0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
2. prosince (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
3. prosince (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
4. prosince (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
5. prosince (sobota)
9:00 – 10:00 Snídaně s hostem přes Google Meet
6. prosince (neděle)
9:30 mezinárodní bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
13. neděle po Trojici (14. září 2014)
Matouš 6; 1 - 4

Text kázání: Matouš 6; 1 - 4
(1) Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.
(2) Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu.
(3) Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice,
(4) aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.


Říká se, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Není důležité jen to, co konáme, ale také, proč to děláme, za jakých okolností, v jaké situaci, v jakém čase. Co je cíl našeho konání, jaký bude mít dopad. To vše bychom měli uvážit, než se do něčeho pustíme.

Varujte se konat skutky spravedlnosti na odiv, říká Ježíš a upozorňuje nás tím na jeden důležitý moment našeho jednání. Dobré skutky, prokazování dobrodiní, pomoc bližnímu – to všechno ztrácí v Božích očích hodnotu, když při tom myslíme na svůj prospěch, když si hlídáme, aby si toho ostatní všimli a pochválili nás za to.

Možná se tu Ježíš jeví jako příliš přísný a úzkoprsý pro dnešní dobu. Přece díky Bohu za to, že někdo vůbec koná spravedlnost a prokazuje dobrodiní! Že to dělá jen proto, aby si získal pověst slušného, štědrého či velkorysého člověka? To je přece jen drobná vada na kráse. Hlavně, že ten čin někomu udělá radost a zlepší život. Vždyť chudým, nemocným nebo lidem s postižením přece může být srdečně jedno, že jim někdo pomáhá jen proto, aby měl na veřejnosti dobré jméno nebo reklamu pro svou firmu nebo politické body do předvolebního boje. Důležité je, že se postaví středisko Diakonie, že se pořídí elektrický vozík pro ochrnutého nebo se nasytí pár bezdomovců.

Jakýsi vedlejší efekt toho všeho je, že se při tom pomůže i dárci samotnému, ale co je na tom vlastně až tak špatného? Už jsme si zvykli na to, že málokdo něco udělá takzvaně z dobrého srdce. A tak přimhouříme oko nad tím, že bohatí mecenáši nedávají proto, že se slitovali nad ubožákem, ale protože dobře vědí, že se jim jejich dobré skutky mnohonásobně vyplatí. Zkusme si představit, že by odteď všichni sponzoři měli přikázáno dávat své dary v naprostém utajení, v anonymitě, nesměli by svou dobročinnost využívat ke zviditelnění. Kolik z nich by asi za takových podmínek pokračovalo ve svém sponzorování? A o kolik peněz a prostředků by v důsledku toho přišli potřební lidé?

Dobrodinci ovšem nejsou jen sponzorské firmy, ale do jisté míry my všichni. A tak se každý z nás musí ptát: Jaký cíl má moje konání spravedlnosti? Proč dělám to, co dělám? Pro svou slávu, nebo pro slávu Boží?

Pokrytci, které tu Ježíš uvádí jako odstrašující příklad, by na to nejspíš odpověděli: Samozřejmě, že konáme dobro kvůli Bohu. Dodržujeme přece jeho zákon, plníme jeho vůli, to je posláním každého člověka. Ovšem má to jeden háček. O většině dobrých skutků, které člověk během života vykoná, se mnoho lidí nedozví, velmi často pouze ti, kterým bylo pomoženo. Mnoho dobra tak zůstává v tajnosti. Někdy o něm ví dokonce jen Bůh sám.

A právě to oněm pokrytcům nestačí. K čemu je mi takové skryté dobro? Co z toho mám? Snad si Bůh nahoře udělá čárku a někdy mě za to odmění, ale kdo ví jestli. Teď a tady mi to nic nepřinese. Proto je potřeba o prokázaném milosrdenství vytrubovat do světa, jak se doslova píše u evangelisty Matouše. Proto byli velcí dárci jmenovitě uváděni při bohoslužbách. Proto mohli dokonce v synagogách zasednout na čestná místa hned vedle vážených rabínů, aby na ně bylo pěkně vidět a všem bylo jasné, čím si to zasloužili.

Takoví lidé už mají svou odměnu, říká Ježíš. To je míněno zprvu bez ironie. Oni nechtějí čekat na to, až jejich pomoc bližnímu ocení nebeský Otec. Chtějí uznání hned a udělají pro to všechno. A tak se jim obdivu skutečně dostane. Pozemská odměna je nemine. Avšak žádnou další odměnu od Boha už očekávat nemohou. Bůh po nás totiž chce, abychom prokazovali dobrodiní skrytě. Jsou mu celkem lhostejné činy, které používáme jako nástrojem sebechvály, činy, ze kterých stavíme pomník vlastní důležitosti. Ježíš nepopírá, že komusi mohou pomoci, ale upozorňuje, že před Bohem nemají valnou cenu. Bůh miluje dobročinnost skrytou, nenápadnou, neokázalou.

