhají na to, že budou svými hostitelskými rodinami vlídně přijati. To je důvěra, bez které by se člověk ani neodvážil vykročit ven na ulici, ale která se zároveň z našich vztahů postupně vytrácí. Setkání Taizé však zároveň bylo příležitostí pro církev, aby přispěla k obnově své důvěryhodnosti před těmi, kdo jsou jí vzdáleni. Věřím, že pro nás nyní bude zas o trochu snazší říci lidem okolo: pojďte a přesvědčte se. A třeba se pak taky přidáte.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz