0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Hod Boží velikonoční (5. dubna 2015)
Lukáš 24; 1 - 12

Text kázání: Lukáš 24; 1 - 12
(1) Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu s vonnými mastmi, které připravily.
(2) Nalezly však kámen od hrobu odvalený.
(3) Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly.
(4) A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu.
(5) Zachvátil je strach a sklonily tvář k zemi. Ale oni jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?
(6) Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji,
(7) že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“
(8) Tu se rozpomenuly na jeho slova,
(9) vrátily se od hrobu a oznámily všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním.
(10) Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které to pověděly apoštolům.
(11) Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim.
(12) Petr se rozběhl k hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo.


Kde hledáme Ježíše my? Mezi mrtvými, nebo mezi živými? Dnešní oddíl nám popisuje tu první možnost. Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova hledají Ježíše v minulosti. Kde jinde by ho také mohly hledat? Minulost je sice pryč, ale vzpomínky na ni zůstávají. Při vzpomínání částečně znovu prožíváme to, co se kdysi stalo. Vynořují se stejné emoce, stejné myšlenky. Mnozí lidé do minulosti utíkají, aby na chvíli odehnali to, co na ně právě bolestně doléhá. A ženy z našeho příběhu cítí velikou bolest. Zhmotněním minulosti je také mrtvé tělo. Když se díváme na mrtvolu, vidíme téhož člověka, který kdysi chodil, mluvil, smál se, jedl, žil. Není to někdo jiný. A přece to už není on. Je to jen jeho minulost, kterou před sebou vidíme. Přítomná minulost, která už ale nebude mít žádnou budoucnost.

Za touto mrtvou minulostí se vydaly ženy třetího dne po Ježíšově ukřižování. Na tom není nic špatného. S minulostí je za jistých okolností správné zacházet citlivě a s respektem. Vždyť to byla kdysi osvobozující a zachraňující přítomnost! Proto se sluší jí alespoň vzdát poctu. Dát kytku na hrob, postavit pomník, případně založit muzeum, to je přirozené a lidské. Vzpomínáme na lidi, které jsme milovali, nebo na věci, kterých jsme si vážili. Staráme se o to, aby to dobré z minulosti nebylo navždy zaváto časem, protože nás to může i dnes inspirovat a povzbuzovat.

Nicméně ani hrob, ani pomník, ani muzeum nejsou místem, kde máme Ježíše hledat. Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Neumíme vysvětlit, co znamená být vzkříšen. Evangelia o tomto tajemství raději mlčí. Neodpovídají na otázku „co“, ale spíše na otázku „kam“. Kam je vzkříšení, tak by se dal příběh tří žen u Ježíšova hrobu nazvat. Jakým směrem ukazuje? Kam nás volá? Ženy se diví, co se s Ježíšem stalo. Je to pochopitelná otázka, ale zůstává v minulosti. Neukazuje dopředu. Dva muži v zářícím rouchu proto jejich tázání obracejí: neptejte se, proč tady Ježíš není a kam zmizel. Nehledejte Ježíšovu minulost. Vstaňte a jděte tam, kde on skutečně je! Minulost zůstává minulostí, i kdyby nad ní stál ten největší pomník na světě. Zde Ježíše nehledejte. Hledejte Ježíše živého a přítomného.

Kde hledáme Ježíše my? Počítáme s tím, že je mezi živými? Anebo spíše často jednáme jako apoštol Petr? Ten obviňuje ženy z bláznovství, a přitom se sám chová dost pošetile. Už uslyšel tu převratnou zvěst, že Ježíš žije. Ale nepřipouští si ji k srdci, neuvědomuje si její dosah. Jeho pohled zůstává dál upřený do minulosti. Táhne ho to zpátky, k hrobu. Jenže, jakou pravdu o Ježíši tam nalezne? Co tam uvidí jiného, než díru ve skále a kus plátna? Petr dál věří v Ježíše po svém, postaru, tak jak věřil předtím. Ježíš je pro něj minulou postavou, kterou je možné obdivovat, napodobovat, naplňovat její odkaz - ale nic víc. Ani poté, co uvidí prázdný hrob, se na jeho postoji nic nezmění. Petr zůstává uvězněn v tom, co kdysi prožil, v minulosti, která byla možná velkolepá a úctyhodná, ale nemá žádné pokračování, nemá žádnou přítomnost a budoucnost.

