0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle po Velikonocích (26. dubna 2015)
Ezechiel 34; 11 - 16

Text kázání: Ezechiel 34; 11 - 16
(11) Toto praví Panovník Hospodin: „Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat.
(12) Tak jako pastýř pečuje o své stádo, když je uprostřed svěřených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a mrákoty.
(13) Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je do jejich země. Budu je pást na izraelských horách, při potocích a na všech sídlištích v zemi.
(14) Budu je pást na dobré pastvě; jejich pastviny budou na výšinách izraelských hor. Budou odpočívat na dobrých pastvinách, budou se pást na tučné pastvě na horách izraelských.
(15) Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina.
(16) Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.“


Když se představuji mezi anglicky mluvícími lidmi a mám pojmenovat svoje povolání, bývám na rozpacích. Evangelickým farářům se totiž v angličtině běžně říká pastoři, tedy pastýři. Toto pojmenování mi moc nesedí, přestože ho máme také v češtině, mluví se přece o pastorech, pastoraci, pastýřské péči, a dokonce o ovečkách jakožto členech farnosti. Jsme ale my faráři skutečně pastýři? Vždyť tímto slovem bývá v bibli nazýván samotný Bůh, například v možná nejznámějším žalmu 23, který začíná jímavým vyznáním: Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. To by nás mělo vést k opatrnosti.

Ježíš sám svým učedníkům důrazně zapovídá, aby se nechali oslovovat vznešenými tituly, jako je mistr, otec či učitel. Takto smíme volat pouze k Bohu či Kristu. Ohledně titulu „pastýř“ sice Ježíš nesděluje nic, avšak sám o sobě říká: Já jsem dobrý pastýř. Toto Ježíšovo slovo je trvalým soudem nad prací nás, pastorů.

Představa faráře jako pastýře, který má na starosti své ovečky, je nám ovšem cizí i z jiného důvodu. Církev tvořená pastýři a ovečkami prostě není církví, jak ji my evangelíci chápeme. Nepřiměřeně vyzdvihuje význam jednoho člověka, a stejně tak snižuje takzvané obyčejné věřící, takzvané laiky. Jistě se jedná pouze o přirovnání, které nelze brát doslova, ale je to metafora nebezpečná. Pastor má duchovní know-how, a proto ví, kam má své svěřené ovce vést. Je jejich poručníkem, vyžaduje jejich bezpodmínečnou poslušnost, ale na oplátku jim zajišťuje bezpečnou a spolehlivou cestu ke spáse. Ostatní věřící jsou naproti tomu nesvéprávným, na svém pastýři zcela závislým stádem, které není – alespoň ve věcech duchovních - schopno se samostatně rozhodovat, postarat se o sebe a odpovídat za svůj život, a proto mu nezbývá než jen slepě následovat svého vůdce.

V době, do které zaznívá Ezechielovo proroctví, to tak ovšem do značné míry platilo. Výrazem pastýř se tehdy běžně označoval král, což byl v mnohých kulturách zároveň nejvyšší náboženský představitel, ne-li bůh sám. Když prorok mluví o pastýřích, má na mysli politické i náboženské vůdce Izraele. Život Izraele byl značně závislý na tom, jaký život vedli. Běda Izraelcům, když jejich pastýři porušují Boží zákon a slouží cizím bohům. Svůj lid tím vedou na scestí a sesílají na něj zkázu.

Právě takovou situaci prorok Ezechiel popisuje. Ovečky ztrácejí orientaci, začnou běhat sem a tam, zákonitě se časem ztratí a na svých cestách-necestách se zraní nebo se stanou obětí různých dravců a není nikdo, kdo by je vyhledal a zachránil. Ryba prostě smrdí od hlavy. Pokazí-li se pohlaváři, infekce rychle zasáhne celý lid. A naopak, ujme-li se lidu dobrý pastýř, má moc napravit a přivést zpět k Bohu celé společenství.

Podobně smýšleli ještě i mnozí církevní reformátoři, třeba náš Mistr Jan Hus. Když Hus kritizoval život kněží a církevních hodnostářů, šlo mu především o spásu obyčejných věřících. Jsou-li pastýři církve zkorumpovaní, nenasytní a sobečtí, pak tím nejen zrazují Krista a dělají ostudu jeho svatému jménu, ale také ohrožují ty, kteří jim byli svěřeni. Ovečky totiž naslouchají hlasu svých pastýřů i tehdy, když je nehodní pastýři vedou do pekel. Proto se Hus odvážil vyzvat ovečky k neposlušnosti. Mají vlastně přestat být ovečkami a sami zkoumat, zda je kněží vedou podle Kristova zákona a řídí se jím. Není přece možné se podřizovat někomu, kdo místo Krista slouží Antikristu. Hus neměl v úmyslu zrušit církevní hierarchii, ale chtěl obnovit důvěru v ni. Ani papeže nechtěl odstranit, pouze po něm požadoval, aby nepásl jen sám sebe, ale byl pravým pastýřem své církve v zájmu všech věřících.

Je zřejmé, že dnes panují jiné poměry jak ve společnosti, tak i v církvi, zejména té evangelické. V demokratickém zřízení nad sebou máme volené zástupce, ale žádné pastýře. Někdy od politiků, především od prezidentů, takovou roli stále ještě očekáváme a pochopitelně jsme vždy znovu zklamáni. Stejně tak faráři nebo členové synodní rady nemají být pastýři v tom původním, starozákonním a ještě i středověkém slova smyslu. Jistě by měli mít přirozenou autoritu a vzbuzovat důvěru, ale duchovní vůdcové to nejsou. Je tomu tak proto, že takzvaní běžní věřící nejsou nesvéprávným stádem, které musí někdo vést, ale královským kněžstvem. Nepotřebují žádného prostředníka a lídra na cestě k Bohu. Plně za sebe nesou odpovědnost jako křesťané i jako občané.

Odpovědnost, o tu jde v Ezechielově proroctví především. Pastýři Izraele jsou zlí proto, že odmítli být odpovědní za své ovce. Pásli jen sami sebe. Starali se pouze o svůj blahobyt a bylo jim jedno, že jejich ovečky bloudí a umírají. Odpovědnost se tu tedy týká vůdců. Dnes ovšem tuto pastýřskou službu musíme rozšířit. Protože už nad námi nebdí pastýři, máme každý z nás svůj díl odpovědnosti. Každý jsme tak trochu pastýřem. Odpovídáme především sami za sebe a své jednání. Ale nevzdáváme se ani odpovědnosti za druhé. Právě v tomto ohledu může být tento starý text ze starých dob a poměrů překvapivě aktuální.

Pást sami sebe, to bychom do dnešního jazyka mohli přeložit jako nestarat se o druhého a nechat ho v jeho nesnázích. První takto nezodpovědný člověk byl Kain, který se ptá: Cožpak jsem strážcem svého bratra? Provinění nespočívá pouze v tom, že druhému svými činy ubližuji, že dělám něco, co dělat nesmím. Stejně tak a někdy ještě více může člověk člověka zranit tím, že pro něj neudělá to, co by udělat měl. Že za něj odmítne převzít odpovědnost, protože se prý každý má starat hlavně sám o sebe. To je hřích lhostejnosti, nevšímavosti a nemilosrdenství.

Na rozdíl od takové vraždy či loupeže se ovšem dá naše nečinnost a netečnost docela snadno omluvit: Proč bych se měl zrovna já o někoho cizího starat? To přece není má povinnost! Jak můžu pomoci, když k tomu nemám kompetenci, prostředky či moc? A proč pomáhat dokonce někomu, kdo si svůj neblahý stav zavinil sám? Proč sytit bezdomovce, když ho jeho manželka oprávněně vyhodila z domu, protože jí bil? V češtině máme hned několik takových nesoucitných úsloví: Nehas, co tě nepálí, nestrkej nos do cizích věcí, každý svého štěstí strůjce, sněz, co sis nadrobil… Tak zní životní moudrost takzvaně slušných lidí, kteří nikomu nic zlého neudělali, ale neudělali ani nic dobrého.

Zkusme jednou namířit Ezechielovo tvrdé slovo ne proti „těm nahoře“, kteří by se o nás údajně měli postarat, ale proti nám samotným: Neduživé jste neposílili, nemocné jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali. Tato výtka se velmi podobá slovům, která podle Ježíše jednou zazní na posledním soudu: hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě. Ježíš tu nerozlišuje, zda si hladovějící, nemocní a věznění za svůj stav mohou sami, anebo je nespravedlivě stihl krutý osud. My nejsme jejich soudci. Máme za ně nést odpovědnost. Jinými slovy, máme být jejich pastýři.

My všichni ale ve svých pastýřských rolích často selháváme a necháváme jeden druhého napospas dravé zvěři. Mlčíme, když se bližnímu děje nespravedlnost. Nehasíme, abychom se sami náhodou nespálili. Zavíráme oči a uši, když nás bolest druhého příliš bolí. Ponecháváme ležet u cesty ty, kdo klopýtli a upadli. A tak se nakonec role pastýře ujímá Bůh sám. V Kristu přichází Bůh, aby nás vyhledal, vysvobodil, obvázal, posílil a přivedl na dobré pastviny.

A přitom by vůbec nemusel. Měl by právo nás v tom nechat. Jako pravý a dobrý pastýř však Bůh nese odpovědnost i za to, co nespáchal. Míchá se do věcí, které jsme si sami nadrobili. Naše průšvihy bere na sebe. Neříká: Je to, člověče, tvůj problém, tak si ho vyřeš sám. Říká: Je to můj problém, protože já jsem tvůj pastýř. Jde za ztracenou ovečkou a sám při tom jako ovce vedená na porážku umírá.

Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův, říká Pavel. Mohli bychom také říci: Buďte pastýři jeden druhému, vyjděte za svým bližním, který bloudí a neví, jak dál, který se topí ve svých trablech, ať už si je zavinil sám nebo ne, obvažte jeho rány a posilte ho, aby mohl pokračovat v cestě. Haste i to, co vás nepálí, protože to pálí a bolí vašeho bratra či vaší sestru. Nebuďte lhostejní a neste i tu cizí bídu, tak jako ji nesl a nese váš Pán Ježíš Kristus.

Amen.

Ondřej Kolář


© 2005 archa.cz