0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
21. neděle po Trojici (9. listopadu 2014)
Marek 2; 18 - 22

Text kázání: Marek 2; 18 - 22
(18) Učedníci Janovi a farizeové se postili. Přišli k němu a ptali se: „Jak to, že se učedníci Janovi a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“
(19) Ježíš jim řekl: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit.
(20) Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v ten den, se budou postit.
(21) Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ten přišitý kus vytrhne, nové od starého, a díra bude ještě větší.
(22) A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno roztrhne měchy, a víno i měchy přijdou nazmar. Nové víno do nových měchů!“


Jsme připraveni na nové? Asi záleží na tom, co si pod tím představujeme. Posuzováno čistě chronologicky, nové přichází mezi nás neustále. Není na tom nic překvapivého. Je to naše všední, přímo banální zkušenost. Nový je každý den, každá hodina, každý okamžik. Ještě nikdy tu nebyl, nevíme, jak bude vypadat, jen to tušíme a odhadujeme, s větší či menší přesností. Ale tu jeho novost si moc dlouho neužijeme, vždyť vzápětí odchází a mění se v něco prošlého. Symbolem této krátkodeché novosti jsou noviny, které ráno s chutí otevřeme, abychom nasáli jejich čerstvost, ale druhý den už je odložíme jako zoufale zastaralé.

Ježíš tu ale nemluví o nezadržitelném uplývání času. Podstatné je, co to nové přináší. Ježíš ohlašuje nejen něco nového, ale také něco překvapujícího a vše proměňujícího. To není jen kosmetická úprava stávajících pořádků. Staré pořádky tu mají být právě narušeny, či přímo zrušeny.

V antickém světě lidé po takových zásadních změnách nijak zvlášť netoužili, spíš se jich obávali. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového, tak zní moudrost starozákonního Kazatele, k níž se ovšem klidně mohli přidat i tehdejší pohanští kazatelé, filosofové a básníci. Na rozdíl od biblického kazatele to ovšem neříkali se skepsí, ale spíše s uspokojením. Věci jsou v zásadě stále stejné, lidské příběhy se opakují jen s drobnými obměnami jednajících postav, stále se vrací to, co tu už bylo a tak je to právě dobře. Proto je svět stabilní, čitelný a předvídatelný. Velké změny by tento zaběhaný pořádek narušily, a kdyby jich bylo moc, svět by se nejspíš propadl do chaosu.

Jsme připraveni na nové? Přibližně od dob osvícenství platilo, že novost znamená automaticky změnu k lepšímu. To bylo společné vyznání komunistů i kapitalistů, jen si ty světlé zítřky představovali rozdílně. Tam v budoucnosti, odkud k nám nové přichází, nás prý čeká spravedlivější, lidštější a svobodnější společnost. Můžeme se na nové těšit. Můžeme ho společně budovat. Můžeme z té nové budoucnosti už nyní žít, i když naše přítomnost zatím vypadá všelijak, ale to nevadí, to musíme přetrpět a zvládnout, však bude líp.

Zdá se mi, že dnes je důvěra v nové podlomená. Dobře už bylo, slyšíme stále častěji. A neříkají to zdaleka jen lidé, kteří vzpomínají, jak bylo pivo za dvě koruny. Do politiky vstupují stále nové tváře, ale vždycky nějak moc rychle zestárnou, začnou se záhy podobat těm předchozím, nabírají stejné manýry, nic nadějného nepřinášejí. V novinách čteme o novinkách natolik tísnivých a zneklidňujících, že si raději pustíme nějaký starý film ze starého dobrého světa, televize je jich plná. Také kultura se stále více vrací k tomu, co už bylo, protože s něčím skutečně novým prý stejně už nelze přijít. Jediná oblast, kde ještě víra v novost nepolevuje, je spotřební zboží. Nový mobil či nové auto jsou samozřejmě vždycky lepší a každý, kdo na to má nebo i ten, kdo na to nemá, by si měl to nové dopřát, slyšíme ze všech stran.

Ježíš přináší něco nového, a zároveň nadějného a radostného. Ale všimněme si, místo aby na to udělal patřičnou reklamu, raději nejprve varuje. Dejte si pozor, to nové, které přichází a již je mezi vámi, je nebezpečné. Je vážným ohrožením pro to staré. Zajímavé je, že Ježíš říká svoje podobenství lidem, kteří by přece na nové Boží věci měli být dobře připraveni. Vždyť židovský lid byl od počátku lidem nadějného očekávání, lidem velkých Hospodinových zaslíbení. Praotec Abraham kdysi vyšel za novým, aniž věděl, co se pod tím skrývá. Ale věřil, že když to nové bude od Boha, přinese mu jistě požehnání. Izraelci pak svého praotce mnohokrát následovali.

Co se mezitím stalo s tímto národem, když k němu Ježíš musel takto promluvit? Snad se příliš připodobnil svému pohanskému okolí a od Boha už nic dobrého neočekával, nanejvýš jen to, aby byl zárukou pevného a neměnného řádu světa. Po mnoha zklamáních, zejména těch politických, to bylo celkem pochopitelné. Židé přišli o svou samostatnost a svobodu a nic nenasvědčovalo tomu, že by se jejich situace mohla v dohledné době změnit. Uchovali si sice víru, ale mnozí z nich ztratili naději. Nedoufali, že by Bůh, který všem dějinným pohromám posledních staletí jen přihlížel, ještě někdy mohl zasáhnout.

A našli se mnozí, kdo se v těchto starých a zdánlivě neměnných pořádcích docela dobře zabydleli. Vladaři, kteří se naučili spolupracovat s Římany a měli z toho patřičné výhody. Nebo kněží, kterým docela vyhovovalo, že jim žádný nepříjemný prorok nezasahuje do jejich ustáleného obětního provozu.

Neměnnost ovšem přijali i mnozí jiní. Vždyť člověk se nedokáže stále znovu, donekonečna nadchnout pro něco nového a stále znovu se pak zklamat. Své o tom věděli nejen lidé Ježíšovy doby, ale dobře to známe i my. Zeptejme se nezaměstnaných, kteří posílají postopadesáté osmé životopis, aby po stopadesáté osmé slyšeli tu ubíjející větu, že jsme dali přednost vhodnějšímu uchazeči, pokud jim vůbec někdo ráčí odpovědět. Zeptejme se osamocených lidí, kteří hledají životního partnera a pomalu se smiřují s tím, že zestárnou sami. Zeptejme se manželů, kteří věnovali veškerou svou životní energii i veškeré úspory do úsilí mít vlastní dítě, a stále se nedočkali. Co pro tyto lidi znamená nový den? Důvod k nové chvále Hospodina? Nebo spíš další negativní odpověď, další rána do srdce, už dost zjizveného ranami minulými?

Přichází něco nového, říká Ježíš, a my se na ně musíme připravit. Jinak hrozí, že nás nové věci úplně převálcují, že jejich příval nezvládneme, tak jako nový kus látky trhá staré šaty nebo nové víno proděraví starý měch. Boží království musí u nás najít vlídné přijetí, důstojný domov. Když se na ně nenachystáme, bude to ztráta nejen pro nás, ale i pro Boží věci, které už čekají za dveřmi. Starý měch se roztrhne a bude k ničemu, ale zároveň vyteče ven i nové víno.

Máme tedy být vhodnými nádobami pro nové víno. To se po nás žádá. Co naopak nedokážeme, je být tím vínem samotným. Sami od sebe neumíme přinést něco, co by trvale proměnilo a obnovilo naše životy, nebo napravilo tento svět a učinilo z něj Boží království. Boží království přichází samo od sebe, bez naší zásluhy. Ale žádá si naše formy. Žádá si nás, abychom se mu přizpůsobili, nastavili se na jeho novost.

V čem ale ta novost vlastně spočívá? A jak jí máme vyjít vstříc? Evangelista Marek umístil Ježíšův výrok do těsného sousedství s jeho rozpravou s učedníky farizeů a Jana Křtitele. Ptají se Ježíše, proč se jeho učedníci nepostí. Asi mu to i vyčítají: Nejen, že jsi milovník hodů a pitek, ale ještě k takovému chování navádíš své učedníky! Tak nám to tedy vysvětli! Stejně tak ale mohla být ta otázka docela upřímná: Co je správné? Vždyť naše tradice říká, že půst je dobrý skutek před Bohem, výraz pokání a zbožnosti! Na tom se dokonce shodneme my, farizeové, s Janem Křtitelem, který se také živil jen kobylkami a medem divokých včel. Nebo je to jinak? Proč my ano, a tvoji učedníci ne?

Ježíš nezpochybňuje význam postu. Nechce narušovat židovské tradice. Říká pouze: Postit se má smysl jen za určitých okolností, když je k tomu důvod. Situace se ale změnila. Teď není doba pokání. Teď není doba neštěstí. Boží království je mezi námi. Přesněji řečeno, je tu jeho nositel. Málokdy Ježíš o sobě takto otevřeně mluví, ale právě tady dělá výjimku. Když je mezi námi ten, kdo přináší záchranu, odpuštění, pokoj, spravedlnost, neměli bychom se spíš radovat? A je možné někomu vyčítat, že si v takové chvíli nesype si popel na hlavu a místo toho s chutí jí a pije?

Jsme připraveni na nové? Jsme připraveni stát se nádobami pro nové víno? Tváří v tvář dobovým diagnózám a prognózám je to těžké. Ten starý nepřítel zkazit by nás chtěl, moc a mnohá lest hrozná zbraň jeho jest, v světě nemá rovného, zpíval už Martin Luther a nezdá se mi, že by jeho slova v něčem pozbyla platnosti. A taky při pravdivém pohledu na své vlastní životy vidíme spíš to staré, co se nás drží zuby nehty, starého Adama, který dusí všechny naše pokusy být novým a lepším. Kde je to nové víno? Kde je ten nový kvas, který jednou všechno prokvasí?

Ano, tak se můžeme ptát. A třeba si tím i omlouvat, že se nám vlastně nechce přidávat se na stranu nového, protože je nám v tom starém dobře. Je to pohodlnější, nic se po nás nežádá a člověk si u toho ještě může hezky zanadávat na poměry. Jeden americký teolog napsal knihu s názvem: Nezemři v čekárně na budoucnost. Ano, i to se může stát. Že si to nové Boží víno, které k nám už teď přitéká z budoucnosti, necháme proklouznout pod prsty.

Nové víno si žádá nové měchy. Vlastně k tomu stačí jen málo. Přestat se trápit svou minulostí, kterou si s sebou vlečeme jako balvan. Přestat myslet na vlastní prohry a nezdary. Přestat si zoufat nad tím, jak málo umíme změnit sebe i tento svět. Ježíš nás zve, abychom se vystavili dobré Boží budoucnosti. Sami si ji neumíme vyrobit. Ale můžeme a máme ji přivítat a nechat se jí strhnout.

Amen.

Ondřej Kolář


© 2005 archa.cz