Když Ježíš uzdravoval nemocné a vyháněl démony z posedlých, často k tomu dodával: Hlavně to nikde nešiřte, držte to v tajnosti. Uzdravení lidé a jejich blízcí toto Ježíšovo přání obvykle ignorovali a já se jim ani moc nedivím, asi bych se na jejich místě zachoval podobně. Nicméně Ježíš sám o svých obdivuhodných skutcích nikde do světa nevytruboval. To, že poměrně brzo po svém vystoupení získal pověst zázračného léčitele, nebyla jeho vina. Ježíš si nebudoval žádnou image, nepracoval na své obchodní značce, nestaral se o to, jaké zprávy o něm kolují, nepřiživoval svou slávu. To podstatné, o čem naopak se vší naléhavostí a neúnavně mluvil, se netýkalo jeho osoby, ale jeho nebeského Otce: Boží království se přiblížilo, hlásal Ježíš na každém kroku. Pokud by si dnes Ježíš zakládal své internetové stránky, jistě by tam nestál nápis typu: Ježíš – pomocník v každé nouzi, ale spíše: Bůh je blízko. Bůh je s vámi. Slyšte to všichni.

A tak Ježíš vyzývá i nás, abychom se chovali podobně. Když konáš spravedlnost, nemysli při tom na sebe a šíření vlastní slávy. Dokonce ani tvá levice nesmí vědět, co činí tvá pravice. To znamená: Prostě udělej to, co udělat máš, a moc nad tím nehloubej, abys nakonec nezačal obdivovat sám sebe. Ježíš dobře ví o tom, že i když člověk nepodlehne pokušení sebechvály před druhými, může přesto propadnout sebechvále před sebou samotným. Takový zbožný narcis rád přemítá nad tím, jak je zase o kousek ctnostnější a mravnější, jak se zas o krůček přiblížil k dokonalosti, jak zase o něco povyrostl v Božích očích.

Proto když konáme dobro, nemáme přemýšlet nad tím, co nám to přinese, ať už je to dobrá pověst nebo pocit sebeuspokojení. Pouze přemýšlejme nad tím, co to přinese našemu bližnímu. Vždyť stejně víme, že kdykoli prokazujeme spravedlnost a milosrdenství, činíme tak ne z vlastních sil a vlastní mravnosti, ale z moci Ducha svatého.

Bůh tedy miluje skryté dobrodiní. A dobře je vidí. Neunikne mu, i kdyby celému světu uniklo. Dříve kazatelé často varovali, že Bůh vidí úplně každou hanebnost, i když ji pečlivě tajíme před druhými i před sebou, ba dokonce bedlivě sleduje každé temné hnutí naší mysli. To je jistě pravda. Ale jen poloviční. Stejně tak Bůh vidí i každé skryté dobro, včetně všech dobrých myšlenek a úmyslů.

I když se to na první pohled nezdá, je tohoto skrytého dobra kolem nás spousty. Jenže je přehlušené jak halasným zlem zloduchů, tak i neméně halasným dobrem dobrodinců. Média, jak známo, o dobré zprávy příliš nestojí, nejedná-li se zrovna o nějaké sportovní vítězství. Skryté dobro nemá a často ani nechce mít žádnou reklamu. Ostatně nebývá příliš atraktivní, a tak se ani nedá dobře prodat. Když někdo skočí do hořícího domu a zachrání dítě, dá se takové hrdinství úspěšně propagovat, ale koho zajímá, že se nějací rodiče celý život starají o dítě s autismem? A co teprve, když se nenápadné dobro ukrývá tam, kde ho nečekáme? Kde plni předsudků tušíme spíš pravý opak, třeba mezi nepřizpůsobivými občany všeho druhu? Před takovým dobrem si mnozí lidé raději zakrývají oči, aby náhodou nerušilo jejich černobílý obraz těch hodných a těch zlých.

A přece, Bůh o něm ví, i když my ho nevidíme nebo nechceme vidět. Konat dobro má smysl vždy, i když je neviditelné a neslyšitelné.

Dnes ovšem platí pravidlo, že být, znamená být viděn. Kdo není viděn, ten nemůže být ani pochválen a kdo není pochválen, o toho nikdo nestojí. Propadá se do bezvýznamnosti a jako by ani nebyl. Ježíš razí zásadu opačnou: Když děláš něco chvályhodného, buď při tom vidět co nejméně. Tvé okolí se o tom sice nedoví, a proto ti ani nezatleská, ale z toho si nic nedělej. Světská sláva je beztak vrtkavá a hlavně moc nevypovídá o tom, jaký skutečně jsi. Vždyť svět tak často chválí to, co by si zasloužilo spíš opovržení, a pohrdá tím, co je hodnotné. Jedině Bůh sám vidí a rozpozná to, co má ve tvém životě opravdu váhu a cenu. Před Bohem nejsi bezvýznamný.

Často se mluví o tom, že církev nemá dobrou pověst nebo řečeno současnou hantýrkou, má špatný mediální obraz. A také slýcháme rady, že musíme vytrvale a všude zdůrazňovat, co vše skvělého církev udělala, dělá a hodlá dělat, jak se stará o lidi v nouzi, jak výchovně působí na mládež, jak pečuje o kulturní dědictví. Také mě mrzí, jaké hlouposti a polopravdy se o církvi šíří. Ale pochybuju o tom, že by protilékem bylo vytrubování do světa o tom, jak jsme vlastně úžasná organizace a kolik dobra kolem sebe pácháme. Slávy ve světě tím stejně nedosáhneme a ani se o to nemáme snažit. Však oni si to lidé i bez našeho přičinění mezi sebou řeknou, když křesťané někde budou činit spravedlnost a milosrdenství jako se to kdysi rychle rozneslo o Ježíšovi. Nám stačí jen konat to, co konat máme hlavně před Bohem, ne před jevištěm světa. Mluvit ovšem také máme co nejhlasitěji, ale vůbec ne o sobě, ale o Bohu, který k nám všem v Kristu sestoupil.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz