0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
19. neděle po Trojici (26. října 2014)
Marek 9; 14 - 27

Text kázání: Marek 9; 14 - 27
(14) Když přišli k ostatním učedníkům, spatřili kolem nich veliký zástup a zákoníky, kteří se s nimi přeli.
(15) A celý zástup, jakmile ho uviděl, užasl; přibíhali k němu a zdravili ho.
(16) Ježíš se jich otázal: „Oč se s nimi přete?“
(17) Jeden člověk ze zástupu mu odpověděl: „Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha, a nemůže mluvit.
(18) Kdekoli se ho zmocní, povalí ho a on má pěnu u úst, skřípe zuby a strne. Požádal jsem tvé učedníky, aby ducha vyhnali, ale nedokázali to.“
(19) Odpověděl jim: „Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte ho ke mně!“
(20) I přivedli ho k němu. Když ten duch Ježíše spatřil, hned chlapce zkroutil křečí; padl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst.
(21) Ježíš se zeptal jeho otce: „Odkdy to má?“ Odpověděl: „Od dětství.
(22) A často jej zlý duch srazil, dokonce do ohně i do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám.“
(23) Ježíš mu řekl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“
(24) Chlapcův otec rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře.“
(25) Když Ježíš viděl, že se sbíhá zástup, pohrozil nečistému duchu: „Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!“
(26) Duch vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel; chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že umřel.
(27) Ale Ježíš ho vzal za ruku, pozvedl ho a on vstal.


Tak církev zase jednou selhala. A nebyla to maličkost, jak dokazují tvrdá Ježíšova slova. Málokdy slyšíme o tom, že se Ježíš rozhněval, i když mu silné emoce rozhodně nebyly cizí. Musel mít ke svému rozhořčení pádný důvod.

Ježíš tu sice neoslovuje přímo učedníky, ale celý dav, který se shromáždil kolem vážně nemocného, zřejmě epileptického chlapce a jeho otce. Takže jeho výčitka patří všem. Ježíš tu hází všechny do jednoho pytle, a právem. Nikdo přece nedokázal chlapci pomoci. Jediné, co okolostojící dokáží, je o té nemoci mluvit, diskutovat, přít se. V tom byli odborníci zejména znalci Mojžíšova zákona. Jistě už měli připravenu nějakou učenou odpověď na otázku, proč je asi onen chlapec nemocný, co zlého museli spáchat jeho rodiče nebo prarodiče, když ho Bůh takto postihl, proč bychom se do vyhánění démonů ani neměli raději pouštět, když nám to přece Mojžíš ve svém zákoně nikde nepřikazuje… Mnoho slov, mnoho důvodů, proč se uzdravování nepodařilo, mnoho sebeomlouvání. Když neumíme někomu pomoci, když stojíme bezmocní před nějakým problémem, je potřeba to alespoň okomentovat, případně o tom napsat nějaké učené pojednání. Ale tím se na věci stejně nic nezmění.

Selhali v tuto chvíli všichni, ale nejvíce selhali Ježíšovi nejbližší. Pro pořádek bychom asi měli říci, že učedníci se alespoň o něco pokusili, zatímco zákoníci zůstali jen u toho zbožného mudrování. Ale to pro Ježíše není žádná omluva. Učedníci měli pomoci, ale nepomohli. To je obrovské zklamání.

Je pozoruhodné, že Ježíš si nevyhrazoval právo uzdravovat jen pro sebe. Naopak, učedníci se mají Ježíšovi plést do řemesla, on sám jim to přece přikázal: Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte! Učedníci se mají od svého mistra skutečně učit, nejen obdivně hledět na to, jak on všechno úžasně zvládne. A teď se jim právě naskytla dobrá příležitost všem ukázat, co už se naučili. Ježíš tu zrovna není a oni se nyní mají zachovat tak, jak by se zachoval on. O to se také pokoušejí a je chvályhodné, že si správně uvědomili, co je nyní jejich úkolem. Jenže to prozatím vypadá, že se od Ježíše nenaučili vůbec nic.

Pokolení nevěřící, tak zní Ježíšova výčitka. Proč nedokázali pomoci? Na to má Ježíš jednoduchou odpověď: Protože nemají víru. Nenaučili se víře. Jenže dá se vůbec víře naučit? Na tuto otázku narážím často. Je to jedna z nejtěžších otázek, které dostávám. Znám mnoho lidí, kteří by chtěli věřit, ale nejde jim to. Důvody jsou rozmanité, tak jak jsou rozmanití lidé, kteří je uvádějí. Někdo prožil v životě velikou bolest, a tak prostě nedokáže věřit v dobrotivého Boha, který má ve svých laskavých rukou celý svět. Jiný zas říká, že se s Bohem ve svém životě prostě nikdy nesetkal, nemá s ním zkušenost, evangelium v něm nic nevyvolává. A tak nemůže předstírat, že věří, když uvnitř nic necítí. Nebylo by to upřímné. Někteří lidé mají intelektuální pochybnosti: Vy křesťané si opravdu myslíte, že Ježíš vstal z mrtvých? Chtěl bych tomu věřit, pane faráři, ale nejde mi to, zdá se mi, že to je jen pohádka pro děti. A konečně mnozí lidé nevěří kvůli církvi, která jim přístup k Bohu zahradila a dokonce jim někdy i těžce ublížila.

Dá se víře naučit? Nebo je víra spíš dar? Ježíšovo obvinění musí těmto nevěřícím a přece po víře toužícím lidem znít nespravedlivě. Jak mohu být odpovědný za to, že nemám něco, co si přece nemůžu sám obstarat, i kdybych se rozkrájel a co můžu jenom dostat? Můžu snad za to, že mě Bůh vírou neobdařil? A můžeme snad za to, že naše víra není tak mocná, aby dokázala uzdravovat a křísit z mrtvých? Nejen nevěřící, ale také my křesťané bychom chtěli věřit víc, ale nejde nám to. Chtěli bychom svou vírou vysvobozovat lidi z různé nouze a bolesti, ale víme, že dokážeme pomoci jen částečně a někdy vůbec. Chtěli bychom být nositeli Božího království, ale máme často jen prázdné ruce. Proč nám není dána víra, jakou měl Ježíš?

Ježíš dává průchod nejen svému rozhořčení, ale také svým obavám. Jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Ježíš ví, že se jeho životní pouť chýlí ke konci. Vždyť ihned po uzdravení chlapce oznámí svým učedníkům, že Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho. Tedy brzy nastane doba, kdy tu Ježíš nebude, nebude uzdravovat, nebude vyhánět zlé duchy, nebude kázat evangelium. Teď je ale mistr ještě přítomen. A tak mají učedníci nejvyšší čas, aby se od něj něco přiučili a mohli pak pokračovat v jeho poslání. Aby se naučili víře, která dokáže třeba i hory přenášet.

Všechno je možné tomu, kdo věří, říká Ježíš chlapcovu otci. I v tom je skrytá výtka. Vždyť i ty bys mohl, kdybys věřil. I ty bys mohl svého syna uzdravit. Kdokoli může, když uvěří. Víra otevírá možnosti. Víra dává průchod i tomu, co se zdá být neschůdné a nemožné. Věřit pro Ježíše znamená mít podíl na Boží moci. Víra není jen přesvědčení, že Bůh je všemohoucí a postará se o nás. Věřící člověk sám dokáže konat tak, jak koná Bůh.

Kdo z nás ale takovou víru má? Skoro to vypadá, že jsme nakonec nevěřící všichni, lhostejno, zda vyznáváme či nevyznáváme Krista, zda jsme nebo nejsme členy církve. Dokážeme o Bohu mluvit, možná teologicky správně, možná působivě a vytříbeně, tak jako zákoníci a další lidé, kteří se tehdy sešli kolem nemocného chlapce. Ale co vlastně umí naše víra? Uzdravovat někoho pouhým slovem, tak jak to dělal Ježíš? To jistě ne. Ale dobrá, ponechme stranou takové mimořádné schopnosti a ptejme se trochu přízemněji: Umíme víru žít? Jak víra proměňuje můj a tvůj život? A jak proměňuje tento svět? Na co se vlastně v životě spoléháme? Podle čeho se rozhodujeme? Čemu podřizujeme svůj život? Čemu věnujeme svůj čas?

My všichni stojíme před Ježíšem jako ten otec posedlého chlapce. Ale nemusíme před ním stát jen v zahanbení nad svou bezmocí a malověrností. Můžeme, stejně jako on, před něj předložit vše, co nás tíží a s čím si sami pomoci nedokážeme. Smíme ho prosit o pomoc. A co je možná nejdůležitější, smíme ho prosit také o víru. Věřím, pomoz mé nedověře! Doslova je tu: pomoz mé nevěře! Co to znamená? Věřil ten muž, nebo ne? Snad se jen styděl před Ježíšem přiznat, že nevěří, a tak raději tvrdil opak. Snad si myslel, že kdyby dal najevo svou nevěru, Ježíš by třeba jeho synovi nepomohl. Ale přece jakási víra v něm musela být, alespoň stopa víry, když se Ježíši svěřil se svým trápením a poprosil ho o pomoc.

Věřím, pomoz mé nevěře. Ta prosba vypadá na první pohled nesmyslně. Přece platí buď A nebo B, buď věřím nebo nevěřím! Jenže skutečnost je taková, že věřící člověk zakouší obvykle obojí. Věřím, ale pořád se mám ve víře co učit až do konce života. Věřím, ale zároveň vím, že moje víra není tak úplně moje, že je mi spíš každého dne znovu darována. Věřím, ale zároveň musím Boha o víru vždy znovu prosit. Věřím, ale s politováním zjišťuji, jak málo je na mě má víra poznat, jak málo z ní něco mají moji bližní. Věřím, ale svým životem často dělám ostudu Božímu jménu, které na sobě nesu.

Věřím, pomoz mé nedověře. Když se takto modlíme, neprosíme Boha o nadpřirozené schopnosti, třebaže by se nám jistě líbilo konat zázraky na počkání. Prosíme spíš o to, abychom nezůstali jako ti zákoníci jen u mluvení o Pánu Bohu, ale aby naše víra skutečně žila. Naše selhání, selhání církve nespočívá v tom, že neuzdravujeme pouhým slovem či gestem, tak jako Ježíš. Selháním je, když církev už nepřináší žádné uzdravení do lidských životů, do mezilidských vztahů, do společnosti, do politiky. Selháním je, když se neumíme postavit proti zlým a nečistým duchům tohoto světa. Nehledejme je v nemocech a postiženích, to bychom byli na špatné adrese. Denodenně narážíme na síly, které nás všelijak ovládají, spoutávají, umlčují, manipulují. Naše životy podléhají různým tlakům, které s námi házejí ze strany na stranu, nutí nás dělat věci, které vlastně nechceme dělat, nebo nás dokonce tlačí k zemi a berou důstojnost.

Víra, o kterou máme stále prosit, se má prokázat v moci se tomu všemu postavit. Je to odvaha nesmířit se se světem, jaký je. Je to vůle potlačit zlo, které se v našich srdcích i v našich vztazích roztahuje a dělá s námi, co chce. Pokolení nevěřící, tato Ježíšova výčitka právem doléhá i k nám, když v této věci selháváme. Když se víra promění jen ve zbožný pocit, anebo dokonce jen ve zbožné slovo.

Víra bez skutků je k ničemu, je mrtvá, říká Jakub ve své epištole, která zazněla v prvním čtení. Ano, jsou chvíle, kdy naše víra ztrácí dech, sílu, schopnost měnit, obnovovat, uzdravovat. Jsou chvíle, kdy naše víra může vypadat jako mrtvá nebo třeba opravdu mrtvá je. Ale já věřím, že i takovou víru může Bůh z mrtvých vzkřísit.

Amen.

Ondřej Kolář


© 2005 archa.cz