Ježíš vstal z mrtvých, opravdu vstal z mrtvých, volají dnes křesťané po celém světě. Tento velikonoční pozdrav je sice plný radosti a naděje, ale pořád zůstává v minulém čase. Co znamená pro dnešek? Jak se týká mého života? Jak se týká života církve? Věříme jen ve slavnou minulost, nebo věříme v ještě slavnější budoucnost s naším Pánem? Hledáme Ježíše opravdu mezi živými? Pak bychom ho ale měli nejprve hledat přímo v našich životech. Apoštol Pavel říká: nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Pavel se nevrací k prázdnému hrobu a nespekuluje nad tím, co se tehdy stalo. Vyznává, čím je Ježíš pro něj teď a tady. Ježíš vstal z mrtvých. Opravdu i ve mně i v tobě vstal z mrtvých. V Kristu jsme přece přešli ze smrti do života.

Když hledáme živého Ježíše ve vlastních životech, musíme se ovšem připravit na mnohá zklamání. Když se na sebe pravdivě podíváme, zjišťujeme, kolik toho v nás stále ještě patří na stranu smrti. Tolik věcí nás svazuje, nahání strach, svádí ke zlému. Stále znovu ale žasneme nad tím, že v nás a v našich vztazích vždy znovu a nečekaně vyraší i to živoucí a životné, to do budoucnosti ukazující. Nalézáme tu také našeho Pána, který je mocně při díle. O Velikonocích nevstal z mrtvých jen jeden člověk. Tehdy se dala do pohybu moc života, kterou už nic nemůže zastavit.

A tak nový život v Kristu strhává i nás. Těla z mrtvých vzkříšení neproběhne až na konci času. Týká se nás tady a teď. Už v naší přítomnosti smíme zakoušet, jak nad našimi temnotami vítězí Boží světlo, nad našimi vinami vítězí Boží odpuštění, nad naší slabostí vítězí Boží moc, nad naší bezvýchodností vítězí Boží naděje, nad naším strachem vítězí Boží láska. Hledat Ježíše mezi živými znamená neustále se ptát, kam mě vede tento proud života, kam mě živý Kristus zve. Kdo hledá Ježíše mezi živými, ten se v tomto světě staví na stranu života, ten spěchá na pomoc tam, kde je život ohrožen, ten se ujímá se těch, kdo jsou drceni silami smrti.

Sestry a bratři, mnohokrát jsem slyšel obvinění, že církev působí na své okolí jako muzeum. Uvnitř plno jakýchsi vzácných, ale neživých předmětů, o které pečujeme. Je pravda, že někdy se církev chová jako ty ženy s vonnými mastmi, které se snažily zpomalit zánik a zapomnění a na chvíli podržet, co bylo a co není. S pietou uchováváme cosi krásného z minulosti. Je to přirozené a lidské. Ale k tomu nás Ježíš nezve. Církev není shromážděna kolem hrobu nebo pomníku, ale kolem živého Krista. Jistě jsme také společenstvím vzpomínky. Každou neděli si vyprávíme o velkých minulých Hospodinových činech záchrany. Žádný z nich nesmí zůstat zapomenutý. Ani ten o prázdném hrobu. Ale to nestačí. Kristu žije, opravdu žije. Hledejme ho mezi živými. Hledejme ho uprostřed nás jako našeho jediného Pána. Hledejme ho také ve světě okolo, i tam ho jistě nalezneme, budeme-li hledat bez předsudků. A hledejme i v sobě. Nebojte se, i tam žije a dává život.

Amen.

Ondřej Kolář


© 2005 archa.cz