0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
5. neděle postní (2. dubna 2006)
Marek 14; 32 - 42

Text kázání (Marek 14; 32 - 42):
(32) Přišli na místo zvané Getsemane. Ježíš řekl svým učedníkům: "Počkejte tu, než se pomodlím."
(33) Pak vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Přepadla ho hrůza a úzkost.
(34) A řekl jim: "Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!"
(35) Poodešel od nich, padl na zem a modlil se, aby ho, je-li možné, minula tato hodina.
(36) Řekl: "Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš."
(37) Přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: "Šimone, ty spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu bdít?
(38) Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé."
(39) Znovu odešel a modlil se stejnými slovy.
(40) A když se vrátil opět je zastihl spící; oči se jim zavíraly a nevěděli, co by mu odpověděli.
(41) Přišel potřetí a řekl jim: "Ještě spíte a odpočíváte? Už dost! Přišla hodina, hle, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků.
(42) Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje."


Milý kobyliský sbore, sestry a bratři všech přítomných národností,

"...i kdyby všichni odpadli, já ne!" A znova: "I kdybych měl spolu s tebou umřít, nezapřu tě." Tak to jsou slova apoštola Petra pár veršů před přečteným textem. Takový slib. Jistě dobře, upřímně, s přesvědčením a zaujetím vyřčený. Petr je o svých slovech přesvědčen. Ano, v pořádku. Dokud se nic neděje. Dokud nejde do tuhého. Dokud situace nedozraje ke konfliktu, krize, nestane se mezní situací. To pak všechno vypadá jinak. To padají dobrá předsevzetí a ruší se sliby. O něčem takovém je také Markův text. A ještě dál o úzkosti a hrůze a smutku. A také o důvěře Syna k Otci. Ve finále pak o přitakání k Boží vůli, o ztotožnění se s ní. A ještě o mnohém jiném, také o nás a našem životě. Tak jak to tedy je?

Blíží se rozhodující chvíle, naplnění Božího díla, záchrana člověka. Ježíš je spolu s učedníky, se svými nejbližšími, mezi kterými je i zrazující Jidáš. Ale řeč zde bude o jiných. Až dosud jsme si mohli myslet, že Ježíš jasně, bez problémů a pochybností svoji cestu zachránce přijal. Čeká ho nesmírné utrpení, ví to a nic nenamítá. Ten silný, rozhodný Ježíš. Je to obdivuhodné. Jak je v tom člověku, nám, vzdálen. Takovou cestu bychom přece nepřijali. Nebo alespoň bychom se jí jistě bránili přijmout. Docela elementární pud sebezáchovy by v tom jistě sehrál důležitou roli. A ne. Čím víc se do textu začteme, čím víc o něm přemýšlíme, tím více se nám v něm Ježíš přibližuje. Ježíš člověk, Ježíš, který nás zná, který nám rozumí, který nás má rád. Je nám blízký ve chvíli zdráhání, obav, proseb, vnitřních pochybností o správnosti své cesty, ve chvíli životního zápasu, který nás jistě překvapuje.

Nechce být v tom životním zápase sám. Zve ty, kteří s ním prožili nejvíc. Byli s ním na hoře Proměnění, při uzdravení Šimonovy tchyně, vzkříšení Jairovy dcery a dalších příležitostech. Bere s sebou Petra, Jakuba a Jana. Ti s ním jistě budou sdílet nelehké chvíle životního zápasu. Ano, je mezi nimi ten Petr, před chvílí tak jistý svou věrností a statečností. Na Ježíše jakoby pomalu padala tma. S hrůzou a úzkostí vyslovuje úpěnlivou prosbu: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte“. Snad si ani neumíme představit naléhavější prosbu, citlivější a přesvědčivější odůvodnění Ježíšovy prosby k bdění přítomných. Vždyť také známe chvíle, kdy je naše duše smutná, kdy se kormoutí, je v sevření, bezradná, nejistá a ustrašená. Kdy se chvěje a neví, jak dál. Jak blízko nám v takových chvílích bývá Ježíš. A jak blízko nám je teď, když plný úzkosti zve své nejbližší k sobě.

Ale pozor. Nezve je do svého zápasu. V tom skutečně nejtěžším okamžiku, v těch rozhodujících chvílích vnitřního zápasu o bezpodmínečné přijetí Boží vůle, o přitakání k Boží vůli, stojí Ježíš sám. „Zůstaňte zde a bděte! Poodešel od nich…“ To je chvíle jen mezi Ježíšem a jeho Otcem.Tou musí projít sám, ten zápas musí vybojovat sám. Ano, bdící učedníci budou nablízku, budou jakousi lidskou jistotou, která ovšem zklame. Ale v tom nejhlubším zápase bude Ježíš sám.

A zase jsme u nás, u našich životů, u našich vnitřních zápasů, u naší bolavé, smutné, úzkostí se chvějící duše Umíme se radovat s radujícími a plakat s plačícími. Chceme být těmi, kteří jsou mnoha rozbolavělým duším nablízku, kteří pomáhají nést břemena dnů slabým a zranitelným. A také my sami, slabí a zranitelní potřebujeme blízkého člověka, potřebujeme přátele, bratry a sestry, kteří by s námi pár kroků šli, kteří by nás snad i kousek cesty poponesli. Jsme jistě takovými lidmi a máme kolem sebe takové lidi. Ale na ty nejniternější zápasy, na ty existenciální vnitřní zápasy zůstáváme vždy sami. A není možné jinak. Tam, kde se dotýkáme samého dna, kde prožíváme životní rozhodování, kde jde o to nejvnitřnější a nejdůležitější, kde to dokonce nejvíc bolí, tam jsme sami. V takových zápasech zůstáváme sami a i ti nejbližší zůstávají o kousek dál.

A přece. Od tohoto Kristova zápasu, od chvíle jeho osamění nejsme sami. Ježíš je s námi. Ví, jaký je to zápas a vstupuje do něj. Bere na našich životních zápasech účast. Nenechává nás v nich osamocené, nezůstává spící. Ono andělské slovo při Kristově narození : Immanuel – Bůh s námi, to se právě a nejvíc a jedinečně v takových chvílích uskutečňuje. A jde ještě dál, jde i k té poslední a jedinečné chvíli lidské opuštěnosti, jakési totální samoty, totiž jde až ke smrti a za smrt. Bůh s námi je s námi i v té poslední lidské úzkosti a hrůze a smutku duše.

Ježíš se modlí, vede svůj zápas, a učedníci spí. Nevědí nic o tom, že Ježíš prosí svého Otce, je-li to možné, aby ho ta hodina minula. Ale ta hodina, hé hórá, se nezadržitelně přibližuje. Hodina smrti se stane hodinou života. Abba, Otče, modlí se v naprosté důvěře ke svému Otci Ježíš. Modlí se ne jako nějaká nadlidská, dokonalá bytost, které by nějaké to utrpení nedělalo žádný problém, ale jako ten, který zapochybuje, který přece jen, jestli to není nutné, tak raději ne! A pak, v pokorné odevzdanosti do Boží vůle přijímá své poslání trpícího služebníka Božího. Otče, odejmi ode mě tento kalich. Ale jednej tak, jak ty chceš. Ne jakousi nelidskou dokonalostí je neseno Ježíšovo přitakání k Boží vůli, ale zápasem, snahou tu vůli uplatnit a naplnit.

Jako bychom se zde poprvé setkávali s důsledky prosby v Modlitbě Páně „Buď vůle tvá“. Všímáme si, že to není nějaké rezignované, pasivní odevzdání do rukou vyšší moci, nic to nemá s pasivitou společného. Je to úsilí, zápas, prosba o nalezení skutečného a jedinečného poslání. Není to takové zlidovělé Děj se vůle Páně, nic se nedá dělat. Jde o poctivé usilování, dotazování, hledání nejniternějšího poslání. Je to ale také jisté pochybování. Je to i čisté a upřímné vylití srdce. Jestli to není nutné, tak raději ne. Cítíme obavy, rozechvění. Ne nadarmo jsme byli Ježíšem na samém začátku upozorněni na to, že jde o vážnou věc, o hrůzu, úzkost, smutek duše až k smrti. Přitakání k Boží vůli není vůbec snadné, nelze to nadiktovat dogmaty, naučenými poučkami nebo modlitbami. Je to niterný, bolavý proces, ve kterém je v napětí ano a ne, chci, ale kdyby to nemuselo bát, tak nechci. A je to především proces, kterým musí každý projít sám, kde nikdo není zastupitelný, nelze ho předat jinému.

Vzpomínám na chvíli, kdy jsem vstupoval plný napětí a obav do domu, kde se během záplav utopilo jediné dítě. Těžko jsem hledal slova, byl jsem daleko spíše odhodlán mlčet, případně číst nějaký žalm. Když tu uplakaná babička povídá: „Pane faráři, Bůh dal, Bůh vzal. Boží jméno buď pochváleno. Je to Boží vůle“. Byl jsem jako přikován zápasem víry, na jehož konci bylo takové vyznání. Ale to jsem nemohl říci já, to by bylo falešné a laciné. To musel a mohl říci jen ten, kdo se k takovému vyznání protrpěl, probolel. Sám a ve svých hlubinách.

„Ne co já chci, ale co ty chceš“, řekne Ježíš ve svém zápase. A učedníci spí. Třikrát spí. Ale on mezi nimi spí i ten Petr. „Kdyby všichni, já ne! I kdybych měl umřít…! Ještě ta slova zní v uších. A ejhle, kam se podělo to odhodlání, ta statečnost. Ježíš mu to připomene. A opět, vlastně už nás to ani nepřekvapí, zaznívají slova, svědčící o Ježíšově znalosti člověka. Jedna věc je odhodlání - váš duch je odhodlán, druhá je slabost člověka – tělo je slabé. Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Mějte se na pozoru, buďte opatrní, pokušení je stále přítomno.

A učedníci spí a léta plynou a křesťané spí a nám také padají brady na prsa. Co s tím? To Ježíš říká nadarmo? Ne, Ježíšův zápas je naší nadějí. Ježíš je nadějí usínajících, spících, těch, kteří nevydrží být v bdělém stavu i pro ty, kteří zavírají oči vědomě. I pro ty zavřené oči člověka, zavřené před lidským utrpením a bolestí a smutkem, před vztaženýma rukama a uplakanýma očima. I pro ty nejdřív silné a rozhodnuté nikdy, nikdy a ještě jednou nikdy nezaspat, nezradit, nezapřít. Ježíš je i naší nadějí.

"Tak už dost. Přišla hodina. Hle, Syn člověka je vydávám do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme." Amen.

Miroslav Erdinger


© 2005 archa.cz