0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
9. neděle po Trojici (17. srpna 2014)
Lukáš 7; 36 - 50

Text kázání: Lukáš 7; 36 - 50
(36) Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu.
(37) V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje,
(38) s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem.
(39) Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“
(40) Ježíš mu na to řekl: „Šimone, chci ti něco povědět.“ On řekl: „Pověz, Mistře!“ –
(41) „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát.
(42) Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“
(43) Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“
(44) Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy.
(45) Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy.
(46) Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy.
(47) Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“
(48) Řekl jí: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“
(49) Ti, kteří s ním byli u stolu, začali si říkat: „Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?“
(50) A řekl ženě: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“


Milé sestry, milí bratři,

je to příběh plný emocí, pocitů, dynamiky, příběh o lidské tvrdosti i shovívavosti, příběh o dětské potřebě přijetí, přivinutí, plném lásky i potřebě odpuštění a skutečného, realizovaného bezpodmínečného přijetí. Je to příběh, jakých je v bibli bezpočet. Vždyť všechny biblické příběhy prostředkují, odrážejí to, co se odehrává v lidských vztazích, co se odehrává v lidské duši, co se odehrává v nás, mezi námi i v našich vztazích. Je to tak jako většina biblických příběhů, zprostředkovaně a obrazně příběh o nás a o našich životech. Aktéry nejsou jen lidé minulosti, aktéry jsou lidé přítomnosti, aktéry jsme my. A uprostřed ten, kterýž jest včera i dnes tentýž až na věky. Uprostřed je Ježíš. Jako dějinami procházející přítomný spoluaktér našich životních příběhů. Nejen přihlížející, ale aktivně do nich vstupující. Tehdy i dnes. Přibližme si ty postavy nebo reprezentanty určitých životních postojů a cest a pokusme se vnímat, jak reprezentují i nás a naše postoje, naše potřeby a hodnoty, naše pocity a emoce, náš přístup k životu.

Tak tedy farizeus. Patřil mezi ty, kteří dobře znali Starý zákon, orientovali se v Zákoně Hospodinově, vyvíjeli veliké úsilí, aby své morální zásady, pramenící právě ze Zákona, byly uskutečňovány v reálném životě. Někteří vykladači písma říkají, že Boží zákon chtěli prosazovat silou své vůle. Stačí pevná vůle a vše se musí podařit. Stavěli proti sobě sílu vůle a sílu lásky a dost možná v této kategorii lásky ani neuvažovali. Boží zákon ale přece nelze uskutečňovat silou, když má být uskutečňován láskou! Jeden křesťanský psycholog v této souvislosti připomíná psychologickou zákonitost, která říká, že agrese, s níž se člověk opírá proti svým vášním, se nakonec usadí v jeho mysli a bere na sebe podobu nemilosrdného soudce, který tyranizuje nejen sebe samého, ale posléze i všechny lidi v jeho okolí. Farizeus

byl typickým představitelem principu rodiče, ve kterém vítězí vnitřní umravňující nároky a příkazy, že se něco smí a něco nesmí, za něco se trestá a za něco střízlivě chválí. Je to vzdělaný, přemýšlivý a uzavřený člověk, který neprojevuje emoce, nijak se neotevírá, neobnažuje své nitro, je ve střehu, aby se něčeho nedopustil a nebyl za to potrestán dárcem normy, v tomto případě Bohem. Věří v Boha přísného, trestajícího. Věří v Boha takových vlastností, jakých je sám nositelem. Zjevně se ztotožňuje s hlasem svého svědomí.

Pro farizea, který je právě Ježíšovým hostitelem, to musela být složitá situace. Snad se i styděl, že se právě toto odehrává v jeho domě. Někdo mu narušil jeho rovnováhu, jeho představy o slušnosti, o respektování společenských pravidel, o tom, co se sluší a co se nesluší, co se dělá a co se přece nedělá. Možná se cítil trapně, byl celý nesvůj z nenadálého chování té ženy.

A jsme u druhé postavy příběhu. Žena, která je označována a jako hříšnice. Nevíme, v jakém slova smyslu je tak označována. Běžně se soudí, že šlo o prostitutku. O hřích se sexuálním podtextem. Mohlo ale jít o cokoliv jiného. Mohla být lichvářka, zlodějka nebo potratářka, mohla zanedbávat výchovu dětí nebo péči o staré rodiče. Cokoliv. Můžeme rozvinout fantazii a většinou to bude tím směrem, který se také nás tak či onak týká, který tak či onak zneklidňuje nebo pobuřuje naše svědomí. Bible již má takovou vlastnost, že nechává mnohé otázky nezodpovězeny, mnohá témata nedokončená, abychom v nich mohli my sami pokračovat, hledat své pravdivé odpovědi, v bibli se zkrátka nacházet.

Jak se ta žena projevuje? Jednoduše jako dítě. Reprezentuje princip dítěte. Chová se spontánně, bez významnější sebekontroly, je plná až přetékající emocemi, až chaoticky plná vášní, spontaneity a touhy po blízkosti, a nejspíš ji silně tlačí pocity viny. A v tom svém vnitřním emotivním napětí a chaosu touží po tom, co se jí zřejmě nikdy nedostávalo, touží po bezpodmínečném, úplném přijetí a touží po lásce. A nějak cítí, ví, věří, že se jí to vše dostane od Ježíše.

Ježíš je tou další postavou příběhu. Prochází celým příběhem, který je na něj orientovaný a ukazuje ke způsobu Ježíšova vnímání a přijetí člověka. Je představitelem zralosti a dospělosti, dospělého jednání. Nemoralizuje, nenapomíná. Popisuje, sděluje, odpouští a přijímá. To je zajímavé, že jako představitel dospělého jednání dává přednost té ženě hříšnici. Dokonce farizeus patří do skupiny, o které se Ježíš vedle boháčů vyjadřuje významně negativně. Ne, není to pohrdání, je to více varování před lidskou zákonickou tvrdostí, před silovým prosazováním pravidel, daných Zákonem, před pravdou bez lásky, před zákonem bez lásky, před vírou bez lásky, před respektováním principu bez lásky. To není Kristovská cesta. Tou je cesta lásky.

A tak se Ježíš obrací k ženě hříšnici. Přijímá ji, není jejím jednáním ani vykolejen, ani pohoršen. Ježíšovi nejde o člověka bezhříšného, jde mu o člověka autentického, pravdivého. Ta žena hříšnice jedná tak autenticky, až buď mrazí, nebo to vyvolává laskavý úsměv na rtech. Naprosto se vydává především Ježíši, ale také všem přítomným. Jen Ježíš ji však zcela a bezpodmínečně přijímá. Jeden křesťanský katolický teolog píše: „Oproti přísnému rodičovskému soudci, který působí jako uspokojivě dokončená socha, dává Ježíš přednost hříšné ženě, která je člověkem slabým a nedokonalým. Je naplněna zoufalstvím, trápí se kvůli své nedokonalosti, touží po přijetí a blízkosti. Proti nároku morálně dokonalého „rodiče“ a jeho citlivého svědomí dává Ježíš přednost „dítěti“, které touží po přijetí a vztahu. I když nesplňuje normy a ví, že je plnit nedokáže.“ Nepřipomíná nám to, milé sestry a milí bratři, Ježíšova slova: „Kdokoliv nepřijme království Boží jako dítě, nevejde do něj“? Ježíš přijímá a miluje člověka takového, jaký je. Miluje ho v jeho jedinečnosti, neopakovatelnosti, miluje ho s jeho dětskou duší, která si říká o lásku. Miluje ho s jeho emocemi, nejistotami, zraněními, prohrami, rozechvělostí, impulzivním až chaotickým jednáním, jakým člověk mnohdy lásku dává, protože to jinak neumí. Protože je všeho tak plný.

Tak jako ta žena. Ano, hříšnice. Tak je nazvána. A přesto miluje. Jako na dlani vidíme neřesti i ctnosti, hříchy i zbožnost. City, vášně, emoce. Možná nás to překvapí, ale i člověk, který hřeší, může vroucně milovat Boha. Vždyť ta žena nepřišla Ježíše prosit za odpuštění. Přišla mu jen projevit velikou lásku způsobem, který uměla. Přišla si ovšem také pro to, po čem toužila, co jí tolik chybělo, až k puknutí srdce chybělo. Již jsem to říkal. Přišla si pro bezpodmínečnou lásku a přijetí. Obojího se jí dostalo a ještě odpuštění. Vše smazáno, může dál. Půjde stejně nebo jinak? Nevíme. Půjde celník, který se kdesi vzadu v chrámu modlí: „Bože, buď milostiv mě hříšnému“, půjde pak jinak nebo stejně? Nevíme. Již to, že vyjde z chrámu do všedního života s vírou v Boží milost, je proměňující.

„Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji“, slyší žena hříšnice na cestu Ježíšova slova. Ti u stolu jsou však pohoršeni. Nejspíš jsou to také farizeové. Lidé podobného ražení jako jejich hostitel Šimon. Lidé ve významném protikladu k té ženě. Lidé, jejichž reprezentantem je farizeus, který se modlí v chrámu. I Šimon, i v chrámu se modlící farizeus jsou jistě lidé vysokých morálních kvalit. Jistě jsou to lidé pevného charakteru, dbalí Božího zákona, mravně čistí, a přesto ve vztahu k Bohu přezíraví až arogantní. „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé…; postím se, dávám desátky.“ Chybí již jen: „Tak se na mě podívej, jak jsem dobrý, musíš být za mě vděčný, musíš být ze mě celý pryč. Vždyť já jsem dokonalý. A hlavně že nejsem jako tamten špindíra a zlodějíček vzadu. Fuj.“ Pýcha, přezíravost, nesoudné sebevědomí, které ponižuje druhé a Boha staví do role statisty.

To, co rozhoduje o člověku, o jeho životní cestě s Bohem, je vztah. Jaký vztah člověk tvoří, proč dělá to, co dělá, jakou má motivaci. Je to víra a láska, co je v tom vztahu stěžejní. Ne jednotlivé skutky, ne, že se může člověk postavit před Boží tvář a říci: „Zde mně, Bože, máš. Čistého jak lilium. Zde máš mé dobré skutky. Můžeš si je přepočítat.“ Ne, tak ne. Dobré skutky jsou důsledkem víry a konkrétním projevem lásky. „Zde jsem, můj Pane. Takový, jakého mne dobře znáš. Hříšného, nedokonalého. Plného emocí, rozkolísanosti, nestálosti, někdy smíchu, jindy slz, někdy laskavosti, jindy hněvu. S mými myšlenkami i činy. Takový jsem. Buď mi, Bože, milostiv.“ A to je zralý, dospělý postoj. Pravdivý k sobě samému, pravdivý ke druhým lidem, pravdivý k Bohu. Jistě se z takového postoje Bůh raduje.

„Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji,“ slyší žena hříšnice. „Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu,“ říká Ježíš v závěru příběhu o dvou mužích, kteří se modlí v chrámu. Ti dva mohou prožívat radost ze záchrany, radost z Kristova přijetí, radost z milosrdenství, tolik pro hříšníky potřebného. Ale ta slova se přece týkají i nás, milé sestry a milí bratři. Vždyť ty příběhy jsou také o nás, v jedné osobě rodičích, dětech i dospělých. A víra nám říká, že o nás jsou také ta Ježíšova slova, které slyší na závěr ona žena i která Ježíš říká o modlícím se celníkovi. Víc než dobrý důvod k radosti, co myslíte?

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz